Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
27. 12. - sv. Jana / Lectio divina

Kapitola z knihy: Lectio divina
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství




Lectio



První čtení: 1. list Janův 1,1-4

Milovaní! O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli. Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.


Krátký úvod Janova listu nám předkládá několik kritérií pro vytvoření společenství s Bohem, a tak nás uvádí na cestu víry a křesťanského života, založeného na lásce a vytrvalé obraně proti hříchu.

Evangelista zakládá křesťanskou víru na své vlastní zkušenosti se „Slovem života“ a na několika dalších podstatných prvcích, které souhrnně a konkrétně popisuje. Na rozdíl od prologu svého evangelia neklade Jan ve svém prvním listu důraz na Slovo (srov. Jan 1,1-18), ale na život, který Ježíš vlastní a dává. Všechno vychází z apoštolovy osobní zkušenosti s Ježíšem, kterou potvrzuje ověřitelnými historickými údaji: „Slyšeli jsme… viděli…dotýkali jsme se…bedlivě pozorovali…Slovo života“ (v. 1). Tato zkušenost je pro Jana věrohodným svědectvím a příkladem (v. 2a). Vychází z ní odvážné poselství pro ostatní, aby i oni měli účast na tomtéž daru (v. 2b), a působí bratrské společenství, které je skutečnou účastí na životě Nejsvětější Trojice s Otcem a jeho Synem Ježíšem (v. 3). Ovocem tohoto společenství je pak radost, která naplňuje srdce (v. 4). Všimněme si ještě jednoho detailu. Jan často používá výraz my, aby potvrdil, že svědectví o poznání Božího života, které se zjevilo v Ježíši Kristu, přijali a dále šíří Janovi učedníci.



Evangelium: Jan 20,2-8

Prvního dne v týdnu běžela Marie Magdalská k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil.


V tomto krátkém úryvku je popsáno, co se odehrálo ráno po Veliké noci vzkříšení. Hlavní postavou první části je Marie Magdalská, ve druhé části se setkáváme s Petrem a Janem. Duchovní noc, jíž procházejí učedníci, se postupně mění ve zkušenost víry. Podnětem je prázdný hrob, znamení přítomnosti Vzkříšeného (v. 2). Když se Petr a Jan dovídají, že kámen je odvalený od hrobu a Ježíšovo tělo zmizelo, utíkají ke hrobu (v. 3-4). Jejich běh ukazuje na jejich lásku a úctu ke Kristu a ztělesňuje touhu celé církve po viditelných znameních Pánovy přítomnosti, zvláště když pro svou nedostatečnost prochází obtížemi a není schopna jej vidět. Proto představení prvotní církve hledají viditelná znamení Pána Ježíše. Jan přiběhl díky své láskyplné intuici ke hrobu první, ale pro své postavení v církvi vstupuje dovnitř nejprve Petr (v. 5-7). Když pak učedník, kterého Ježíš miloval, pozoruje uspořádání hrobu, uvěří těmto viditelným Pánovým znamením a otevírá se víře: „Viděl a uvěřil“ (v. 8). Je to však pouze počátek víry ve vzkříšení. K jejímu dovršení bude nutné, aby se tento učedník otevřel pravému smyslu Písma (srov. Lk 24,45), osobně se setkal s Pánem a přijal od něj dar Ducha svatého.







Meditatio



Apoštol Jan má pro prvotní církev základní význam – nejen proto, že byl „učedníkem, kterého Ježíš miloval“, ale také pro hloubku svého důvěrného poznání Pána a svědectví o něm: Ježíš se zjevuje jako Boží Syn, který se stal člověkem, aby nám zjevil tvář Boha Otce a cestu, která vede ke společenství s ním. Z titulů, kterými dávná tradice obdařila evangelistu Jana, vyniká označení teolog, neboť jeho spisy nás vedou k víře, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn (srov. Jan 20,31). Symbolem tohoto evangelisty je orel, který – podle rabínského rčení – jako jediný pták může pozorovat svýma očima slunce (kterým je pro Jana Kristus), aniž by byl oslněn. Apoštol Jan zve celé společenství křesťanů, které má neustále hledat viditelná znamení Ježíše, aby neustále rozjímalo o Slovu života a pronikalo do hlubin jeho moudrosti.

