Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
25. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Am 8, 4-7
Osmé století před Kristem přineslo Izraeli i Judsku velký blahobyt, mnoho moci, stav, který kromě davidovského období už nikdy nebyl dosažen. Dobré politické vztahy s okolím a klid ve vlastní zemi přály obchodu. Hlavní obchodní cesty od severu k jihu a od fénických přístavů k východnímu středozemí vedly skrze Izrael a Judu. Volná směna zboží a clo, vybírané od karavan, přinášely bohatství. Vykopávky v Samaří, hlavním městě severní říše, dokládají jak tkalcovství, barvířství, zpracování mědi, řezbářství ze slonoviny atd. na vysoké úrovni. Doba byla naplněna optimismem, Jahve byl přece zjevně se svým lidem, vše se vedlo pod jeho požehnáním, bylo tedy možno s jistotou spoléhat navěky na Hospodinovy sliby.

Ale tento blahobyt měl své stíny. Prospíval jen úzké vrstvě. Luxus velkých byl na účet malých. Rapidně klesající obchodní morálka šla ruku v ruce se zvnějšnělým náboženstvím.

Obraz religiozity byl neutěšený. Ačkoliv národní svatyně se těšily velké pozornosti, byly bohatě vybaveny a proudily do nich zástupy lidí, byl praktický život do velké míry nedotčen vírou v Hospodina. Velkolepě provozovaný kult stál mimo praktického života. Podobně jako u pohanů bylo jeho úkolem totiž jen pomocí ritů a obětí „uschopnit“ božstvo, aby udrželo a rozmnožilo blahobyt. Kněží se stávali „kultovními úředníky“ panstva a mluvili podle jejich vůle jako „proroci z povolání“. U prostého lidu ztratili vážnost (srv. Am 7, 10-15).

Amos se v našem úryvku zastává jednak chudých, nuzných a také řádu Hospodinova, skutečného náboženství, které má regulovat život lidí směrem k Bohu. I když konkrétnosti jsou vzaty z tehdejších poměrů, stojí za nimi lidské chyby, postoje, známé právě tak dnes, jako tehdy.


2. čtení
1 Tim 2,1-8
Pavel píše Timotejovi v tomto úryvku o správném řádu modlitby a řádu života obce. Jasně říká, že modlitba je zaměřena k Bohu a že Ježíš je jediný prostředník. A konečně - z modlitby není vyřazen nikdo, ani král, ani lidé v odpovědném postavení, i když právě tito nebyli v Pavlově době křesťany. Nepřehlédnutelnou podmínkou dobré modlitby je také dobrý vnitřní stav těch, kdo se modlí.


Evangelium
Lk 16, 1-13
S tímto podobenstvím bývá dost problémů. Proč? Možná proto, že nejsme zvyklí chápat v Bibli podobenství jakožto podobenství, ale spíš jsme nakloněni k tomu, vidět ve všech textech Písma návody k jednání, „příkladné příběhy“. A pokud podržíme toto hledisko, tak se bez násilí na textu s tímto evangeliem nevypořádáme.

V 1-7 to je text vlastního podobenství, ostatní je třeba nejdříve nechat stranou. Toto podobenství je vzato ze života, je podobenstvím, nikoliv návodem k jednání nebo historkou, kterou by měl posluchač jako takovou ve svém životě aplikovat. O čem ale toto podobenství je? Co je v něm „tertium comparationis“, (lidově „to oč jde“?) Například v podobenství o ztracené ovci z minulé neděle jde o radost. (Tak jako ...pastýř nad ovcí, tak ... Bůh nad navráceným hříšníkem: vytečkovaná místa doplníme „má radost“ - a to je ono „tertium comparationis“). V našem dnešním podobenství je pak tím bodem, o který jde a který si má posluchač převést do života, rozhodnost jednání ve chvíli krize, tedy soudu. To a nic víc.

