Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
25. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

25. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 2,12a.17-20
Utrpení jako zkouška - to je poměrně častý biblický motiv. Silně je vyjádřen například celou knihou Job. Ten, kdo spravedlivého zkouší a kdo mu vlastně nevěří, není v prvé řadě Bůh, ale satan (jako v knize Job, nebo v Ježíšově pokušení v evangeliích) nebo bezbožník, jak je to zde. Bezbožník zde nechce zkoušet jen spravedlivého, ale i Boha, zda se totiž spravedlivého ujme. Paralelu najdeme opět v evangeliích při Ježíšově ukřižování.


2. čtení
Jak 3,16-4,3
Zatímco v ranějších novozákonních listech převažuje kérygma, reaguje se ve velké části ostatních listů na konkrétní problémy jak jednotlivých křesťanů, tak i obcí. Z toho potom vzniká dojem, že jde o moralizování. Pokud se ale chápou výpovědi listů v kontextu celého Písma, jde spíš o aplikaci kérygmatu.

V Jakubově listě je do ostrého kontrastu stavěno chování, které vychází z nezvládnutých lidských nároků s "moudrostí shora", tedy s moudrostí Boží. Je zde v podstatě vyjádřeno totéž, co vyjadřuje svatý Pavel antinomiemi život podle těla - život podle Ducha (Řím 8,1-17) nebo ovoce těla - ovoce Ducha (Gal 5,16-26).


Evangelium
Mk 9,29-36 (9,30-37)
Lukáš výrazně, Marek jen implicite "navléká" evangelní perikopy na jakousi šňůrku Ježíšovy cesty do Jeruzaléma (Marek tuto cestu výslovně zmiňuje až při třetí předpovědi utrpení- Mk 10,32). Cesta do Jeruzaléma je lemována Ježíšovými kázáními a mocnými činy na jedné straně a vzrůstající nevolí farizeů a zákoníků na straně druhé.

Cesta Galileou mohla zřejmě znamenat triumf, ale právě o ten Ježíš nestál. Pohled učedníků obrací jiným, dalo by se říci, že opačným směrem:

V 31 - "bude vydán" je tzv. pasivum divinum, znamená to: Bůh ho vydá a to do rukou lidí, tedy hříšníků.

V 32 - zaslíbené řešení (vzkříšení) je mimo horizont chápání učedníků, čemuž se nelze divit. Zůstává tedy zmatek nad zprávou, že Mesiáš, poslaný Hospodinem (Mk 8,29), by měl být zabit.

V 34 - věčné pokušení Ježíšových učedníků.

V 35 - toto je Ježíšova varianta k touze po triumfu a přednostech, její náplň ukazuje Ježíš ve svém životě sám. Je služebníkem potřebných, třeba i odmítnutých, není služebníčkem kohokoliv, ale jeho služba je ve smyslu poslání, které má od Otce.

V 36-37 - i když se z tohoto verše vyvozuje, že Ježíš měl zvlášť rád děti, je to výklad příliš povrchní. Ježíš zde dává dítě jako výmluvný příklad, protože v Izraeli byly děti dosti neváženými, neceněnými osobami, a rabínovi se ani neslušelo, aby se dětmi zabýval; Ježíš ukazuje právě dítě jako kontrastní osobu k těm, kdo chtěli přednostní postavení a triumf: právě těm, kterými se nelze na tržištích světa chlubit, otevírá Bůh své království.

Celá perikopa má tedy dvě části, které spolu souvisejí, představují přesto dvě témata. Jednak je to předpověď utrpení, která ukazuje na naději neuvěřitelnou (vzkříšení) místo naděje, která by byla po ruce (triumf na ramenou Ježíšových obdivovatelů a na ramenou nepřátel Říma). Křesťanství totiž proti vší lidové moudrosti dává ve věcech spásy přednost pověstnému holubu na střeše před skromným a jistým vrabcem v hrsti!

Druhá část je poučením, které je odvozeno vlastně z části první: kdo chce být skutečně moudrý, má přijmout Boží priority, Boží řešení situace, cestu nepatrnosti, ba i prohry. Jsou to rady, které bychom snad snesli jako rady pro ty druhé, nikoliv pro sebe.


K úvaze
Občas se najde člověk, který má třeba i chorobnou zálibu v poníženosti, v zůstávání v pozadí, v pocitu, že má jen a jen všem sloužit. Takovému jistě nebráníme a nakonec nás potěší dojem, že alespoň někdo toto Ježíšovo slovo naplňuje, když my sami sebe třeba z něho snadno omluvíme. Ježíš ale neříká toto slovo jen nějakým nesmělým lidem pro útěchu, říká ho učedníkům, a proto se tak snadno z něho nevymluvíme. Musíme se tedy nakonec dostat k otázce: je takovéto slovo realizovatelné? Může si církev - my - já osobně - dnes dovolit takto jednat? Nemáme toto slovo nechat jen v šeru historie a zařídit se dnes jinak? Není třeba, aby křesťanství dbalo na svůj obraz ve světě, aby bylo nepřehlédnutelné? Místo mnoha slov lze poukázat na dvě opravdu slavné postavy církve posledních desetiletí: brazilského biskupa don Heldera Camaru (znají ho starší) a Matku Terezu. Kromě toho bychom našli mnoho ne tak známých, ale podobně důsledných příkladů "služebníků neviditelných" z minulých let a desetiletí, kteří zůstali spokojeně neviditelnými a bez nároku na slávu i po listopadu 1989.

