Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
26. neděle v mezidobí / ´Hinnéní´ - ´tady jsem´

1. čtení Ez 18,25-28

Toto praví Hospodin: 25"Říkáte: 'Nejedná Pán správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to moje jednání, které není správné, nebo spíše vaše? 26Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro svou nepravost, které se dopustil. 27Jestliže však se zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. 28Neboť proto, že zmoudřel a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."


Tento text představuje určitý průlom ve starozákonní teologii. Dřívější převládající pojetí kolektivní viny a odpovědnosti (Ez 18,2) je nyní korigováno učením, že každý je odpovědný za skutky své, a ne svých předků (18,2-4).

Lid žijící v exilu si namlouvá, že trpí za viny předků ("Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby" - Ez 18,2). Svádí vinu nejen na předky, ale také na Hospodina, který trestá "nevinné" za hříchy vinných. Prorok vyvrací tento názor a opakovaně tvrdí, že "syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu" (Ez 18,20). Jejich námitku "nejedná Pán správně" (v. 25) otočí na ně samotné: "Není spíš vaše jednání nesprávné?" (v. 25). Zatímco Izrael svádí vinu na samotného Hospodina, on sám je tím skutečně vinným (18,30.31), a proto teď nese následky svého jednání!

Hospodin nechce svým slovem jen "teoreticky objasnit" zákon "hříchu a odplaty", nechce jen usvědčit, ale především přivést k obrácení a k životu: "Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít." (Ez 18,31-32)





Mezizpěv Žl 24

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, - a pouč mě o svých stezkách. - Veď mě ve své pravdě a uč mě, - neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, - nepřestávám v tebe důvěřovat. *

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, - na své milosrdenství, které trvá věčně. - Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, - pamatuj na mě ve svém milosrdenství - pro svou dobrotivost, Hospodine! *

Hospodin je dobrý a dokonalý, - proto ukazuje hříšníkům cestu. - Pokorné vede k správnému jednání, - pokorné učí své cestě. *





2. čtení Flp 2,1-11

Bratři! 1Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, 2dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. 3Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. 4Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. 5Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš:
6Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, 7ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, 8ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 9Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, 10takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí 11a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


Úryvek má dvě části velmi úzce spojené:
1) vybízení k jednomyslné lásce, která hledá prospěch druhých (v. 1-5)
2) hymnus o Kristově pokoře, která nehledá svůj prospěch (6-11)

Snaha druhé těšit a povzbuzovat jsou postoje, z kterých Pavel vychází, aby vybídl k jednomyslnosti a ke stejné lásce - to není nabádání k uniformitě, ale k stejnému postoji nezištné lásky, která hledá to, co prospívá druhému: "Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za přednějšího, než je sám" (v. 3). Pavel zde zcela jistě nenabádá k tomu, abychom považovali druhé za lepší (tak zavádějící lit. překlad, v. 3): proč by druzí měli být automaticky považováni za lepší? Vždyť by to nemuselo odpovídat pravdě! Nevedl by pak takový postoj k zakomplexovanosti, k pohrdání sebou samotným? Především však takový výklad nebere ohled na kontext, kde se nehovoří o sebe-hodnocení (a hodnocení druhých), ale o sebe-realizaci (či realizaci druhých): pokora je zde chápána jako poníženost ke službě, která nehledá seberealizaci, ale realizaci druhých, jejich prospěch (v. 4). Jinými slovy - ne pokora jako střízlivé, skromné sebehodnocení (či falešné podhodnocení), ale pokora jako postoj služby. Takový postoj pokorné služby považuje druhé za přednější (v. 3 - tak výstižněji ekum. překlad), vždyť nehledí na vlastní prospěch, ale na prospěch druhých, a to podle Kristova smýšlení a jednání: on vzal na sebe přirozenost služebníka (v. 7) a ponížil se (v. 8). Očividně Kristus byl pokorný proto, že považoval člověka za přednějšího než sebe, vždyť nehledal svůj prospěch - "nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu" (dosl. nepovažoval svoji rovnost Bohu za kořist, tj. vlastnictví, na kterém křečovitě lpí). Kristus nelpěl na své slávě, a proto ani křesťan nemusí hledat prázdnou slávu (v. 3). Ježíš se zřekl sebe sama (doslova "se vyprázdnil", "odhlédl" od svého božství): to se projevilo tím, že přijal podobu poslušného služebníka, absolutně poslušného Otci až k potupné smrti kříže. Pro tuto poslušnost byl ponížený služebník povýšen, stal se Pánem (máme tu dva výrazné protiklady: ponížil se - byl povýšen, služebník - Pán). Bylo mu dáno jméno nad každé jiné jméno - jméno zastupuje osobu, důstojnost náležící osobě.

