Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
29. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

29. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 45,1.4-6
Perský král Kyros roku 539 před Kristem dobyl Babylon a stal se, ač pohan, osvoboditelem vyvoleného národa. Proto je nazýván "pomazaný", jako by byl králem v Izraeli. I takto je zviditelněna jedinečnost a velikost Hospodinova, který je schopen pro své dílo odpuštění použít i toho, kdo ho nezná a kdo nepatří k jeho lidu.


2. čtení
1 Sol 1,1-5b
První list Soluňanům je zcela zvláštním způsobem Božím slovem pro taková křesťanská společenství, která musí žít v nekřesťanském okolí. Prvotní církev sestávala z malých bratrských společenství uprostřed pohanského okolí, rozptýlena po světě do všech možných národů, bez vnější moci, v chudobě a slabosti, ale plná vnitřní slávy Boží. Takovýmto společenstvím v minulosti, přítomnosti a budoucnosti má náš dopis co říci: Je zaměřen na křesťany v ubohých podmínkách jejich společenství, na společenství, které
a) jako nedávno založené je malé a nepevné, které
b) je ohrožováno okolním světem, který žije zcela jinak a které konečně
c) pro svou víru je poškozováno a pronásledováno.

V 4 - ačkoliv je obec mladá, sotva pár měsíců existující, není možno v ní vidět nic jiného, než celek, napojený na Boha-Otce a Pána Ježíše Krista. I v tomto nejranějším spisu Nového zákona je jasně rozlišován Otec a Ježíš a hlavně Ježíš je zde uváděn dvěma z nejzávažnějších titulů: Pán (řecky Kyrios, vyvýšený nad všechny) a Kristus (řecky Chrestos, pomazaný, tedy Mesiáš).

Přání milosti a pokoje je ve zkratce přáním největších darů, které pro své spojení s Bohem skrze Krista mohou mít: milost i pokoj jsou Boží dary po výtce, to co dostávají jeho milovaní.

V 2 - modlitba je privilegovaný prostředek spojení mezi Pavlem a jeho obcí, pravidelnější, než je list! A předmětem této modlitby je - jako na začátku většiny Pavlových listů - dík. Obec není dílem, "výrobkem" Pavla, Silvána a Timoteje, ale je Božím darem pro Pavla a pro ostatní církve.

V 3 - nacházíme tu zcela přirozeně proslulou trojici: víra, naděje, láska. Ani jedna z těchto ctností tu nestojí jako abstraktní vlastnost, všechny slouží bratřím a mají jedině možné základní zaměření - na Ježíše Krista.

V 4-5 - (Ekumenický překlad je zde lepší, než z lekcionáře.) Křesťanství Soluňských stojí na dvou základních pilířích. Jednak na jejich vyvolení - nejsou tedy obětí manipulace, nejsou lidským výtvorem, a potom na projevech Ducha, na jeho moci, v níž bylo evangelium zvěstováno. Jejich křesťanství je tedy Boží věc, uskutečněná pomocí lidí na lidech. Má božsko- lidskou strukturu, tedy strukturu vtělení. V tom je jeho autentičnost.


Evangelium
Mt 22,15-21
Scéna se zlomyslnou otázkou není jen charakteristikou Ježíšových odpůrců, a není v první řadě (jako literární druh) spornou rozpravou mezi Ježíšem a farizei (tzv. Streitgesprach, např. Mt 22,34-40). Je to spíš poučné vyprávění, jehož hlavním bodem je V 21. Kvůli němu je celá scénka vyprávěna, k němu je stavěna.

Výklady na toto evangelium jsou někdy fantastické. Od všelijakého kroucení, jak má člověk rozdělit svou poslušnost mezi člověka a Boha až po alegorický výraz, kde se z daru císaři a Bohu stane povinnost člověka vůči duši a tělu. Ovšem jakmile vezmeme v úvahu, že žádná část Písma nemůže být vytrhována z celku a vykládána bez ohledu na ostatní výpovědi, věc se zjednodušuje. Je zřejmé, že:
1. Ježíš nepřišel "hecovat" nikoho proti nikomu, tedy ani své posluchače proti císaři.
2. Převaha Boha nad člověkem je absolutní: Bůh a císař se nemohou nikdy o člověka dělit - císař i poddaní patří Bohu.
3. Křesťanství nevytrhuje člověka ze společenských vazeb a nestaví ho do nějakého vysněného světa.
4. Ve sporných věcech je třeba "více poslouchat Boha než lidi".

