Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
28. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

28. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 7,7-11
Kniha Moudrosti je spojována s prototypem moudrosti v Izraeli, s králem Šalamounem. Tento úryvek se obsahem podobá tomu, co čteme jako modlitbu v 7. kapitole knihy. Pro Izraelity byla pravá moudrost vždy něčím, co člověk nemá jen sám ze sebe, ale co mu bylo Bohem darováno. Právě v původu moudrosti u Boha je viděna její největší hodnota, ne v její užitečnosti pro upevnění vlády nebo získání vlivu.


2. čtení
Žid 4,12-13
V 12-13 tvoří hymnus, oslavující Boží slovo. Slovo, sdělované zejména skrze proroky, dosahuje svého vrcholu ve vtěleném Slově - Ježíši. On je vrcholná mluva Boží k člověku (srov. Žid 1,1-4).

Boží slovo je neúplatné, pravdivé a proto tak cenné pro člověka. Poskytuje orientaci, jako nikdo a nic jiného. Je slovem soudu, ve smyslu rozlišení (V 12), ale není slovem usmrcujícím, byť je zde řeč o meči.


Evangelium
Mk 10,17-30
I když perikopa je jedním příběhem, má opět dvě části: setkání s bohatým mužem a poučení učedníků, v němž se řeší teologický problém chudoby a bohatství v obecnější rovině.

V 17-22 - evangelium zde nedává obecnou normu chudoby, ale začíná konkrétním rozhovorem. Desatero není suspendováno, naopak potvrzeno, a přece tomuto člověku něco schází - nezávislost na tom, co má. Že je mu totiž bohatství překážkou, to poznáváme z dalšího textu, kdy vysvitne, že se ho na Ježíšovu výzvu nemohl vzdát. Ježíš ho nezavrhuje, v evangeliu je jen tolik, že muž odešel smuten (V 22) a že Ježíš upozorňuje učedníky na obtíže bohatých (V 23), které ovšem nejsou nepřekonatelné, mimo jiné proto, poněvadž "u Boha je možné všechno" (V 27).

Rozprava s učedníky (V 23-30) vychází z názoru Ježíšových současníků, že totiž bohatství je neklamným znakem Boží přízně: kdo je bohatý, má to zjevně u Boha dobré, kdo je chudý, má to špatné. Proto nemohli učedníci Ježíšova slova pochopit. Když jsou obtíže se spásou bohatých (tedy podle nich Božích miláčků), tak kdo už má šanci? Ježíš místo dlouhé disputace odkazuje na Boží moc. Protože spása je vposledku Boží dar, není ani výsledkem života bohatých, ani odměnou chudým, jde jen o to, že ne každý je schopen a ochoten tento dar přijmout. Chudí mají šanci být schopnějšími příjemci.

V 28-30 - Ježíš nakonec povzbuzuje učedníky ke svobodě, kterou sám svým životem ukazuje. A připomíná, že odměna za jejich velkorysost je už zde na zemi (i když ještě ne v "čisté" podobě - je tu s pronásledováním) a pokračuje za hranicí smrti.


K úvaze
Je otázkou, zda uvažovat spíš o situaci jednotlivce (na to jsme zvyklejší), nebo o situaci církve dnes. V obou případech je nutno mít na paměti, že text není výzvou k absolutní nemajetnosti pro všechny, ani nestanoví výši ještě únosného majetku. A že laciné výzvy k tomu, abychom byli "chudou církví" se prověří ve chvíli, kdy proteče střecha kostela či fary, farářovi se rozbije auto nebo je třeba zaplatit elektřinu.

Pro jednotlivce i pro církev tu je však několik nepříjemných otázek, kterým není dobré uhýbat:
- na co spoléháme?
- čeho se nechceme vzdát a proč?
- co čekáme od Boha?
- co nám skutečně překáží v plnění našeho poslání a jak se toho zbavit?
- kde se chceme prostě jen vyrovnat lidem tohoto světa, čímž ztrácíme i svobodu i věrohodnost? A kdy naopak sníme o tom, jak budeme okázale chudí, přičemž to, co nám chybí, bude mít někdo povinnost za nás doplnit?


Myšlenky k promluvě
Mk 10,17-27
Mnohý posluchač evangelia si může říci, že se ho dnešní text vlastně netýká. Nemá mnoho majetku, tak se nemusí vzrušovat, ledaže by přemýšlel o jiných, kteří mají víc než on. Jenže evangelium je vždy určeno především pro toho, kdo je poslouchá, ne jen pro ty druhé. A tak se pokusíme jeho poselství dobře vnímat, i když třeba nejsme zrovna boháči.

