Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
28. neděle v mezidobí C / Nestačí prosit…

Rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu „jít ke Kristu“, vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ale často tyto prosby končí… tou samotnou prosbou, ne děkováním ani prohloubením víry.

1. čtení 2 Král 5,14-17

14Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. 15Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.“ 16Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. 17Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“



Oproti jiným Elíšovým zázrakům je toto uzdravení vyvoláno něčím jiným než pouhou lidskou potřebou. Zázrak má jasný charakter svědectví (v. 8: „ať pozná, že je v Izraeli prorok“): přitom nezapomeňme, že Náman byl cizinec, Syřan. Dalším důležitým prvkem vyprávění je Námanova poslušnost: zprvu očekává něco spektakulárního (v. 11-12). Musí překonat toto lidské očekávání, aby přijal cestu Boží, která je jiná než ta lidská, mnohem obyčejnější, ale přesto účinná. Náman uposlechne a přijme uzdravení. Nezastaví se však u zázraku jako takového: zázrak ho přivede k víře v Hospodina a k vyznání. Svědectvím je i detail, že si odváží prsť ze země Hospodinovy: tehdy bylo božstvo spojováno především s určitým územím.





Mezizpěv Žl 97

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, - neboť učinil podivuhodné věci. - Vítězství je dílem jeho pravice, - jeho svatého ramene. *
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, - před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. - Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost - Izraelovu domu. *
Uzřely všechny končiny země - spásu našeho Boha. - Jásejte Hospodinu, všechny země, - radujte se, plesejte a hrejte! *





2. čtení 2 Tim 2,8-13

Milovaný! 8Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. 9Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. 10Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. 11Tohle je jisté. Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. 12Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. 13Ale i když my jsme nevěrní, on zůstane věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.



Apoštol opět nabádá mladého Timoteje k věrnosti, a to i v těžkostech. Aby důrazněji povzbudil k této vytrvalosti, uvádí jako příklad vojáka, sportovce a zemědělce (předcházející verše 3-7): i tito musí „zápasit“ a tvrdě se namáhat, aby dosáhli svého cíle. K těmto příkladům přidává i vlastní svědectví: on sám trpí ve vězení kvůli Kristu. Timotej se má nechat inspirovat těmito příklady a kráčet věrně za Kristem a s Kristem.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši. Aleluja.



Evangelium Lk 17,11-19

11Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. 12Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál 13a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. 15Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, 16padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. 17Ježíš nato řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 18Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ 19A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“



Evangelium má mnoho styčných bodů s prvním čtením: uzdravení malomocného, a to „na dálku“, uzdravený se vrací, aby uznal Boží moc a projevil vděčnost (v obou případech jsou to cizinci). V evangeliu Ježíš však převyšuje Elíšu: Kristus přináší nejen uzdravení, ale i spásu („tvá víra tě zachránila“). Perikopu bychom mohli nazvat „příběh o vděčném Samaritánu“: důraz není totiž na uzdravení, ale na odpovědi vděčnosti.





K hlubšímu porozumění textu

11-14 Ježíš je stále na cestě do Jeruzaléma. Na své cestě vejde do jedné vesnice, kde mu vyjde naproti deset malomocných. V tehdejším Izraeli mohli malomocní přebývat jen ve vyhrazených místech na vesnicích. Podle nařízení z Lv 13,45n se nesměli přibližovat k lidem z kultických důvodů: byli totiž nečistí. Tito malomocní oslovují Krista titulem „Mistře“ (řecky „epistates“), a tímto titulem uznávají jeho autoritou. Na rozdíl od Lk 5,13n, Ježíš neuzdravuje, aby posléze vyslal ke kněžím, ale dává hned příkaz se jim ukázat. Kněz měl úkol dotyčného zkoumat a prohlásit ho za čistého: tím ho znovu přijímal do společenství. Malomocní jsou uzdraveni „na cestě“. Líčení uzdravení je střízlivé: tím se klade do popředí, že poslušnost Ježíšovu slovu přináší uzdravení.

15-19 Veršem 15 začíná druhá část perikopy: jeden z uzdravených přichází poděkovat. Evangelista nevyjevuje hned totožnost tohoto člověka: tím chce připravit „překvapení“. Uzdravený se vrací ke Kristu, vzdává chválu Bohu a děkuje svému „dobrodinci“: tak ukazuje, že v Kristu se setkává s Bohem. Na doplnění můžeme poznamenat, že v Lukášově teologii je chvála takřka přirozenou reakcí na velké Boží činy (Lk 1,46; 10,21; 13,13; Sk 11,18). Chvála je radostnou odpovědí na podivuhodné Kristovy činy. Prostrace je pak znamením hluboké úcty, úcty vyhrazené jen Bohu. A najednou přichází „překvapení“: tento člověk je Samaritán, cizinec! Toto označení dává vytušit, že ostatní byli příslušníky židovského národa. Tento cizinec je předobrazem všech pohanů, kteří mají vírou otevřenou cestu ke spáse. Víra tohoto Samaritána je mnohem víc než důvěra v Ježíšovu moc (tuto „víru“ měli i ostatní malomocní): je to víra, která navazuje živý a osobní vztah ke Kristu. Taková víra přináší uzdravení neboli spásu v plnosti, protože se netýká jen určité oblasti (uzdravení z nemoci), ale člověka celého. Pro Samaritána není Kristus jen divotvůrce, ale Emanuel, „Bůh s námi“.
Uzdravení deseti malomocných má jen jemnou návaznost na předcházející úryvky 17. kapitoly o „moci víry“ (17,5-6) a o „služebnících“ (17,7-10). Právě víra, která dokáže pohnout hory (17,6), dokáže vykonat ještě větší zázrak: přinést spásu, záchranu („tvá víra tě zachránila“ – 17,19).
Je zajímavé si všimnout, že v dalších vyprávěních o uzdravení malomocného (Mt 8,1-4; Mk 1,40-45; Lk 5,12-16) je nařízení „jít a ukázat se knězi, jim na svědectví“. Jakákoliv zmínka o díkůvzdání či chvále ze strany uzdraveného chybí a Ježíš nekárá tuto nevděčnost. Avšak v našem textu Kristus vyjadřuje určité zklamání, že jenom jeden vyslovil vděčnost. Proč tento rozdíl? Řešení nám poskytuje samotný evangelista: klíč je skrytý v předcházejícím podobenstvím o služebnících. Společné téma s podobenstvím o služebnících je správný postoj k Bohu: služebník si nesmí nic nárokovat před Bohem, Bůh totiž není ničím povinen. Služebník nemá očekávat zvláštní uznání ani projev přízně (uzdravení), jako kdyby měl na to nárok. Boží dary nejsou samozřejmostí. Od Boha můžeme očekávat jen nezasloužené dary: Bůh nedává své dary z povinnosti, ale z milosti. A kde je milost, tam je i díkůvzdání a chvála. Z těch deseti malomocných jen jeden pochopil tuto Boží logiku.





Společné rysy prvního čtení a evangelia

Vděčnost za dar uzdravení od malomocenství.





K úvaze

Evangelní perikopa je velmi zajímavá: všech deset začalo dobře, všech deset projevilo víru v Krista, přijalo uzdravení, ale… jen jeden „došel „chvály“ od Krista, jen jeden přijal spásu. Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali „smiluj se nad námi, Mistře“. Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší, víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu. U všech deseti malomocných byly oči upřeny k uzdravení: u většiny zůstaly oči hledět na uzdravení, u Samaritána se obrátily ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako „samozřejmost“, jen desátý dokázal žasnout nad „nesamozřejmostí“ daru a chválit Boha za jeho mocný čin. U toho Samaritána bylo uzdravení jen odrazovým můstkem k přijetí většího daru: k přijetí Krista. Jeden přijal plnost, ostatní jen část. Všech deset zpočátku zůstávalo daleko od Krista: devět zůstalo „daleko“, jeden přišel blízko. Devět zůstalo malo-mocných i po uzdravení, ne-schopných přiblížit se ke Kristu (i když už mohli, čili měli moc či schopnost jít k němu blízko), devátý se chopil této nové šance a překonal odstup vůči Mistru.
Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu „jít ke Kristu“, vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ale často tyto prosby končí… tou samotnou prosbou, ne děkováním ani prohloubením víry. Až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení našich problémů, jakýsi divotvůrce, jak tomu bylo i u těch malomocných. Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu) a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem: svátosti se mohou stát příležitostí k ukojení naší „zbožnosti“, k očištění od špatného svědomí, k „vyprošení si potřebných milostí“. Ale Kristus je víc než pouhý automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba. A jako živá osoba nabízí víc než pouhé uzdravení či vyřešení toho či onoho průšvihu. A od nás očekává, že k němu nebudeme přistupovat jako k automatu, ale jako k živé osobě. Očekává, že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s ním. Necháme ho čekat ještě dlouho?





K reflexi

1. Jak se projevuje tvoje vděčnost?
2. „Ale i když my jsme nevěrní, on zůstane věrný“ – opakuj si tuto větu, kdykoli si budeš uvědomovat, jak jsi nevěrný, sobecký, nevděčný.
3. V jakém postoji přistupuji ke Kristu: jako k „automatu“ či k živé osobě?
Jaký postoj převládá v mém životě modlitby: postoj prvních devíti malomocných nebo toho Samaritána? Postoj vděčnosti či nevděku a samozřejmosti?