Máme-li ale Ježíšovu slovu a postoji opravdu dobře rozumět, potom je třeba vzít v úvahu, že ani Ježíš neměl zálibu v poníženosti a v nevýznamnosti jako takové a samu o sobě ji nenařizuje ani svým učedníkům. Ježíš měl "zálibu" ve dvou věcech: v lásce k lidem a v bezvýhradné oddanosti Otci. A na těchto dvou "zálibách" (tj.. na velkém přikázání lásky) staví vše, co mají jeho učedníci dělat. Jinými slovy: křesťan a církev se mají "zviditelnit" následováním Ježíše, nikoliv slávou, vynikáním, prosazením se podle moudrosti tohoto světa.


Myšlenky k promluvě
Mk 9,29-36 (30-37)
Jsou dnes lidé, kteří se nejen utrpení bojí (každý soudný člověk se ho trochu bojí), ale kteří se mu za každou cenu chtějí vyhnout. A jsou jiní, kteří jsou přesvědčeni, že utrpení je něčím tak důležitým a záslužným, že si ho snad člověk musí vyhledat, pokud se mu právě něco bolavého neděje. Zvlášť mezi křesťany se mnohdy nacházejí názory, které utrpení představují jako něco, bez čeho by nás snad ani Pán Bůh rád neměl.

Když Ježíš říkal svým učedníkům, že bude trpět, nemohli to, jak jsme slyšeli v evangeliu, pochopit. Oni si Mesiáše představovali jinak. Když jim říkal něco o tom, že třetího dne vstane z mrtvých, také to nemohli pochopit, vždyť něco takového nikdy neviděli a vlastně správně věděli to, co víme i my, že totiž smrtí pozemský život končí. Položme si ale otázku: Proč žil Ježíš? Jen proto, aby trpěl? To jistě ne. Evangelium svatého Jana říká: "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. "Ježíš nám především toto přišel říci, především o tomto přišel podat svědectví: o nekonečné, nesmírné a věrné Boží lásce k lidem. O tom, co už trochu věděli Židé z té dlouhé doby, kdy žili více či méně věrně smlouvu s Hospodinem. A na tomto svědectví Boží lásky k lidem, kterou sám plně uskutečňoval, trval i přes všechen odpor, se kterým se setkával. Na naplňování svého poslání setrvával i tehdy, když se rozhodli, že ho zabijí. Ježíš opravdu nepřišel především trpět a nás na cestu utrpení uvést, ale přišel především ukázat, že cílem člověka je Bůh. Přišel nás na cestu k Bohu přivést a nakonec nás k živému Bohu dovést. A protože jsme hříšníci, je tato cesta také cestou bolesti a protože Ježíš žil a působil mezi hříšníky, dostalo se mu bolesti a trápení v nejvyšší míře - zemřel jako nevinný na kříži. Za nás, z lásky k nám a z lásky k Bohu svému Otci. A ukázal nám, že se bolesti a smrti ani my nemusíme bát, pokud jsme přijali jeho cestu, protože on učinil právě trpkou cestu kříže královskou cestou, která vede k Bohu a nás touto cestou vysvobodil ze hříchů.

Bylo by opravdu hrubou nespravedlností, kdybychom tvrdili, že Bůh, ve kterého věříme, je milovník utrpení a bolesti, kterou lidem s radostí připravuje. A bylo by na druhé straně hrubou nepravdou, kdybychom tvrdili, že Ježíš nás už teď zbavil vší bolesti i smrti. Tvrdili bychom tak, že nás už teď tady na zemi "přesadil" do ráje.

Kdybychom tedy chtěli krátce přetlumočit jeho slovo učedníkům, že "Syn člověka bude vydán do rukou lidí a že bude ukřižován", můžeme říci, že svým učedníkům sdělil: nebojte se. I když to vše dopadne po lidsku tak katastrofálně, Boží věc se nezkazí, vaše záchrana se uskuteční. Žádné utrpení, které člověk podstoupí a žádné zlo, které nás může na životní cestě potkat, není silnější, než Boží láska, ta je tak silná, že překoná i smrt, že znamená vzkříšení.

Když Ježíš říkal svým učedníkům, že bude trpět, zemře a třetího dne vstane z mrtvých, neříkal to proto, aby je strašil. Když my uvažujeme o své smrti, nemělo by to být pro nás zdrojem hrůzy, beznaděje nebo podnětem k hledání falešných nadějí. Jsme pozváni k následování: to zahrnuje i utrpení i smrt, ale to znamená také vzkříšení, jestliže se Krista nepustíme, jestliže vytrváme v životě jako ti, kdo byli Bohem přijati za vlastní.