Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus A)
3. neděle adventní - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. Neděle adventní - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 35,1-6a.10
Právě věřící člověk mívá strach, aby z víry neudělal jen pláštík, zakrývající jeho slabost, lacinou útěchu pro věci, které jsou pro něho příliš bolavé, zdroj naděje, která ho jen odvádí ze skutečného světa do světa zdání. A proto se ostýchá čekat od Boha mnoho, ba všechno. Důvody má dobré, ale závěr je špatný.


Po tvrdých slovech, předpovídajících Edómu zkázu (kap. 34), přichází řeč o budoucnosti Izraele. Tato "duchovní budoucnost" (duchovní, protože stojí na Boží akci) je líčena obrazy pro nás snad až příliš pozemskými. Ale je třeba vzít znovu na vědomí, že pro Izraelity neexistovaly dva světy, jeden "duchovní" a jeden "hmotný", pro ně byl jen jeden jediný svět - stvořený svět Boží, který byl pro ně jediným místem, v němž se s Bohem setkávali. Proto budoucnost, darovaná Bohem, štěstí, plnost Boží milosti mohly být znázorňovány jen a pouze v pozemských barvách, tedy jako rozkvět světa, v němž Izrael žil.

- když věc vykvete, rozvine se, bude z toho pro současníky patrna "sláva Hospodina".
- důvod k nadějím, k opuštění malomyslnosti je pádný "Bůh sám přijde" - a to do těchto dějin.
- důsledkem bude navrácení všeho do správného, Bohem chtěného stavu (tedy odstranění moci zla). Proto zmizí slepota, hluchota, zchromlost, všechny znaky porušeného Božího řádu.
- tato radost bude samozřejmě a úzce spjata s Hospodinem, který není jen dárcem štěstí, ale tím, kdo si lid získal.


2. čtení
Jak 5,7-10
Na první pohled nás může tento text odradit tónem pasivity. Jako by na tomto světě už nebylo na co čekat, jako bychom měli dospět k rezignaci. Ale příklad s rolníkem vše vysvětluje. Rolník, čekající na úrodu, ani nerezignuje, ani se neulejvá. Jen chápe řád věcí, a proto netahá stébla ze země, aby rychleji rostla, aniž se pokouší sklízet nezralé plody. V této moudrosti, která vychází z porozumění Bohu, jsou právě příkladem proroci, kteří stavěli na moudrosti a věrnosti Boží, na ničem jiném. Slova, že "soudce stojí přede dveřmi" jsou pravdivá pro všechny časy a mají člověka osvobodit od pokušení, být soudcem sám, bez Boha, a to nad bližními.


Evangelium
Mt 11,2-11
Jen tomu, kdo byl "odkojen" Starým zákonem, je jasná Janova otázka. "Ten, který má přijít" je naplněním naděje celých izraelských dějin. A Ježíšova "legitimace" je také starozákonní: odvolává se na Izajáše (viz dnešní 2. čtení, ale i jiná místa), aby doložil, že Boží čin záchrany se v něm uskutečňuje, Boží záchrana vypadá přece jenom trochu jinak, než by si to člověk představoval - tehdy jako dnes. A proto "blahoslavený, komu není Ježíš (tedy skutečná tvář Boží záchrany) kamenem úrazu", překážkou k přijetí.

Z této souvislosti textu je také zřejmé jediné biblicky oprávněné chápání zázraku: ne jako "legitimace" divotvůrce- Ježíše, které zázraky dokládá, že přišel od Boha, protože má, jak ukazují zázraky, moc nad přírodními silami (tak to většinou tvrdila pozitivismem vyvolaná starší fundamentální teologie), ale jako "legitimace" toho, kdo je Boží, protože vyvrací moc zla a nastoluje v lidech Boží vládu, tedy Boží řád, harmonii. Z tohoto hlediska nutně musí pravé působení církve vyvolávat zázraky i dnes, a skutečně - každé opravdové obrácení, smíření, uzdravení od hříchů, uzdravení lidských vztahů skrze modlitbu a smíření je zázrakem na úrovni chodících chromých, slyšících hluchých atd. Je dobré si uvědomit, že např. psychologie a psychiatrie uzdravuje od nepříjemných příznaků, ale nenastoluje vykoupený řád v člověku, natož v jeho vztazích. "Uzdravení odpuštěním" je v tomto světě zcela ojedinělou úlohou křesťanství. Pokání, a z něj vycházející uzdravení, tedy obdarování odpouštějícím Bohem, je nezbytným bodem záchrany pro tento nemocný svět, jako tomu ostatně bylo vždycky.


K úvaze
Iz 35,1-6a.10
Pouhá slova o šťastné budoucnosti považujeme (zčásti právem) za podezřelá. Ale tato slova prorokova, ač i pro nás míří do budoucnosti, nejsou jen líčením budoucnosti. Jako všechna slova starozákonních proroků jsou pro nás slovy o něčem, co se už stalo a děje a co do budoucnosti spěje k vyvrcholení.

V Ježíši Bůh přišel a pro každou generaci, každého člověka, který může uvěřit, který se může smířit, znovu či stále přichází. Co přináší? V linii proroků a Nového zákona (viz dnešní evangelium), můžeme říci: uzdravení od zla, nastolení harmonie, stavu chtěného Bohem, místo disharmonie. Tedy překonání zla v člověku, nikoliv jen mimo něj - což by zřejmě v prvé řadě chtěla většina lidí.

