Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
29. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

29. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Ex 17, 8-13
Text vypadá na první pohled takřka magicky: Jakoby boj nezávisel na Hospodinu, ale na Mojžíšově konání, na jeho pozvednutých rukou. To je ovšem jen zdání, vyplývající z povrchního chápání. V Izraeli mohly být boje vítězné tehdy, pokud to byly boje Hospodinovy. Jen když on bojoval, Izrael vítězil. Boží hůl, kterou měl Mojžíš v ruce, je zmiňována už ve sporech s faraónem. Tam napřažená Boží hůl byla původcem činů, které konal Hospodin skrze Mojžíše proti faraónovi. V našem textu je těžké se rozhodnout, zda se přiklonit k představě Mojžíše, který má pozdviženou Boží hůl v ruce a díky této holi probíhá boj vítězně, nebo k představě Mojžíše s pozvednutýma rukama, tedy modlícího se, který svou modlitbou rozhoduje o úspěchu. V každém případě je nutné za tím či oním konáním vidět věrného Hospodina, který svůj lid nevydává nepřátelům. Úspěch boje záležel vposledku na Hospodinu. Ale právě tak, jako byli nutní bojovníci v čele s Jozuem, by nutný i Mojžíš s Áronem a Hurem v modlitební akci.


2. čtení
2 Tim 3,14-4,2
Na první pohled vypadají Pavlova slova Timotejovi jako výzva k boji za každou cenu a jakkoliv tvrdě se zastánci omylů a nepravd. Při pozorném čtení ale vidíme, že Pavel mluví důsledně o čerpání moudrosti ze slova Božího a o povinnosti toto slovo hlásat. Vhod či nevhod nemá Timotej přicházet s jakoukoliv iniciativou či s jakýmkoliv zásahem, ale právě a jedině se slovem Božím. Ostatně ani Pavel nebyl při vší své ráznosti a impulzivnosti tím, kdo by působil bez citu a bez ochoty počkat, až jeho svěřenci pochopí větší část pravdy (např. 1 Kor 3,1-2 nebo Gal 4,12 a pod.)


Evangelium
Lk 18, 1-8
V 1 - dává podobenství jeden určitý smysl, je dílem Lukášovy redakce. Nejprve tento smysl (výzvu k vytrvalé modlitbě) nechme stranou a ptejme se, co říká podobenství (18, 2-7) samo o sobě.

V 2-7 - vdova a soudce, uvedení bez jména, bez určitého členu jsou modelové postavy, zvoleny zvlášť kontrastně. Vdova je obrazem zcela bezbranného tvora bez zastánce, bez pomoci. Nespravedlivý soudce je obrazem mizery. A přece ta vdova má úspěch - soudce jí vyslyší. Je-li tomu tak, potom tím spíš vyslyší Bůh (spravedlivý!) toho, kdo k němu volá. Je to podobenství od menšího k většímu: „jestliže vyslyší nespravedlivý soudce, tím spíše Bůh“. Je to podobenství o smysluplnosti a o vyslyšení modlitby, ale samo o sobě o nutnosti dlouhé modlitby podobenství nemluví.

V 8b - uvádí nové téma - víru. Z něj lze vyvodit, že nemůže stačit jen vytrvalé prošení, jen výdrž v opakování proseb. Víra je tím, oč jde v posledku a co vše ponese. A nenajde-li Syn člověka víru, jsou všechny tyto úvahy zbytečné.


K úvaze
Z vědomí, že se Bůh zastane těch, kdo k němu volají, může též vyrůstat naše víra. Ta je důležitou podmínkou modlitby. Ale nesmí se zapomenout, že se nás Bůh může zastat jen v tom, za čím on sám může stát, tedy v tom, co patří do jeho plánu. Mnoho zklamání v modlitbě pramení z toho, že v ní lidé vidí prostředek k prosazení svých vlastních plánů, které se na plány Hospodinovy neohlíží. Plodné je připomenutí si starozákonního poznatku, že Izrael mohl uspět jen v bojích Hospodinových. Další důležitá věc, která má být viděna: modlitba není magický prostředek, modlitba je čin, který nás s Bohem spojuje, který trvale dělá z našich záležitostí, starostí, bojů, záležitosti, starosti a boje nejen naše, ale i Hospodinovy.

Dnešní zmnožení lidských sil technikou v sobě nese velké nebezpečí: člověk, který má sám díky technice dost síly, zůstane ve svých záležitostech osamocen. Má dojem, že se už nemusí modlit za zdar díla, za zmnožení svých sil, protože si je opatřil sám. Ale nepostřehl, že ztratil pouto, které jeho osobně nese a které ho vede k tomu, aby vnímal, zda boje, které vybojovává, jsou či vůbec mohou být boji Hospodinovými.