Kristus nelpěl na své moci a slávě, a proto nakonec dostal "jméno nad každé jméno": avšak jako dar od Otce, a ne jako zisk, který si vymohl sobeckou snahou! Kristus tak nakonec dosáhl "seberealizace", avšak darované od Otce. A vyznání Kristovy moci a slávy … je k slávě Boha Otce (v. 11). Kristova seberealizace je realizací Otce, jeho oslavení je oslavou Otce.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Moje ovce slyší můj hlas, praví Pán, já je znám a ony jdou za mnou. Aleluja.



Evangelium Mt 21,28-32

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: 28"Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' 29On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. 30Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane,' ale nešel. 31Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?" Odpověděli mu: "Ten první." Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. 32Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."


Podobenství o dvou synech je první ze tří podobenství o neposlušnosti velekněží a starších. Perikopa je velmi dobře strukturována: nejprve máme otázku (v. 28, ekum. překlad: "Co myslíte? Jeden člověk …", tak skoro všechny moderní překlady; bohužel lit. překlad spojuje první dvě věty), pak podobenství (28b-31a), nakonec aplikaci (31b-32).

Ti, kteří se tázali po Ježíšově pravomoci ("Jakou mocí to činíš?" - v. 23), jsou zde usvědčeni neposlušní, protože nechtějí poslechnout Boží výzvy. Naše podobenství je názorným výkladem předchozí pasáže, kdy velekněží a starší lidu ukazují, že nepřijímají Boží podněty k obrácení (skrze Jana Křtitele, 25-27).

28 Otázka má vyvolat pozornější naslouchání.
Motiv "práce na vinici" spojuje toto podobenství s podobenstvím z minulé neděle (Mt 20,1-16).

29 Negativní odpověď zahrnuje neposlušnost a vzpouru - něco nemyslitelného v tak výrazné patriarchální společnosti, jakou byla židovská pospolitost. Nicméně tento postoj (nebo smýšlení) nebyl trvalý.

30 Otec pak přistoupil k druhému synu a požádal ho o totéž. Reakce byla okamžitě kladná: "Zde jsem, pane" (tak přesněji podle řeckého textu; slova "zde jsem" vyjadřují ochotu k naslouchání, pohotovost k službě - viz Iz 6,8). I oslovení "pane" podtrhuje tento postoj podřízenosti. V kontrastu k této kladné odpovědi je následná neposlušnost (je tu dokonalý protiklad mezi prvním a druhým synem, reakce jsou prohozené).

Na otázku "kdo splnil otcovu vůli?" je samozřejmá odpověď "ten první". Méně samozřejmá a šokující je však aplikace s úvodním výrazem "amen, pravím vám" (amen=skutečně, tak to je), který dodává velkou závažnost následujícím slovům. Tato aplikace ztotožňuje náboženské předáky s druhým synem, který vposledku nesplnil otcovu vůli, ačkoli původně měl "dobrou vůli" a snahu (vždyť tito lidé přijali a žili zákon, ale nesetrvali v postoji poslušnosti a odmítli Boží vyslance, například Jana Křtitele, ale i samotného Krista). Evangelní úryvek však nevypovídá o tom, že by nutně "selhali nadobro", bez šance na pozdější obrácení.
Na druhou stranu, "hříšní vyvrženci" společnosti, prostitutky a hamižní výběrčí daní, kteří původně odmítli konat to, co si přál otec, se posléze změnili a obrátili (jako ten první syn).

32 Jan přišel "po cestě spravedlnosti" (tak ekum. překlad, doslovněji podle řeckého textu) - toto patrně znamená, že Jan přišel "po cestě spásy" (spravedlnost je v Bibli častým synonymem spásy). Jinými slovy přišel, aby pokračoval "v linii dějin spásy", a sice jako předchůdce Krista. Touto výpovědí se zároveň odpovídá na nezodpovězenou otázku v předcházejícím úryvku ("Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?" - 21,25). Náboženská elita neuvěřila tomuto Božímu poslu, a tím (obrazně řečeno) "odmítla jít na vinici", splnit Otcovu vůli. Naproti tomu "outsideři" společnosti uvěřili Božímu vyslanci, a tím vydali svědectví, které mohlo a mělo pohnout duchovními profesionály. Ani toto svědectví však nebylo přijato a stalo se tak "zatěžující okolností": farizeové a učitelé zákona nyní nemají omluvu.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

Polemika s těmi, kteří nechtějí akceptovat Boží jednání, cestu.
Oba texty ukazují dva protikladné postoje:
1) spravedlivý, který opustí svou spravedlnost a vydá se na cestu svévole
2) svévolník, který se obrátí a přijme Boží vůli
Obrácení (změna smýšlení, upřímné přilnutí k "spravedlnosti") je cestou k životu (do Božího království).





K úvaze

Ošemetné podobenství - snadno vzbudí zdání, že neříká nic převratného. Vždyť poselství je naprosto jasné: naše slovo (poslušné "ano") má být doprovázené skutkem. To je však tak jasné, že nepotřebujeme nějaké Ježíšovo poučení! Vždyť pokud jsme aspoň trochu poctiví, sami od sebe rozeznáváme, kdy jsme řekli "ano", ale pak … skutek utek (jako v případě druhého syna). Nepotřebujeme Ježíšova slova, abychom rozpoznali svoji polovičatost.

Bohužel situace není tak černobílá, jak se na první pohled může zdát. A to ani v případě posluchačů tehdejších, ani současných. Komu Ježíš řekl toto podobenství? Ne lidem, kteří se nezajímají o Otcovu vůli, kteří si žijí podle svých přání, bez zájmu o Boží slovo - naopak, lidem nasazeným pro Boží věc, kteří se snažili žít naplno podle Božího zákona. Navíc tito lidé uvedli ve skutek svoje "ano" (byli to lidé "bohatí na dobré skutky!").

A Kristus oceňuje tento dobrý začátek, a proto tyto zbožné přirovnává k druhému synu, který zpočátku vyslovil svoje "ano". Vytýká jim snad polovičatost, dobré úmysly a velkodušná rozhodnutí … bez skutků? Ne! Jejich chyba je někde jinde. Oni začali dobře (ba velmi dobře), protože velkodušně řekli Bohu "ano": přijali Boží zákon (a žili podle toho s maximálním nasazením!). Ale pak se nečekaně "zastavili", odmítli jít dál. Kdy? Když Bůh k nim promluvil skrze Jana Křtitele. Jejich neposlušnost však nebyla tak "okatá" jako u toho druhého syna: nevyslovili jasné "ne". Oni poznali "otcovu vůli" (v Janových slovech), ale ponechali si "neutralitu", odstup (jak je patrné z předcházející rozmluvy s Kristem, 21,23-27). Nepřijali Janova slova jako slovo Boží určené pro ně. A samozřejmě se podle toho ani nezařídili - a tak se projevila jejich neposlušnost.

Podstatu jejich neposlušnosti nám objasní krátké vysvětlení řeckých pojmů hypakuein (poslouchat) a parakuein (neposlouchat). První slovo znamená v doslovném překladu pozorně naslouchat, poskytnout sluch, podřídit se. A druhé slovo znamená slyšet špatně, naslouchat roztržitě ("napůl"), bez pocitu závaznosti. Zkrátka nepustit Boží slovo "k tělu", k srdci. A v tom tkvěla neposlušnost velekněží a starších.

Protilátkou na tuto neposlušnost je upřímné "tady jsem" (v hebr. hinnéní): toto zvolání vyjadřuje ochotu naslouchat i jednat. Tato krátká věta je jedna z nejprostších, ale Bohu nejmilejších. Takto odpověděli Abraham (Gn 22,1), Mojžíš (Ex 3,4), Samuel (1 Sam 3,1), Izaiáš (Iz 6,8), Ježíš (Žd 10,9). Tímto slovem se člověk staví do Boží přítomnosti, před Boží pohled - aby naslouchal, co Bůh říká. Nejen na-slouchal, ale i po-slouchal.

"Tady jsem" - kouzelná věta, ne?





K reflexi

1. Biblické texty nás často neoslovují proto, že používají slova málo srozumitelná či málo používaná a nezvyklá. Ve verších 26 a 27 nahraď slova "nepravost", "právo" a "spravedlnost" jinými pojmy, které jsou pro nás srozumitelnější a konkrétnější ("právo" a "spravedlnost" jsou v tomto textu synonymy, tak jako na mnoha jiných místech).

2. K slovům "nabádání" Pavel připojuje kristologický hymnus proto, aby motivoval k postoji služby. Zkus si představit, jak se Kristus stal služebníkem těch konkrétních lidí, s kterými přicházíš do styku: kvůli těm lidem se "zřekl sám sebe", stal se služebníkem, ponížil se až k smrti kříže. A dodnes zůstává služebníkem … i když sloužící v moci a slávě.

3. Evangelium "nežádá mnoho": jen prosté a upřímné "ano", "tady jsem". "Tady jsem" - abych naslouchal, "tady jsem" - abych plnil Ježíšovo slovo. Jen prosté "tady jsem", stále znovu obnovované …