V církvi je mnoho vzácných a potřebných duchovních darů. Patří k nim také charismata Petrova úřadu a Janova proroctví. Proniknout Boží tajemství je možné pouze tehdy, budou-li se tato dvě charismata vzájemně respektovat, upřímně spolupracovat a zůstanou-li pozorná k darům Ducha svatého. Apoštol Jan k nám jasně promlouvá o společném hledání a vzájemné pomoci mezi těmi, kdo vyznávají tutéž víru. To snaha vede k pravému sjednocení na základě rozpoznání znamení Vzkříšeného.







Oratio



Pane Ježíši, tys svému milovanému učedníku Janovi zjevil skrytá tajemství Božího slova. Dej i dnešní církvi nové duchovní pochopení Písma svatého. Duch svatý nám prostřednictvím koncilu připomněl, že „církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně“ a že Boží slovo je „čistým a trvalým pramenem duchovního života“ (DV 21). Proto chceme neustále prozařovat svůj duchovní život tvým Slovem, abychom mohli získat „ono nesmírně cenné poznání Krista Ježíše“ (Flp 3,8). Zároveň cítíme, že se stále silněji naplňuje další koncilní výrok, podle něhož „se má Písmo svaté číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno“ (DV 12).
Pane, dej své církvi moudré a svaté pastýře, kteří budou schopni objevovat hluboký duchovní smysl Písma a přivádět tvůj lid k hlubokému vztahu s tebou, aby stále lépe poznával tvé smýšlení, hlubiny Ducha i tvé vedení v dějinách církve. Dej, ať také pochopíme, že krize, které tak často otřásají jednotlivými společenstvími křesťanů, překonáme jedině tím, že budeme často číst a rozjímat Písmo svaté s vědomím, „že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem“ (DV 25). Pouze tak v nás Bůh může utvářet nové srdce a otevírat nás bratrství se všemi lidmi.







Contemplatio



Pane Ježíši, kdo si tě zamiluje, není zklamán, protože nic nemůžeme milovat lépe než tebe a láska k tobě nám přináší nejvzácnější ovoce. Tato naděje nikdy nezklame. Nemusíme se tedy obávat, že bychom přeháněli; vždyť v lásce k tobě neexistují žádné hranice. Není třeba se bát smrti, která znamená konec světských přátelství, protože život nemůže zemřít. Kdo tě miluje, nemusí se bát žádných urážek; vždyť tam, kde není jiná touha než touha milovat, není pro urážky místo. V této lásce nenajdeš sebemenší podezíravost; vždyť soudíš na základě svědomí proniknutého láskou. Sladkost této lásky vylučuje veškeré obavy.

Ó sžíravé Slovo planoucí spravedlností, Slovo lásky, Slovo plné veškeré dokonalosti, Slovo nejvýš sladké! Ó do nitra pronikající Slovo, jemuž nic nemůže uniknout! Slovo, které v sobě uchováváš celý Zákon i Proroky! Sama Pravda otevřeně prohlašuje, kdo má takovou lásku: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje“ (Jan 14,21). Je také třeba vědět, že Boží láska se nedá měřit podle chvilkových pocitů, ale spíše podle vytrvalosti vůle. Člověk musí spojit svou vůli s vůlí Boží, aby lidská vůle souhlasila se vším, co vyžaduje Bůh, a toužila jen po tom, o čem ví, že to chce Bůh. Toto znamená Boha dokonale milovat. Láska tedy spočívá v ochotě lidské vůle (Elred z Rievaulx, Pojednání o Boží lásce).







Actio



Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Slovo se stalo tělem… Viděli jsme jeho slávu“ (Jan 1,14).