Podívejme se nejdřív na toho mladíka. Běží za Ježíšem, projevuje mu úctu. Ptá se ho, co má dělat, aby měl život věčný. To mu jistě nelze vytýkat. A když se ho Ježíš ptá na jeho vztahy k bližním, když cituje patřičná přikázání Desatera, odpovídá rovněž víc než uspokojivě. A Ježíš ho nijak nekárá za to, že by se třeba chlubil, naopak, všechny jeho kladné odpovědi přijímá. Mohli bychom tedy čekat, že nakonec toho mladíka pochválí, nebo ho dá za vzor, nebo mu řekne, že je už v cíli. Ale nic takového se nestane. Pohlédne na něho s láskou - to nepřehlédněme! - a ukáže mu, co mu schází, ukáže mu jeho velký nedostatek. Protože mu neschází zřejmě chudoba, jak se na první pohled může zdát, ale schází mu následování Ježíše. K tomu je vyzván. A aby to mohl udělat, má jít a prodat vše, co má, má tedy odstranit to a právě to, co mu brání v cestě.

Z nás všech přišel Ježíš udělat Boží děti, ne chudáky. Ale tak, jak známe svět, víme, že s bohatstvím ho mnohdy a mnohde prostě následovat nelze. Je to tvrdá řeč? Asi ano. Ale co dělat? Vždyť známe mnozí z vlastní zkušenosti neplodnost křesťanství, které se stará jen o sebe, chce si jen zajistit svůj život. Pokud si křesťan zajistí ve všem svůj život pečlivě a důsledně jako každý nevěrec a navrch ho přizdobí okázalým přihlášením se ke křesťanství, případně okázalou zbožností, může to dělat snad na někoho dojem, ale pokud v tom není žádné následování Ježíše, je to spíš karikaturou než skutečným křesťanstvím.

Ovšem každý rozumný a zodpovědný člověk si řekne: mám rodinu, myslím na ně, musím se o ně starat, nemůžu všechno vyhodit, prodat, rozdat, nemůžu ze sebe udělat žebráka. Má pravdu. A ještě víc. Je přece Bohem postaven do své rodiny, je za ni zodpovědný, má před Bohem povinnost se o ní starat. Teď se ovšem zdá, že už jsme z náročných požadavků evangelia vykličkovali, že pro mnohé lidi opravdu toto evangelium není. Ale nedejme se klamat. Co vlastnil Don Bosco? Co vlastní matka Tereza? Jak jsou zajištěny pro budoucnost její sestry? U obou jde o odpovědnost za mnoho lidí, kteří na ně byli nebo jsou odkázáni: Jistě, získávali a získávají domy a potřebné zařízení. Ale jen tolik, kolik je třeba (ne tolik, kolik je obvyklé), spíš ale raději méně. A co je hlavní - tito a podobní svatí lidé se nezajišťují. Starají se o požadavky dneška a mají odvahu vzhledem k zítřku, mají odvahu vědět, že se Pán postará. Dávají si pozor na to, aby to, co jim má sloužit, je nakonec nezotročovalo a nevedlo na cesty, které nejsou Boží. Prostě mají odvahu zcela se nechat připoutat k Bohu a proto mohou být odpoutáni od věcí.

Hezky se o nich přemýšlí. Ale my musíme žít svůj vlastní život, ne nějaký jiný. Co tedy dělat? V prvé řadě se ptát, co nám k osobní situaci našeho života Ježíš říká. Kam nás volá. Jak a kudy ho máme následovat. A pokud jeho volání chápeme a chceme ho respektovat, pak se máme poctivě dívat na to, co nám překáží, co nás svazuje, co nás spoutává, co máme a mít nemusíme - ať už jsou to věci, starosti, požadavky, které sami klademe, cíle, které považujeme za nezbytné. Toto všechno má zmizet, je-li to na překážku cestě následování, na kterou nás Pán volá. Nezapomeňme ale, že se při tom na nás dívá s láskou! A tak kdybychom snad výzvy evangelia vnímali se strachem, nebo kdyby se do nich promítala tvrdost nebo úzkost, nenávist, pak to ovšem nejsou výzvy Kristovy, ale produkt našeho nevyrovnaného já!

Nakonec - nepřehlédněme obecné poučení, které přináší Ježíšova rozprava s učedníky. Majetek a bohatství jsou vždy pro člověka nebezpečné. Lidské srdce je propastí, tajemstvím, nevíme nikdy dopředu přesně, k čemu přilne a k čemu ne. A proto by měl křesťan sebe sama vždy důsledně vychovávat k nenáročnosti, proto by měl vědět, že čím méně prostředků jemu (i jeho rodině) k životu nikoliv nuznému postačí, tím více bude mít svobody, tím lépe pro něho.