A tedy: Nemohu Boha zanedbat ve jménu císaře, z ohledů na něj. Ale také se nemohu vymlouvat vůči císaři na Boha. Jestliže učedníci farizeů při sobě denár měli, bylo jasné, že ho užívají v běžném životě, že "ekonomicky" do říše římské patří. Pak bylo taky jasné, že nemohou odpírat daň, najednou (a jen v tu chvíli) se vymluvit na Hospodina. To ovšem neruší základní požadavek, aby sebe, císaře, a vůbec všechno chápali jako náležející Bohu.

Oni - lidé - v sobě nesou Boží obraz (Gen 1,26), patří tedy Bohu, tak, jako denár s obrazem císaře patří císaři.


K úvaze
1 Sol 1,1-5b
Témat mnoho. Především společenská struktura víry a církve. Ani Pavel, ani Soluňané nestojí sami. Vzájemné spojení modlitbou je zcela konkrétní. A potom asi druhé nejdůležitější je to, co je obsaženo ve V 4 a 5. Všechny nejlepší a nejzaručenější metodiky, osvědčené postupy, zkušenosti, atd. jsou pro hlásání víry málo platné, nejsou-li neseny mocí Ducha a nejsou-li uplatňovány vůči těm, kdo jsou právě pro hlásání vyvolení. Zdá se, že na koncilu a těsně po něm církev dobře rozpoznala, co dělat nemá a skutečně se mnohého vzdala. Mnohem méně vládne, bere člověka dneška vážně, "nebojí" se světa, nezavírá se za kleteb před ním. Ale potřebuje se zřejmě plněji rozpomenout na apoštolskou praxi hlásání z moci Ducha, nestačí jen vyučování podle dobře systematizovaného programu. V koncilových dokumentech ovšem toto je, není to nic nového. Jde o to, jak a kde se to stane obecným majetkem křesťanů.


Mt 22,15-21
Jakmile dnešní křesťan začne dělit sebe, je v omylu. Jakmile nechce dělit nic svého, je v omylu také. To, že jsme Boží, že mu patříme tak, jako nikomu a ničemu jinému, plně, víc, než sobě, je základní pravdou, která osvobodí a oblaží, je-li s porozuměním co nejvíce přijata a uskutečněna. Tam asi leží náš největší problém. Co opravdu patří císaři, to chápe často i člověk bez víry. A křesťan se nemá vymlouvat na své náboženství. Lidské společenství, v němž žije, je přes všechny nedostatky něčím, co mne nese a co jsem tedy i já povinen nést a tvořit. Mezi splynutím s tímto světem (čemuž se právem bráníme) a mezi fanatickým a nepravdivým únikem (spíš vykroucením se z povinnosti) ze světa leží prostor autentického křesťanství. Křesťan ovšem nesmí zapomenout, že není vždy snadné poznat, co opravdu císaři náleží a taky kdy přestává patřit Bohu. Není ale nucen to řešit ani fanatismem, ani použitím ztuhlých a zdánlivě neomylných pravidel. Má to trvale řešit ve světle a síle Ducha svatého, v napojení na celou církev. A v prvé řadě musí vědět, "čí je" - doslova. tam, kde by křesťan začal patřit něčemu, spíš někomu kdo má sice císařský majestát, ale kdo je jen maskovaným Božím nepřítelem, tam už nejde o omyl, ale o tragédii. V bližních jí nelze nečinně přihlížet, pokud s námi v církvi tvoří jedno tělo!


Myšlenky k promluvě
Mt 22,15-21
Je to příjemný pocit číst "jak jim to Pán Ježíš nandal", zlomyslníkům! Neskočil jim na lep. Kdyby řekl "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího. Na to druhé v jeho odpovědi se ovšem tazatelé neptali. Zdá se, že Pán počítá s dvěma říšemi, s říší Boží a s říší císařovou, k nímž je člověk vázán stejně závazně. Domyšleno do důsledku - takto smýšlející člověk by byl (a ve skutečnosti také vždy je) rozdělen. Mezi Boha a císaře, kteří si na něj dělají stejné právo (jen císaři často víc křičí, víc se svých práv domáhají, než Bůh). Jak z tohoto rozdělení uniknout? Člověk přece nechce být v sobě rozdělen!

Ptejme se tedy: může být na jedny váhy položen na jednu stranu člověk (císař) a na druhou Bůh? Odpověď je pro věřícího člověka mimo vší pochybnost - ví, že to jsou dvě naprosto nesouměřitelné veličiny, mezi něž nelze rozdělovat svou lásku, své já. A právě tak je nesouměřitelný člověk a denár - jeden nemůže být druhým nahrazen!

Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní. Tak se z problému "jak rozdělit svou přízeň a svůj respekt" stává problém, který sám je jádrem čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby odříkával Krédo třikrát denně.