Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
29. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

29. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 53, 10 - 11
Tento text je částí písně o Božím služebníku (celá se čte např. v liturgii Velkého pátku). Církev od počátku považovala tento text za proroctví o Kristu, který úděl a obraz tohoto služebníka naplnil vrchovatě. Kříž, oběť a vstup do plného světla Božího, to je úděl i šance služebníka, úděl Ježíše. Každému je nabídnuta tato cesta za Ježíšem, ale pro člověka je dost těžké tuto cestu pochopit a přijmout.


2. čtení
Žid 4, 14 - 16
V našem vnímání je dost těžké spojit v jeden celek Ježíšovo utrpení a jeho povýšení na pravici Otce, vidět v prvém to druhé, nezapomenout pro slávu na kříž. Obojí je reálné. Podobně je obtížné obsáhnout jedním pohledem Ježíšovo absolutní povýšení a jeho "nízkost", totiž jeho naprosté sklonění se k hříšníkovi, jeho solidárnost s ním v jeho stavu, ne v jeho hříchu. Sestoupení hříšníka do hlubiny hříchu druhého člověka mnoho nepomůže. Pomůže jen sestoupení spravedlivého do hlubiny osudu hříšníkova, do světa hříchu, na němž ale nemá spravedlivý podíl. Toto Ježíš udělal, a dosud s tím nepřestal! Je dobrým pastýřem, který hledá ztracené ovce; lékařem, který vyhledává nemocné; je po pravici Boží a zastává se nás. To znamená, že sestupuje k nám do naší bídy a odtud nás táhne k Otci. Kdo toto na sobě pocítil, je velmi šťastný, možná že šťastnější než člověk, který nepocítil na sobě ani moc hříchu, ale ani moc vykupující lásky Kristovy.


Evangelium
Mk 10, 35 - 45
Tak jako je pro Evropana stálým pokušením vidět spásu a Boží věci jen "duchovně", totiž zcela netělesně, nepozemsky a tak neurčitě, že téměř neskutečně, bylo pro Ježíšovy současníky potíží zas až příliš pozemské zobrazování mesiánské skutečnosti - spásy. Řekli bychom asi přesněji: spásu viděli jako nacionálně-politickou událost, která sice vyjde od Boha, ale která bude mít všechny pozemské rysy. Kdekoliv se učedníci dali na tuto cestu, utápěli se v nedorozuměních s Ježíšem. V 8.-10. kapitole Markova evangelia vidíme, že po každé Ježíšově předpovědi utrpení následuje trapná reakce učedníků (8,31: Petrovo "napomínání"; 9,30-32: spor o to, kdo je největší; 10, 32-34: žádost o přední místa v království). Marek tak vykresluje hrůzu Ježíšovy osamělosti na mesiánské cestě. Ježíš byl nejprve a opakovaně odmítnut náboženskými předáky národa, ale nakonec byl nepochopen i vlastními učedníky. Ježíšova cesta utrpení, nevinného utrpení, je hluboce lidská, nám ze zkušenosti známá, ale pro nás těžko přijatelná. Člověk stále myslí, že by to snad mohlo jít jinak, bez utrpení, že by Bůh mohl volit jinou cestu.

"Pít kalich" znamená v řeči Starého zákona přijmout Boží úděl, ať kladný nebo záporný. Pokřtít znamená ponořit do plnosti údělu Ježíšova. Je zde tedy řeč o následování Ježíše v poslušnosti vůči Otci, a to je něco, co je opravdu určeno pro učedníky. Říká-li Ježíš, že místa v království jsou pro ty, pro něž jsou připravena, lze to chápat také jako slovo ujištění o Boží péči, ne jen jako slovo odmítnutí. Bůh je tak dobrý, že dobrá místa v království připravuje! Ovšem je to zcela suverénní Boží akt, nemá cenu "hledat protekci".

Druhá část perikopy (42-45) je poučením pro učedníky, dává řád jejich vzájemným vztahům. Co je tam řečeno, platí samozřejmě stále, ale dnes jako tehdy není vždy lehké to uskutečňovat. Dát život - to se člověku příčí. Potřebuje asi nejdřív pochopit, že když dává život, neumírá do prázdna, ale do náruče Otcovy a to už v tomto životě. Čím více se člověk cítí být Bohem přijat, tím méně má strach o sebe sama, tedy spíš bude sebe "ztrácet".


