Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
27. neděle v mezidobí A

Stále se nacházíme v jeruzalémském chrámě, kde Ježíš vypravuje kněžím a starším lidu další podobenství.

Jeden hospodář „vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž“ (Mt 20,33; srov. Iz 5,2). 

Tato slova pocházejí ze „zpěvu o vinici“ proroka Izaiáše a Ježíšovi posluchači ji velmi dobře znali. Tento obraz podivuhodně výstižně vyjadřuje historii Hospodinovy lásky k jeho vinici, tedy k jeho izraelskému lidu (srov. Iz 5,7; Žl 80), a také k jeho církvi i k celému lidstvu. Je to Pán, kdo tvoří, chrání a naplňuje svou vinici dary, vstupuje do vztahu k ní, a na tom pak stojí její plodnost. Je však třeba, aby lidé Hospodinovu lásku přijímali, protože Hospodin potřebuje partnery, kteří věří v jeho lásku a odpovídají na ni svou láskou, odhodlanou přinášet bohaté plody.

Když majitel dokončil své dílo, pronajal vinici vinařům a odjel pryč. Když nastala doba sklizně, poslal k vinařům své služebníky, aby převzali vinnou révu. Jenomže se stalo něco neslýchaného: vinaři „jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali“ (Mt 21,35). Stalo se to znovu, když hospodář poslal ještě více služebníků než poprvé. Čím více se stará o svou vinici, tím více roste zatvrzelost těch, kdo by měli spolupracovat s hospodářem a sklízet úrodu.

Hospodář ale nepropadá malomyslnosti, proto vinařům nepřestává prokazovat milost. Jde dokonce až tak daleko, že k nim posílá svého vlastního syna. Říká si: „na mého syna budou mít ohled“ (Mt 21,37). Jakmile ho vinaři spatří, jejich nenávist dosáhne vrcholu: připraví pro něj léčku, protože mají za to, že když zlikvidují dědice, majetek přejde do jejich rukou. Pak své nestoudné úmysly skutečně vykonají: „a popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili“ (Mt 18,39). Tento výrok hraje zásadní roli, když chceme porozumět celému podobenství, a zároveň se tu v něm vyjevuje Ježíšovo vědomí ohledně jeho identity. On je syn, který bude ukřižován za hradbami Jeruzaléma (srov. mt 27,31–33), on je ten, jenž „podstoupil utrpení za bránou, aby vlastní krví posvětil lid“ (Žid 13,12). Vychází tak najevo, že služebníci vyslaní k vinařům před synem byli proroci, které vyvolenému národu posílal ve své starostlivosti sám Hospodin. Těmto prorokům ale izraelité vždy odporovali, zejména pak ti, kdo se považovali za náboženské představitele lidu: vzpomeňme jenom na pronásledování, kterému chrámoví kněží vystavili proroka Jeremiáše.

Ježíš má při vypravování tohoto podobenství na mysli některé konkrétní náboženské autority, je však příznačné, že sám nevyslovuje žádný soud – pouze položí otázku a nechá na posluchačích samotných, aby zvážili svou situaci a odpovědnost: „až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ (Mt 21,40). Oni bez váhání odpovědí: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek“ (Mt 21,41). Není jim ještě zřejmé, že se tento tvrdý verdikt týká jich, jako obvykle podléhají kvůli své domnělé spravedlivosti dojmu, že soud se přece týká jen a jen někoho jiného, ale ne jich… to je také důvod, proč je Ježíš znovu odkazuje na autoritu Písma svatého: „nečetli jste nikdy v Písmu: ‘Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné’?“ (Mt 21,42; Žl 118,22–23). Není pochyb o tom, že tihle lidé znali onen žalm velmi dobře a že četli i pasáž z knihy proroka Izaiáše, nepochopili ale opravdu do hloubky Boží slovo.

Nedokázali přijmout paradoxní logiku Boží, totiž to, že Hospodin dělá podivuhodné věci prostřednictvím těch, kterými ostatní lidé pohrdají (srov. 1 Kor 1,28); to, že zachraňuje svět prostřednictvím pohoršení, jímž je bezmocný a ukřižovaný mesiáš (srov. 1 Kor 1,17–25)! Nyní Ježíšovi posluchači konečně pochopí, že tento rabbi hovoří o nich, a proto se ho snaží zmocnit (srov. Mt 21,45–46). Jejich zaslepenost je vskutku zarážející, protože místo zamyšlení nad sebou dál páchají to, co sami tvrdě odsoudili, a tak jen dál potvrzují, že Ježíšova slova vypovídají skutečně o nich samotných – dál hrají roli, která jim přísluší v podobenství i ve skutečnosti. v daném okamžiku se jim to nezdařilo, leč Ježíšův konec se nenávratně blíží…

Ještě předtím, než tento dramatický rozhovor skončí, Ježíš řekne: „vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“ (Mt 21,43). Tato slova se ale nevztahují pouze na tehdejší Ježíšovy posluchače: musíme jim bedlivě a s otevřeným srdcem naslouchat také my sami, protože jsme stále pokoušeni k domněnkám, že soud se nás netýká na osobní ani na církevní rovině.

Ježíšova slova mají podnítit naši odpovědnost a také ochotu žít tak, aby v našich srdcích skutečně panoval Hospodin. Jak se to dělá? Musíme z Ježíše učinit skálu, na níž je založen celý náš život (srov. 1 Petr 2,4–5), tak, aby pro nás Ježíš nebyl kamenem, o nějž se klopýtá (srov. 1 Petr 2,8). Zároveň musíme projevovat opravdovou důvěru k jeho příslibu: „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (Mt 11,6).

Se svolením převzato z:

Enzo Bianchi – Hlásej slovo – Roční cyklus A

vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz