Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
28. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

28. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 25,6-10a
Slavnostní hostina patřila v orientě k intronizaci krále, k oslavě vítězství a k uzavření smlouvy. Účastníky hostiny pak určitým způsobem zavazovala a spojovala. Obraz, který prorok uvádí, se týká království Hospodinova. Účastníky hostiny povolá Hospodin ze všech národů - budou tedy s ním mít trvalé spojení. Je to nejen eschatologický obraz spásy, ale v Izajášově knize další důležitý prvek, ohlašující univerzalismus spásy.


2. čtení
Flp 4,12-14.19-20
Část 4,12-20 tvoří v listu jakousi samostatnou jednotku. Jejím hlavním obsahem je Pavlův dík Filipským za pomoc, kterou mu poslali do vězení (snad do Efezu). Celý Pavlův postoj v této věci není jen zdvořilým díkem. Jednak je z textu zřejmé, že Pavlovy vztahy s Filipany byly zvlášť blízké a srdečné a hlavně Pavel i teologicky hodnotí čin Filipanů. Krácení textu, jak je uvedeno v lekcionáři, je poněkud problematické. Verše 12-14 obracejí pozornost pouze na Pavla a jeho životní postoje, verše 10-20 jsou závěrečným díkem Bohu. V obou částech jsou velmi cenné motivy, ale celková souvislost není zřejmá a vztah Pavlův s Filipany (totiž vztah obce a jejího "otce ve víře") nepřijde vůbec ke slovu. Pokud by tedy měla být homilie na tento text, bylo by lepší užít textu celého, nezkráceného, i když v lekcionáři není.

V dalším výkladu se budeme držet zkráceného textu.

V 12-14 - Pavel ve zkratce uvádí svůj postoj vůči životním okolnostem. Nepohrdá hmotnými prostředky, jinak by za ně neděkoval. Ale jeho hlavním bohatstvím je Kristus (nebo trojjediný Bůh), který mu dává sílu. A tímto bohatstvím je nejen v nouzi, ale i v dostatku, není tedy žádnou "náhražkou". I z jiných Pavlových spisů je zřejmé, že ho zajímá na prvém místě Kristus (Flp 3,8; Gal 6,14) a daleko potom jeho životní okolnosti. Proto je Pavel svobodný, nespoutaný, osvobozený evangeliem. Pavlovo "všechno mohu" ovšem v kontextu listu a díla neznamená jakousi zdánlivou všemohoucnost. Pavel může všechno v apoštolské službě. Může vydržet všechno, co mu dobrého i zlého přináší hlásání evangelia, péče o obce. Je v Boží službě a tedy v Božích rukou, nežije sám, ale žije v něm Kristus, je oživován mocí jeho Ducha (Řím 8).

Jen z druhé poloviny V 14 prosvítá Pavlův vztah s Filipany. Ukazuje Pavla v celé lidskosti, ne v zdánlivě nadlidské odpoutanosti od všech pozemských starostí, která by byla nevěrohodná, nepravdivá a nekřesťanská.

V 19-20 - dát potřebnému, znamená otevřít pro sebe Boží štědrost. A to už teď, na tomto světě. Protože Pavel ví, že je Bůh přebohatý a štědrý, může od Filipanů klidně pomoc přijmout, ví, že jeho vinou nebudou ochuzeni. Především (ve vězení, tedy v nezdaru) mluvil Pavel o Bohu jako našem Otci. Dále jde o jediné: o jeho slávu, ne o slávu Pavlovu nebo Filipanů. A nakonec - řekne- li se u Boha "na věčné věky" - není to přehánění jako u lidí, kteří věčností nedisponují, ale je to prostě pravda Bohu přiměřená.


Evangelium
Mt 22,1-14
Celková souvislost v Mt evangeliu: "V Matoušově uspořádání následují za Ježíšovým mesiášským vjezdem do Jeruzaléma (21,1-11) tři polemické úseky: prorocké znamení vyčištění chrámu (21,12-27), prokletí fíkovníku jakožto znamení soudu nad Izraelem (21,18n), a vyrovnání se s muži, zodpovědnými za chrám. Dále pak tři podobenství, v nichž pokračuje Ježíšovo varování a napomínání vzhledem k soudu: o dvou synech a příbuzné, podobenství o vzpurných vinařích a konečně o pozvání k hostině, které směřuje k zavržení Izraele a k povolání pohanů" (H. Kahlefeld).

Celá dnešní perikopa je tvořena vlastně třemi částmi: dvěma podobenstvími s jedním výrokem, který putuje různě po Novém zákoně (V 14).

Hlásání evangelia může vést k dvěma protichůdným efektům: buď tak, že posluchač rozpozná v Bohu někoho, kdo nabízí tak skvělé dary, že je třeba všeho nechat a připravit se na jejich přijetí, nechce-li být člověk sám proti sobě, nebo, že v Bohu najde někoho, koho je třeba se bát, dalšího nebezpečného činitele ve světě už tak nebezpečném, který by mu mohl ublížit (=vyhodit ho ven do tmy), před nímž se tedy musí člověk chránit. Výzva k obrácení není věc smutná, působící těžkosti, neradostná, ale je to skvělá nabídka. K tomu následující citace z díla Joachima Jeremiase o podobenstvích:"... moudří oblékli sváteční roucho, hloupí šli po své práci. Znenadání přišlo pozvání na svatbu a ti, kteří měli pracovní šaty, nebyli připuštěni k tabuli." Zde je to černé na bílém: svátečním rouchem je pokání. Oblékni ho včas, dříve, než bude pozdě, "jeden den před smrtí" - tedy dnes! Obrácení, to je příkaz této chvíle.