Myšlenky k promluvě
Lk 18, 1-8
Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci. Nikoho ani nenapadne dělat to takto. Ale bohužel křesťany občas napadne takhle se modlit. Ráno v poledne a večer, nebo ráno a večer řekne nějakou modlitbu a má vystaráno. Je to ale vztah? Může v tom růst láska k Bohu? Je zřejmé, že ne. Tak, jak musí spolu lidé hovořit: Dlouze i krátce, v klidu i při práci či za poklusu, právě tak různorodě, ale často, ba pořád, musí být člověk skrze modlitbu v kontaktu s Bohem. Proč? Aby se mu vše dařilo? To by byla pověra. Aby neměl černou čárku - hřích? To by byla jen otrocká bázeň. Je to zapotřebí proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, nestagnoval, aby se konal, aby rostl.

Podívejme se na dnešní první čtení. Vypadá na první pohled jako popis magického jednání. Jenže chápeme-li tento úryvek v celku zvěsti Starého zákona, nemůže se nám jevit jako popis magického úkonu. Boj s Amálekem nezávisí totiž v posledku na Mojžíšovi, ale na Hospodinu. Každý vítězný boj vyvoleného národa byl bojem Hospodinovým. Když se Izrael pustil do boje na vlastní pěst, tak dobře nedopadl. Mojžíš je ve Starém zákoně chápán jako zprostředkovatel mezi Hospodinem a vyvoleným národem. Modlící se Mojžíš udržuje tedy spojení mezi národem a Hospodinem - neovládá svou modlitbou Hospodina! A pokud toto spojení trvá, Izrael bojuje boj Hospodinův a vítězí. Modlitba je i pro nás pouto, které nás spojuje s Bohem a umožňuje, aby naše životní boje byly boji Hospodinovými - jen tak budou vítězné. Ale jak toto vítězství bude vypadat, to se nedá často poznat hned. Boží vítězství nebývá totéž, co okamžitý úspěch. Jisté je, že Boží vítězství je vítězství nad zlem, nejen okolo nás, ale i v nás samých. Tam, kde bylo zlo v nás přemoženo, tam jistě Bůh vedl vítězně svůj boj.

Evangelium mluví o tom, že se Bůh zastane těch, kdo k němu volají. Když nespravedlivý soudce v podobenství se zastal vdovy, tím spíš se Bůh zastane malých, chudých, opovržených v očích tohoto světa, když k němu volají. Znamená to, že jsme na všechny drzé, mocné, násilnické lidi vyzráli? Že se nám už nemůže nic zlého, trapného, zahanbujícího přihodit? Jistě ne. Bůh nás neuchrání všech nepříjemností, nevytáhne nás okamžitě z každé těžkosti. Ale určitě vždy zvítězí nad zlem - to už víme. Jak to vypadá v okolnostech našeho života? Často takto: Člověk se snaží být poctivý, dobrý, nezištný, spravedlivý, chudý atd. A co mu našeptává ten zlý? „Jsi hlupák! Sám svět nepředěláš. Kdo nekrade, šidí rodinu. Nejsi ctnostný, jsi neschopný, nenormální, divný.“ A podobně na takového člověka reaguje i jeho okolí. A on pak má co dělat, aby obstál sám před sebou. I nad sebou totiž pochybuje. Neobstál před druhými - obstojí sám před sebou? Bůh se ho ale zastane. Rychle zastane. Je-li člověk s ním spojen modlitbou, pak mu Bůh dává najevo: Jednáš správně. Drž se. Nejsi nenormální. Jdeš cestou mého Syna. A člověk obstojí pak před sebou samým, před svým svědomím, které by bez Boha zabloudilo a nenechá se zviklat.

Toto Boží „zastání se člověka“ před zlem má platnost hlubokou, všeobsáhlou a tedy věčnou. Platí i na konečném soudu člověka.

Co ale s poslední větou dnešního evangelia? Snad toto: Že je Bůh věrný, že se člověka zastane, to je zcela a bez pochyb jisté. O tom mluvilo podobenství. Nejisté je jen to, jak se zachová člověk. Zda s vírou, zda půjde Ježíšovou cestou, zda jí přitaká. A jen toto je nejisté. Tedy: Bůh bude v každém případě na posledním soudu viděn jako ten, kdo byl věrný. Ale člověk? Bude u něho nalezena víra? Jen toto je nejisté a pochybné. Ale právě toto je alespoň zčásti v naší moci.