V 8 - „Pán pochválil“ - zde lze pod slovem „pán“ rozumět s A. Stogerem Pána Ježíše. Sotva by jinak pán z podobenství mohl říkat cosi o synech světla a synech tohoto světa. Pochválil ho za to, že jednal prozíravě. To má dělat také učedník Ježíšův tváří v tvář přicházející krizi, tedy soudu, který ten přichází v osobě Ježíšově (srv. Jan 3,19). Má jednat. Jak? Ne jako nepoctivý správce, ale jako ten, kdo splňuje kritéria následujících veršů.

V 9 - peníze, statky tohoto světa (jsou nazývané jako takové nespravedlivý mamon, ne proto, že by byly nespravedlivě nabyty) se mají použít k „získání přátel“, a to takovému, které obstojí v soudu -tedy ve prospěch druhých, k dobrému.

V 10-12 - nenechává na pochybách, že je třeba jednat ve zcela jiném duchu, než jednal nepoctivý správce. On byl nevěrný, učedník naopak i v malých věcech, ve věcech majetku, peněz, má být věrný. Dokonce je to tak důležité, že se podle toho rozhodne, co nám bude svěřeno z dědictví Božího. Nelze tedy křesťanovi radit žádný nezodpovědný únik z povinností daných tímto světem! Nicméně kdyby chtěl ještě někdo pochybovat o tom, jak zacházet s majetkem, je tu ještě V 13 - a tady není úniku. Pána může mít člověk jen jednoho a tím pánem nemohou být věci tohoto světa. Žádný kompromis v té věci nepřipadá v úvahu.

Shrnuto: je tedy třeba jednat, a to se stejnou rozhodností a prozíravostí, snahou a intenzitou, s jakou jednají ve věcech tohoto světa lidé tohoto světa. Ovšem ne ve stejném duchu: naopak, v duchu věrnosti skutečnému Pánu a majiteli všeho, i toho nejmenšího, a tím je Bůh. Jednat tak, abychom si „získali přátele“, tedy jednat ve prospěch bližních, opačně, než jak vidí jednat Izraelity Amos v 1. čtení.


K úvaze
Zas nám křesťanství podle tohoto evangelia komplikuje život! Nedoporučuje se ani „emigrace“ z tohoto světa, únik do čekání na Pána v nicnedělání, ani se nám nedovoluje „ponořit se“ do tohoto světa po vzoru ostatních a nechat tento svět, aby nám dělal pána. To, co se chce, je těžké: uznat krizi - soud, a to i v okolnostech, kdy se „nic neděje“. Soud je tu prostě proto, že je tu Ježíšův život, postavený jako alternativa k našemu životu. Na základě tohoto poznání pak nenechat všeho, ale naopak jednat ve prospěch bližních, tedy v intencích Božích, a to s maximální intenzitou.


Myšlenky k promluvě
Lk 16, 1-13
Jak mohl pochválit Pán nepoctivého správce? To nás přece pohoršuje! Že by opravdu účel světil prostředky? Nebo, že by mělo evangelium „morální mezery“? Nebo je třeba zachraňovat situaci překladatelskými kouzly, že totiž jde o „správce nepoctivosti“ tedy o správce nepoctivě nabytého majetku bohatého pána, s nímž nakonec správce naložil ve prospěch chudých? Myslím, že nic z toho není třeba. Je jen nutné text pozorně číst a uvědomit si, co k čemu patří a hlavně - proč je vlastně podobenství vyprávěno.

U Lukáše najdeme celou řadu podobenství, která mají společný základní tón: upozornění, že nastává doba krize, doba rozhodování, že tato doba přišla s Ježíšovým příchodem na svět. A podobenství pak mluví o tom, jak v takové situaci má člověk reagovat. Jsou to například podobenství o desíti pannách, o velké večeři, o zavřených dveřích.

I naše podobenství vychází ze zjištění, že doba soudu je zde. Jak na ni reagovat? Výmluvami? Sebeospravedlňováním? Hledáním mocných přímluvců? Nikoliv. Podobenství říká jasně - je třeba jednat! V tomto světě, prostředky tohoto světa, ale ve prospěch bližních. Nepoctivý správce je pochválen za to, že jednal. Jak? Jak sám nejlíp uměl, jako dítě tohoto světa. A co je řečeno na tomto pozadí „synům světla“? Především to, aby nebyli nečinnými a nic nepodnikajícími lidmi, kteří se buď jen bojí, nebo spoléhají na své minulé zásluhy. Naopak mají být činní, podnikaví jako děti tohoto světa, ale v jiném duchu. Jejich užívání věcí tohoto světa má být „věrným správcovstvím“. „Nespravedlivý mamon“, tedy peníze a majetek tu není proto, aby v něm křesťan utonul, ani proto, aby se ho jen bál. Je tu proto, aby ho užil k dobrému, a to především ve prospěch druhých. Sloužit lze jedině Bohu jako jedinému Pánu, a to v bližních a s pomocí toho, co je nám na této zemi dáno k životu.

Abychom poselství dnešního evangelia mohli vzít opravdu za své, je třeba uznat, že i my stojíme v hodině soudu. Soud je jen něčím, co by bylo daleko před námi, až za hranicí smrti, něco, nač vlastně moc nemusíme myslet. Evangelium převádí i eschatologické skutečnosti alespoň z části do přítomnosti. A tak tedy soud začal příchodem Kristovým. My žijeme za okamžikem jeho příchodu, tedy v období jeho trvající přítomnosti a tedy trvajícího soudu, i když na jeho druhý příchod, na konci časů, teprve čekáme. A otázka, jak v tomto soudu obstát, není otázkou, určenou jen naší budoucnosti, ale je to otázka, platící pro naši přítomnost. Jestliže jsme tedy každou vteřinu života stavěni před soud, před soud Božích požadavků a před soud Ježíšova života - co dělat? Jak se obhájit? Hledat jen výmluvy? Snažit se zajistit zbožnými praktikami, „intervencemi“ světců, nebo naopak raději na nic nemyslet, a čekat „až to přijde“? Nic z toho. Jednat. Neunikat. Nemizet do voňavého světa zbožnosti, svatých slov a svatých předmětů před smrdutými a drsnými věcmi tohoto světa, tohoto života a těchto bližních. Před soudem neobstojíme, protože nežijeme jako Ježíš, jsme dlužni Božímu obrazu v nás. Ale máme dnes a denně příležitost k činům pokání: k činům ve prospěch „nejmenších“, v nichž sloužíme Ježíšovi. Ne tedy útěk ze světa, ale energické užívání věcí tohoto světa ve prospěch bližních. Peníze, předměty, práce - to vše jsou věci, které mohou sloužit bližnímu. Ne ovšem podle našich představ a tužeb (jako u rodičů, kteří za jediné bližní považují své děti, na něž celý svůj život snášejí, dřou a hromadí), ale podle skutečných potřeb našich bližních. Až rozdáme všechno, co rozdat můžeme, teprve pak jsme udělali všechno! A kontrolní otázku nemáme nikdy při tom zapomenout: Kdo je naším pánem - Bůh, nebo ty věci, s nimiž zacházíme?

Tento obrat od „sebezachraňování“, od pouhého, byť starostlivého pečování o sebe a o své duchovní blaho, o svou „neušpiněnost“ k životu pro druhé, k životu rozdávajícímu, v němž se snažíme získat si „nespravedlivým mamonem“ přátele u tak nejistých protějšků, jakými jsou lidé, je vlastně teprve počátkem žitého křesťanství. Ten, kdo sice chodí hojně do kostela, ba i ke svátostem atd., ale žije obrácen k sobě, jen ve starosti o své blaho, o svou vlastní spásu, který raději nic nedělá, aby se ani neumazal, ani nedostal do pokušení, ten je stále teprve před branami následování Ježíše. A je také ve velkém nebezpečí, že nezachytí výzvu chvíle, že neudělá nic pro to, aby na soudu obstál, na soudu, který se už děje. Nelze čekat s tím vším do stáří. Je třeba jednat hned, ne zítra, ale dnes.