K úvaze
Flp 4,12-14.19-20
Pokud by se vzal v úvahu celý text, pak je možné uvažovat o křesťanské vzájemné zodpovědnosti, zde Pavla za Filipany a Filipanů za něho. Nemůže být abstraktní, ale konkrétní. Přináší nejen rozvoj vztahu, ale i oslavu Boha (4,17-19.20)

Pokud se bere text z lekcionáře, pak by tu mohla být tři témata:
1. Chce-li dnes někdo zodpovědně žít evangelium (a který křesťan to nemůže chtít?), musí se naučit žít v odříkání i hojnosti a mít ochotu k obojímu, co možná stejnou měrou. Podmínka: být bohatý Kristem, mít jako hlavní sílu života jeho ducha. Jinak člověk buď nevydrží, nebo ujede - třeba i do okázalé a neevangelní nuzoty.

2. "Všechno mohu v tom, který mi dává sílu". Co je toto "všechno"? Všechno co chci já, co považuji za správné, nebo všechno to, co chce Bůh? A pokud chci Pavlově větě věřit - jsem schopen rozpoznat i odložit berličky i berle, které si schovávám pro případ, kdyby mne třeba Bůh neposílil a já bych padal? Otázka důvěry a nedůvěry v Boha, otázka snad pro každého křesťana.

3. Opravdu mohu "pro Krista" od bližních brát, kdy mi pomáhají (spousta křesťanů to nedovede), a to ve víře, že dárci neodplatím jenom já sám, ale sám bohatý Bůh. On tedy na tom "vydělá" a já bych ho svou neochotou nechat se obdarovat neměl o to připravovat.


Myšlenky k promluvě
Mt 22,1-14
Máme mít z Boha strach? A jestliže ano, tak proč? Může nám Bůh ublížit? Je pro nás nebezpečný? Když si přečteme dnešní evangelium a pozdržíme se jen u jeho závěru, můžeme najít snad i důvod ke strachu. "Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených." A co když jsem já ten, kdo není vyvolený, kdo není vybrán? Co když si myslím, že je vše v pořádku, a v poslední chvilce mého života, nebo spíš po ní, až předstoupím před Soudce, bude zjištěno, že nemám svatební roucho? Budu uvržen ven do temnot a nebudu se moci bránit! Není to krutá představa? Mám si vůbec něco začínat s Bohem, který mne ohrožuje? A když už, neměl bych se hodně tohoto Boha bát, abych se pojistil?

Podívejme se tedy na dnešní evangelium od začátku, pokusme se vnímat jeho poselství v celku.

Král - v biblické alegorii představuje Boha - uspořádá svatební hostinu. Hostina byla starozákonním obrazem mesiášské skutečnosti, naplnění Boží blízkosti, spásy (viz dnešní 1. čtení). Jedná-li se pak o hostinu královskou a nadto svatební, je to ta nejvznešenější a nejvýznamnější hostina, na jakou mohl být tehdejší člověk pozván. My ale čteme, že pozvaní, tedy ti, s nimiž se počítalo, odmítli. To je obraz Izraele, který odmítal a zabíjel proroky a odmítl i vrcholnou nabídku Syna. Královská hostina se ale přesto nezrušila. Král ty, co odmítli, nenutil, ale pozval jiné. Ti, co odmítli, ovšem špatně dopadli. Ale byli pozváni další, lidé nalezení, žádná vybraná společnost, dokonce dobří i zlí. Králův záměr se tedy přece jen zdařil, síň byla plná, hostina se mohla konat. A ti, co byli na hostinu přivedeni, se nemuseli považovat za žádné druhořadé hosty, byli přece uvedeni na místa těch, se kterými se odedávna počítalo, nebyl jim dán jen nějaký přístavek v předsálí. To bylo ovšem důležité ujištění pro Matoušovy posluchače, ale je to právě tak důležité ujištění i pro nás. Jako církev jsme nový Izrael Boží, nositelé zaslíbení, která byla dána ve Starém zákoně. Máme být legitimními hosty na mesiášské hostině. Nicméně Matouš uvádí hned dál další podobenství, podobenství o svatebním šatě. A toto podobenství působí velmi tvrdě. Kvůli šatům tak tvrdý vyhazov! Kvůli šatům? Všimněme si nejdříve, že podobenství nic neříká o tom, že ten člověk bez šatů byl nějaký zlý, nějaký bývalý zločinec nebo podvodník, kterého našli královi služebníci na ulici. Byl prostě původně jako všichni ostatní, bez svatebních šatů. Byl to člověk králem pozvaný, který ale nepochopil nebo nedocenil, kdo a kam ho zve. Vzal pozvání na královskou svatbu tak, jako by ho uprostřed práce někdo pozval na polévku do kantýny. A v tom bylo jeho neštěstí. Král se neptal, kdo byl jaký před pozváním, nezajímalo ho, jestli hosté patřili mezi dobré či zlé. Zajímalo ho jen jedno: co udělá člověk, když je pozván. Jestli uvěřil, že byl pozván na mesiášskou hostinu a jestli tuto víru proměnil ve svůj životní čin. Králi šlo o obrácení pozvaných.

Uvažme - kdy jsme my pozváni do Božího království, kdy do něho můžeme začít vstupovat? Kdy začíná královská hostina? Přece teď, právě teď, kdy ke mně došel hlas evangelia, teď když žiji v církvi. A kdy se tedy mám obrátit? Právě teď. Teď a ne později.