Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
26. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Optarný

Na první pohled a poslech se nám může zdát, že konečně v evangeliu slyšíme to, co slyšet chceme. Že totiž ten, kdo se měl na zemi dobře, se bude mít v nebi špatně a naopak. Tak by se to mnoha lidem líbilo, zejména ovšem těm, kdo si myslí, že se mají na zemi špatně. Jenže u tohoto zjištění moudrost, kterou nám evangelium zvěstuje, nekončí.

Rozbor textu

1. čtení
Am 6, 1a. 4-7
K situaci v době Amosově čtěme poznámky k prvnímu čtení minulé neděle. V našem textu je kárána převrácená, dá se říci zvrhlá zbožnost, která navenek nevypadá tak zle. V prosperujícím národě vzkvétal náboženský provoz; kult byl z velké části přenesen z Jeruzaléma do Samaří po válečném vítězství (2Král 14,13n). Převrácenost zbožnosti spočívala v tom, že představitelé národní světské moci jednali skoro tak, jako by byli božstvem: na ložích jedli masa obětovaných zvířat, která měla být spálena, snažili se zřejmě o vlastní verzi kultu („vymýšlejí ... jako David), pili víno z obětních misek, místo aby sami obětovali, olej, který byl k oběti a byl tedy nejlepší, používali pro sebe. Obyvatelé severu se oddávali falešné jistotě, neviděli, nechtěli vidět nebezpečí a přitom do tohoto nebezpečí prakticky sami vcházeli.


2. čtení
1 Tim 6,11-16
Pavel zde Timotejovi vykresluje obraz správného pastýře. Má usilovat o dobro, uchovat nauku neporušenou a přispět k tomu, aby byl Ježíš uctíván jako jediný Pán. V této věci je Timotej odpovědný jak Bohu, který ho osobně povolal, tak církvi, před kterou složil své vyznání.


Evangelium
Lk 16, 19-31
Na první poslech upoutá vymalování protikladů pozemských a záhrobních osudů boháče a chuďase. Tak silně, že posluchač snadno přeslechne to, co následuje a co je zřejmě nejdůležitější.

Pokušení, vidět v dosaženém bohatství a úspěšnosti nesporný projev Boží přízně a tedy i zajištění dobré věčnosti, se stále v lidstvu udržuje. Naopak, chudák vzbuzuje nejen odpor, ale i otázku „zhřešil on, nebo jeho rodiče“?, řečeno slovy Písma. Příběh, vyprávěný Lukášem a známý v mnoha variantách v egyptské a rabínské literatuře, jen ilustruje výstrahu, že totiž to, co probíhá v tomto životě zde na zemi, nelze nijak považovat za definitivní. Že se dokonce situace může rázem změnit tak, že ten, kdo byl bohatý (boháč z podobenství), by toužil alespoň po kapce vody a to třeba od toho, kdo byl na zemi na tom tak bídně, že sám čekal na odpadky ze stolu boháčova. Ale propast mezi těmi, kdo dopadli dobře a kdo dopadli špatně, je nepřekročitelná, definitivní - z toho vyplývá naléhavost celého vyprávění.

Posluchač si ovšem musí dát pozor na to, aby nezůstal jen u jednoduché matematiky: komu se vedlo tedy dobře, tomu se tam povede automaticky zle (a cítím-li se být na světě poškozen, mé utlačené já si tu jen zavýskne!) a komu se vedlo špatně, tomu se automaticky povede tam dobře. Toto ovšem Lukášův příběh netvrdí, ale tuto představu si ve většině převratů a revolucí lidé promítli do pozemských poměrů. J. Jeremias lapidárně poznamenává, že příběh (podobenství) není ani o osudu boháče, ani o osudu Lazara, ale o šesti bratřích. Lazar je zde kontrastní figurou k bohatému člověku, jeho jméno (uvádění jména je v podobenství věcí neobvyklou, je zřejmě uvedeno jako charakteristika jeho životního postoje, Lazar je pořečtěná forma hebrejského Eleazar - Bůh pomohl), která zdůvodňuje, proč se mu „tam“ vede tak dobře. Ale ani bohatý člověk nemá být chápán jako hlavní bod vyprávění, tím méně není toto vyprávění popisem posmrtných osudů lidí v detailech. Jde totiž o řešení života těch pěti zbývajících (žijících!) bratří. A pro ně je řešením poslední věta příběhu - o tu jde. Tato věta je autoritativním potvrzením „z úst Ježíše“ významu Mojžíše a proroků, tedy Starého zákona, který měl dovést Ježíšovy posluchače k přijetí spásy, ke spáse samé. Mojžíš a proroci, Židům důvěrně známí, jsou předpokladem přijetí zvěsti o Kristu: kdo tedy nepochopil a neuvěřil tomu, co je v Mojžíšovi a prorocích, tomu nepomůže ani setkání se vzkříšeným Pánem.


K úvaze
Tento text by asi zasloužil zvláštní pozornost nás, katolíků. Právě mezi námi je časté spoléhání na kdejaký prostředek, který by měl někoho dovést k obrácení: od osobních neštěstí („až na ně něco přijde, oni si vzpomenou!“) až po různá speciální a nová zjevení. Jednou mi jedna opravdu zbožná žena vyprávěla o Turzovce, a o tom, jak texty Lašutem předávaných poselství lze těžko získat, jak by to tomu a tomu člověku dala přečíst, jak tam Lašut píše o nutnosti chudoby, života bez touhy po majetku. Nic proti Turzovce, ale té zbožné paní jaksi ušlo, že to je velmi jasně napsáno v evangeliu.

