Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
27. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Hab 1,2-3; 2, 3-4
První část Habakukových slov je nářkem, který je řečen ve velkém ohrožení. Není nářek zpupný nebo nevděčný, i když v něm slyšíme výčitku, stále zůstává modlitbou. V našem textu je z tohoto nářku uvedena jen část, a na ní navazuje hned Hospodinova odpověď. V této odpovědi čteme dvojí: jednak Hospodinovu věrnost a potom zaslíbení tomu, kdo zůstane věrným, kdo bude žít ze své víry a věrnosti.


2. čtení
2 Tim 1,6-8-13-14
Asi v posledních létech svého života psal Pavel tato povzbuzení a sice ze svého vězení: Timotej, zřejmě povahou bázlivý, byl Pavlovým vězněním dotčen. Odvahu má Timotej hledat především v tom, co bylo dáno vkládáním Pavlových rukou, dnešními slovy řečeno: v milosti svěcení. Tam najde potřebné dary.


Evangelium
Lk 17, 5-10
Mezi devátou a devatenáctou kapitolou tohoto evangelia se odvíjí Ježíšova cesta do Jeruzaléma. Nemalou část z tohoto úseku tvoří varování před farizeji

Naše perikopa má dvě témata, které mohou ale nemusí navzájem souviset. První je o víře, druhé je pak podobenství o „neužitečném služebníku“.

V 5-6 - obraz malého zrnka a velké moruše je typickým semitským kontrastem Chce zvýraznit nutnost a účinnost víry, o kterou apoštolové žádají právem a na správném místě.

V 7-10 - zde lze vidět jak káravou řeč proti farizeům, tak důrazné napomenutí Ježíšovým učedníkům. Obsah je zřejmý: před Bohem si nikdo nemá dělat žádné nároky. Bůh nám není nic povinen. To ovšem nijak neznamená, že pro nás nic neudělá.

V 10 - jak ekumenický překlad, tak lekcionář volí srozumitelnější a netradiční variantu překladu: místo starší verze, přesně odpovídající řeckému originálu „jsme služebníci neužiteční“, která je známá jako rčení i z literatury, ale pro správné porozumění textu je obtížnější, překládá „jsme jenom služebníci“. Takový překlad je už vlastně výkladem, i když zřejmě správným.


K úvaze
Kdo má odvahu a schopnost dohlédnout do hloubky věcí, poznal to, co poznali apoštolové, že bez víry, bez víry ve „vrchovaté dávce“ nelze dostát Ježíšovým požadavkům. A touto jednoduchou prosbou „dej nám více víry“ je víra představována jako jednoznačně Kristův dar. Ten si nelze vynutit nebo zasloužit. Na druhé straně je víra tak mocná, že dokáže neuvěřitelné věci. Je to znázorněno činy tak neuvěřitelnými, jakými by bylo přesazení hory nebo vyrvaní z kořene stromu, který se dožívá i šesti set let věku! Víra ovšem není nástroj, kterým bychom mohli dělat libovolné (i dobré) kousky a kouzla, ale síla, v níž lze splnit i náročné a na první pohled snad i nemožné Ježíšovy požadavky.

Uznat, že Bůh nám není ničím zavázán a ničím povinen, že jeho dary jsou zcela svobodné činy, to je někdy pro pochopení tvrdý oříšek. Lidstvo se v celé své historii snažilo ovlivnit božstva, strhnout je na svou stranu, zavázat si je. Židovství ani křesťanství takto ovlivnitelného a malého boha nezná. Zde je Bůh vždy Pán - suverén, který člověka miluje, je mu věrný, zachraňuje ho, dokonce mu slouží, ale člověk ho neovládá, člověk si ho nemůže zavázat. Tento Bůh tedy není žádnou modlou a skutečné křesťanství není žádnou magií.


Myšlenky k promluvě
Lk 17,5-10
I v časech, kdy křesťanství není zakazováno a pronásledováno, nebývá lehké uskutečňovat vše, k čemu nás evangelium vede. V příznivých i nepříznivých dobách není možné sloužit dvěma pánům. Je třeba se rozhodovat. A služba Bohu, život podle evangelia, mohou být uskutečněny jen tehdy, je-li člověk ochoten prohrát ve světě. Jsou dokonce situace, kdy prohra vlastního života je jediným možným dobrým výsledkem v určité životní komplikaci. Mučedníci toto prožili a dožili až do nejzazšího konce. Ale nejde vždy o život. Je mnoho proher menšího rozměru, ale snadná z nich není žádná. Známe je ze svých životů a nemáme je zpravidla rádi. Chtěli bychom věc zařídit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, chtěli bychom se utkat se zlem tak, aby naše prohra byla v každém případě a předem vyloučená. Abychom na nic vcelku nedoplatili. Je to ale možné? Víme, že ne. A víme také, že mnohdy nemáme sílu přijmout věci takto. Kde tu sílu vzít? V evangeliu čteme prosbu apoštolů: „Pane, přidej nám víru!“ A Ježíšova odpověď mluví o tom, že víra je síla, která dokáže věci nemožné. Tomu ale nelze rozumět tak, že víra by prostě umožnila jen tak překonat přírodní zákony podle našich přání nebo dokázala kousky, kterým by se všichni divili. V síle víry můžeme jedině a především dostát Ježíšovým požadavkům. Jednat křesťansky i tam, kde na to doplatíme a kde by druhý hledal cestu záchrany na účet druhých. A tuto víru nelze než si vyprosit. Bez modlitby za vlastní víru toho mnoho nedokážeme a naopak při růstu naší víry se stanou mnohé předměty našich modliteb zbytečnými. Nikdo z nás zřejmě v tomto světě utkání se se zlem neuhne. Bude jím vyzkoušen. Je zbytečné se bát, je nesmyslné chytračit a chtít být při tom Kristovým. Je nutné umět ztratit a prohrát pro Krista, tedy pro lásku a pravdu, která před Bohem obstojí. Jen tak náš život přinese ovoce a nebude zmařen tím, že bude chtít zachovat sám sebe. Je to velmi těžké. V síle víry je to ale možné.