Zatímco pro Židy před Ježíšem i za jeho života bylo uzdravení tělesné nemoci znamením uzdravení celého člověka, je to dnes takřka naopak. Jsme totiž už jakž-takž schopni pochopit, že když se uzdraví nitro člověka, objeví se mnohdy i možnost uzdravení "vnějšku", čili těla (viz dnes často diskutovaná psychosomatická onemocnění). Podstatné je, že Boží dar uzdravení je darem par excellence - není odměnou za vykonanou práci nebo výsledkem naší askeze. I když je třeba říci, že podobně jako tehdy Izrael, i dnes jde člověk k přijetí (nikoliv k "produkování") Božích darů cestou pokání. Problémem totiž není, jak to zařídit, "aby Bůh dal", problémem je, jak to zařídit, aby člověk byl ochoten i schopen přijmout. A s člověkem dneška je to jako s Izraelem - dokud mu stačí jeho vlastní síly, domnívá se, že je Bohem a není schopen ani ochoten od Boha něco čekat. Když mu síly dojdou, propadá panice či malomyslnosti, případně agresi - a zas není ochoten nic čekat ani přijmout. Až někdy hodně u dna svých sil je člověk schopen uvěřit, že Bůh sám přijde a spasí. Ale po svědectví Slova bychom už nemuseli ve svých životech dělat tyto okliky.


Myšlenky k promluvě
Iz 35,1-6a.10
I dnes se samozřejmě najdou lidé, kteří plánují, a dokonce prorokují báječnou budoucnost pro lidstvo, národ, nebo alespoň nějakou skupinu obyvatel. A speciálně v naší zemi bývají lidé k takovýmto proroctvím skeptičtí. Řeči o šťastných a světlých zítřcích jsme si v minulých letech užili víc než dost, a z jejich naplnění skutečně nic nebylo. Slyšíme-li tedy dnes velmi útěšná slova proroka Izajáše o krásné budoucnosti, mohou nám připadat sice jako krásný básnický text, ale budeme v pokušení nebrat je vážně. Nebo se můžeme dostat k oprávněným otázkám: "Kdy to bude?", "Kde to bude?", Jak to, že to tu ještě není?" Co na to tedy odpovědět?

Především je nutné si připomenout, že řeč starozákonních proroků není nějaké více či méně spolehlivé předpovídání budoucnosti, tedy že to není odpovídání na zvídavé otázky o tom, co nás čeká a nemine po několika nebo mnoha letech. Starozákonní proroctví jsou především slova, která nám chtějí sdělit Hospodinovu vůli. Co chce Bůh v přítomnosti a v budoucnosti - to je to, co zajímá věřícího člověka a to je to, co chce člověku prorok sdělit.

V našem úryvku to tedy především znamená, že se Izrael vrátí z babylonského zajetí, kam se dostal vlastní vinou, vlastní nevěrností. Znamená to tedy, že důsledky hříchů Izraele jsou sice závažné, ale že Bůh nechce, aby jimi byl národ zatížen navěky. Obrazně řečeno: poušť, kterou si Izrael ve svém životě svou nevěrností sám způsobil, tu nebude napořád, změní se - a to v úrodnou a kvetoucí zemi. Naplnění tohoto proroctví pak Izrael skutečně zakusil - vrátili se z Babylona, vybudovali znovu chrám, obnovili život národní pospolitosti a znovu obnovili celou starozákonní bohoslužbu. A to vše tak, že je perský král Kýros, proti jehož moci byli zcela slabí a bezmocní, sám propustil a přímo odeslal do jejich země.

Tímto naplněním prorokova slova ale význam prorockého slova nekončí. To, co tu bylo řečeno, se dál a ve větší míře naplňuje v Ježíšově životě a v životech těch, kdo v něho uvěřili. Ježíš přináší odpuštění, uzdravení, život lidí znovu rozkvétá. A tak je tomu u všech, kteří v Ježíše dříve nebo později uvěřili. Pokud tedy bereme to, co je řečeno v evangeliích vážně, získáváme na budoucnost nový pohled: Bůh chce uskutečnit své skvělé věci, které v tak jasných barvách líčí prorok Izajáš, v našich životech. V nás, ne jen kolem nás. Nebo ještě jinak: není možné a není dobré čekat na to, až kolem nás se všechno, obrazně řečeno, zazelená, až se kolem nás stane všechno rájem. Je třeba se obrátit ke Kristu tak, aby se ráj začal uskutečňovat v nás, aby v nás mohl dělat Bůh ty krásné věci, které uvádí prorok. To není uzavření se do soukromí - to je uskutečnění toho nejlepšího, co Bůh chce světu dát. Chce totiž vnášet realitu Božího království do světa přes nás, tedy tak, že nás svými dary naplňuje a nás s nimi posílá do světa.

Mnohdy není snadné uvěřit, že Bůh při naší nedokonalosti může něco dobrého dát světu právě skrze nás. Ale jak říká evangelium: "U Boha není nic nemožného" (srov. Lk 1,37 nebo Gen 18,14). O toto slovo se máme a můžeme opravdu opřít. Panna Maria, která nás provází adventem je nám nejpádnějším důkazem pravdivosti těchto slov - vždyť Ježíš, kterého přinesla světu, je dar nad dary, dar přesahující všechno.