Dnešní evangelium mluví jako „pravověrný evangelík“. Zdůrazňuje totiž Boží slovo jako hlavní a dostatečný pramen informací, které jsou potřebné k tomu, aby člověk došel k obrácení, k pokání (pokání je tím, co by chtěl bohatý muž pro své bratry, v něm vidí správně řešení). Pro nás je ovšem „výběr“ ještě bohatší, než pro Ježíšovy posluchače, kromě Mojžíše a proroků máme celý Nový zákon. Celé Písmo tedy obsahuje dostatečné množství informací, potřebných k obrácení a tedy ke spáse. Je třeba se znovu a znovu ptát, jestli tyto texty Písma posloucháme jako slova, která nás mohou a mají ke spáse dovést a jestli jsme o jejich „plné moci“ skutečně přesvědčení.


Myšlenky k promluvě
Lk 16,19-31
Na první pohled a poslech se nám může zdát, že konečně v evangeliu slyšíme to, co slyšet chceme. Že totiž ten, kdo se měl na zemi dobře, se bude mít v nebi špatně a naopak. Tak by se to mnoha lidem líbilo, zejména ovšem těm, kdo si myslí, že se mají na zemi špatně. Jenže u tohoto zjištění moudrost, kterou nám evangelium zvěstuje, nekončí. Ano, říká nám, že dobrý život na zemi nemusí automaticky znamenat dobrý život v nebi. Ale hlavně nám říká, že je třeba poslouchat Mojžíše a proroky, že je třeba poslouchat Boží slovo, chce-li člověk, aby to s ním v životě dopadlo dobře. Nestačí ani jen se mít na zemi dobře - a doufat v automatické pokračování po smrti, ani nestačí se mít na zemi špatně - a doufat, že se to po smrti obrátí. Je třeba poslouchat toho, kdo k nám mluví o záchraně, toho, kdo k ní vede - a to je Bůh ve svém slově. Tuto pravdu říká Ježíš v evangeliu pevně, skoro bychom řekli - tvrdě. Není divu - vždyť je to pravda víc než důležitá, stojí na ní naše věčná budoucnost!

A jak je to s námi? Vystačíme s Mojžíšem a proroky, tedy se Starým zákonem? Nebo naopak máme Starý zákon pominout, když máme slovo Ježíšovo? Jistě není pravdou ani jedno ani druhé. Jednoduše řečeno: máme poslouchat Boha, který k nám mluví skrze Písmo ve své církvi. Čili nemáme spekulovat o tom, jak se do nebe protlačit a jak do něho nahlédnout, ale máme slyšet a poslouchat Boží zjevení, které je obsaženo v Písmu a v tradici církve, se kterým se tedy v životě a v učení církve můžeme dobře a přímo setkat.

Zdá se, že dnes je toto slovo aktuálnější, než kdy jindy. Řada lidí je fascinována tajemnými poselstvími a zprávami, které si tu a onde opatřují. Domnívají se, že si tak opatří dokonalejší poznání, že opravdu „uvidí za kulisy“. A jiní si myslí, že kdyby Bůh dal nějakým nápadným, otřásajícím nebo jinak nepřehlédnutelným zjevením najevo to, co si myslí, jistě by se mnozí a mnozí obrátili ... Je to myšlenka pošetilá, podobně pošetilá, jako bylo přání boháče. „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“ - tedy máme evangelium, předávané církví, máme celou tu skvělou zvěst o zachraňujícím Bohu - je tedy třeba ji brát vážně.

Je někdy až s podivem, za jak samozřejmou věc považuje řada křesťanů skutečnost, že nečtou Písmo, že se jím nijak nezabývají, že mu věnují tisíckrát menší pozornost, než novinám nebo televizi. A přece je to slovo života, dokonce slovo života věčného. A tak si zaslouží pozornosti víc, než cokoliv jiného.

V katolické církvi nám jistě nikdo neřekne, že máme číst Písmo jen a jen sami a že se mu máme snažit jen a jen po svém porozumět. Naopak - věříme a tvrdíme, že Písmo patří do církve a že je mu třeba porozumět ve světle žité tradice víry v církvi. Z toho ale nijak nelze vyvodit, že bychom ho neměli číst a že bychom o něm neměli přemýšlet. Právě naopak. Svatý Jeroným ve čtvrtém století po Kristu napsal: „Neznalost Písma je neznalostí Krista!“ A nynější papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Tertio millenio adveniente píše: „Zpytování svědomí nemůže ponechat stranou ani otázku přijetí koncilu, tohoto velikého daru Ducha svatého církvi na konci druhého tisíciletí. V jaké míře se Boží slovo stalo plněji duší teologie a inspirátorem vší křesťanské existence, jak to požadovala věroučná konstituce Dei verbum? „ (TMA 36)

A dále: „Je třeba, aby se křesťané, mají-li nabýt pravého poznání Krista, vrátili s novým zájmem k bibli, jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo jiných prostředků. Ve zjeveném textu před námi v lásce stojí sám nebeský Otec a rozmlouvá s námi, ukazuje nám přirozenost jednorozeného Syna a tajemství lidské spásy.“ (TMA 40) .

Máme tedy Mojžíše, proroky, Ježíše - a Boží slovo jako místo setkání s Bohem a jeho moudrostí. Tam je pramen, nekopejme tedy studnu někde na skále!