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Mk 10,42-45
Slova služba, sloužit, celkem dobře známe. A člověk je zpravidla i ochoten někomu občas posloužit. Ale známe také jiná slova: vládnout, ovládat, nedat se zotročit, být svobodným člověkem (ne otrokem) a tato slova na nás den po dni a rok po roce působí. A tak je člověk sice ochoten tu a tam někomu posloužit, ale nemívá zrovna za cíl být služebníkem, natož otrokem všech - a to ani v církvi ne.

Proč ale chce člověk vládnout? Mnohdy ze strachu. Aby totiž nad ním nevládl někdo jiný. Aby ho někdo nepokořil, nevykořistil a neoloupil ho tak o bohatství jeho života. "Když vládnu, budu bohatý, budu si moct své udržet!" Takto nepřemýšlejí jen lidé ve velkých společnostech, tak smýšlejí i v rodinách a manželstvích.

A proč člověk nechce sloužit? Mívá dojem, že je to pod jeho úroveň. Už od dětství se mu často sugeruje, že ten, kdo poroučí, znamená víc než ten pod ním. Mívá strach, že pak nebude ze života nic mít. Mívá špatné zkušenosti s tím, že ten, komu chtěl pomoci, měl na něho požadavky větší a větší. Mívá také nedostatek sebevědomí a to ho brzdí.

A křesťan? Zdá se, že většinou ani dnešní evangelium nepotřebuje. Nad množstvím lidí nevládne a v tom malém, co žije, nějakou tu službičku vždycky udělá... Jenže evangelium mluví o vztahu mezi Ježíšovými učedníky, o vztahu v církvi, ve společenství, v rodině. A nemluví o jednotlivých službičkách, ale o zásadním životním postoji, který se má podobat postoji Ježíšovu. Tedy nejde o nic okrajového, jde o věci zásadní. Budeme ale pak všichni otroky? A kdo bude pánem? Tedy především jednoho jediného pána - Pána - máme a mít budeme. A dále: i v církvi, v rodině, ve společenství bude někdo v něčem rozhodovat. Někdo totiž musí nést rozhodování jako službu. To neznamená, že se stane diktátorem, ale znamená to, že vezme rozhodování a jeho důsledky za své. Právě v hledání správného rozhodnutí a v ochotě nést i jeho neblahé důsledky, nést odpovědnost, je služba. V rodině služba rodičů dětem. V církvi služba představeného ostatním.

Ale vraťme se k Ježíšovi. On je nám dáván za vzor. Všimněme si nejdříve, že on nevládl a nedal si sloužit. Neudělal žádnou organizaci na podporu svých myšlenek, a hlavně neudělal si z toho množství lidí, kteří jím byli nadšeni, kruh svých ochránců nebo bojovníků. Kdyby totiž skutečně na zemi vládl tak, jak je to mezi lidmi obvyklé (a jak mnozí mnohdy chtěli - zmocnit se ho a provolat ho králem), pak by Ježíš zřejmě nebyl ukřižován, ale spíš by vyvolal šarvátku nebo občanskou válku. Jenže on nic takového neudělal. Sloužil zástupu, který byl jako ovce bez pastýře. "Nekryl si záda". Vydal se svému úkolu a nezajišťoval si pozemsky jeho úspěšnost. Neorganizoval si šik stoupenců, kteří by se ho byli před davem zastali, když ho předáci národa veřejně napadli. A tak můžeme dál a dál rozvíjet obraz Ježíšova života a promítat ho do života vlastního. Zůstává ale tady jedna otázka: jak si mohl Ježíš dovolit takto jednat? A dál: jak si můžeme dnes dovolit žít s tímto Ježíšovým postojem? Odpověď nenajdeme v našem úryvku evangelia, ale odpověď v evangeliu najdeme: "Můj pokrm je konat vůli mého Otce." "Já a Otec jedno jsme." Odpovědí je tedy Otec, respektive Ježíšův vztah k němu. Otec je jeho největším a jediným pokladem. Otec je jeho jistotou. Zdrojem lásky, života, síly. Protože má Otce a toho mu nikdo a nic nemůže vzít, ani smrt, může se vzdát všeho, sloužit, dávat se, rozdávat se... umřít. Jiná cesta není ani pro nás. Do jaké míry jsme bohatí Bohem, do té míry budeme schopni beze strachu dávat. Pokud totiž budeme vědět o tomto svém skvělém bohatství, nebudeme mít strach, že o něco přijdeme. Budeme-li podobni Kristu v jeho vztahu k Otci, budeme mu moci být podobni v jeho postoji dávání se, otroctví, služby. Je to cesta průzračně jasná a hlavně reálná.