Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
3. neděle adventní B / Mnoho hlasů, jediné Slovo

1. čtení Iz 61,1-2a.10-11

1Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, 2hlásat Hospodinovo milostivé léto. 10Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. 11Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít své setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.


Toto čtení je skutečně evangeliem: ohlašuje radost chudým, uzdravení pro zraněné, osvobození pro spoutané. Nastává totiž "milostivé léto Páně", které se v Izraeli slavilo každých 50 let a sloužilo k obnovení života. V tomto jubilejním roce se propouštěli otroci a lidé žili z toho, co se samo urodilo (Lv 25,10n.). Tato úroda byla znamením Boží milosti. Avšak milostivé léto hlásané prorokem v neútěšné a těžké poexilní době převyšuje tyto běžné představy. Bůh chce proměnit svůj lid nejen po stránce vnější, ale především po té vnitřní. Chce navázat se svým lidem vztah lásky podobný vztahu mezi ženichem a nevěstou. Proto Izrael dostává svatební šat a ozdobné šperky (v. 10) na znamení Boží spravedlnosti (v. 11), tj. spásy.





Mezizpěv Lk 1

Můj duch jásá v mém Bohu!

Velebí má duše Hospodina - a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, - neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. - Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, *

že mi učinil veliké věci, ten který je mocný. - Jeho jméno je svaté - a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení - k těm, kdo se ho bojí. *

Hladové nasytil dobrými věcmi - a bohaté propustil s prázdnou. - Ujal se svého služebníka Izraele, - pamatoval na své milosrdenství. *





2. čtení 1 Sol 5,16-24

Bratři! 16Stále se radujte. 17Bez přestání se modlete. 18Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. 19Nezhášejte oheň Ducha, 20nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, 21ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. 22Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností. 23Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. 24Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.


Přijetí evangelia vede k novému životnímu stylu, který má v každodenním životě zcela konkrétní rysy: radost, ustavičná modlitba, vděčnost. Bůh je už teď skutečně přítomný skrze Ducha. Tento Duch, který se o letnicích projevil ohněm a darem promlouvání, stále působí v životě věřícího podobným způsobem jako tehdy. Dar promlouvání (dosl. dar prorokování, jedná se o prorocké podněty skrze konkrétní lidi) nemáme chápat ani tak jako "předvídání budoucnosti", ale jako Boží slovo, Boží o-slovení určené do konkrétní životní situace. Křesťan má vše zkoumat a přidržet se jen těch skutečně Božích životodárných podnětů. Takto vede Bůh věřícího po správné cestě až k setkání s Kristem tváří v tvář.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Duch Páně je nade mnou, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Aleluja.



Evangelium Jan 1,6-8.19-28

6Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. 7Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. 19Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" 20Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." 21Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." 22Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" 23Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." 24Někteří z poslů byli farizeové. 25Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" 26Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; 27ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." 28To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.


Verše 6-8 jsou součástí Janova prologu (1,1-18), jenž nám hymnickým jazykem představuje Slovo nejprve nevtělené a pak vtělené v Ježíši Kristu. Verše 6-8 hovoří o svědectví Jana Křtitele o světle Slova. Smyslem tohoto svědectví je potvrdit přítomnost a vítězství světla nad temnotou (1,5!), aby všichni uvěřili (v. 7). Jan Křtitel také při výslechu před kněžími a levity odkazuje na toto Slovo: popírá, že by byl Kristem nebo tím prorokem, který měl předcházet Mesiáše (Dt 18,15.18). Křtitel dokonce odmítá, aby byl označen za Eliáše (podle tehdejších představ se Eliáš měl vrátit "na konci časů" jako předchůdce Mesiáše). Chce tak zůstat pouhým hlasem, který poukazuje na Slovo.


Společné rysy bibl. čtení

V prvním čtení a evangeliu vystupují dva svědkové, hlasatelé "nového období": anonymní poexilní prorok a Jan Křtitel. Jan vydává svědectví o Kristu, který je už takřka na dosah (evangelium). Jeho příchodem se rozlévá život v takové plnosti, že tryská radost a jásot (1. čtení). Z tohoto důvodu se tato neděle nazývá "gaudete" ("radujte se" - začátek 2. čtení). Především první čtení ukazuje adventní dobu jako čas milosti, obnovení, útěchy. Už teď se zakouší předchuť té radosti, která se projeví při naplněném očekávání, při setkání s Pánem "v Betlémě". Druhé čtení nasměrovává pohled spíš na setkání s Kristem "v onen den". Pokyny obsažené v této perikopě jsou "vybavením na tu cestu", která se má dovršit setkáním s Kristem tváří v tvář.

Při mši je obzvlášť nápadné použití růžových rouch: zatlačuje se tak vážná fialová barva a naznačuje se předvánoční radost.





K úvaze

A Slovo přicházelo na svět. Ne pouhé slovo, ale Slovo. Ne pouhý hlas (takový byl hlas Jana Křtitele), ale Slovo. Slova těch nejrůznějších Janů Křtitelů (kazatelů) jsou ve srovnání se Slovem jen hlasem. I všechna "nejkrásnější a nejhlubší slova" o Kristu zůstávají jen hlasem - hlasem, který poukazuje na Slovo, ale které zazní ? a pomine. Podobně jako hlas Jana Křtitele: i on vydal svůj hlas, ale pak ustoupil Slovu. A předchůdce Slova poodstoupil rád, protože jeho radost se tím dovršila (Jan 3,29-30).

A přece vyvstává otázka, co to je za Slovo, že všechna slova jsou ve srovnání s tím jen dunícím kovem či zvučícím zvonem? Je to Slovo, které o sobě říká Otec. Je to Otcovo sebevyjádření, sebesdílení. Natolik obsažné, že to není jen hlas, jen slovo, ale Slovo, osoba. V této osobě Slova samotný Otec promlouvá o sobě, a tím se zjevuje, ukazuje sebe. Toto zjevení je zároveň o-slovením. Ve Slově nás Otec o-slovuje. Tak jako nikdo jiný, jako žádné jiné slovo. Otcovo Slovo dokáže proniknout až do nejtajnější skrýše našeho já, až do nejtemnějších komůrek naší bytosti (naší minulosti, našich vztahů, problémů, hříchů). Až tam proniká Slovo a vnáší světlo života, podobně jako životodárné slunce.

Nakolik je úchvatné přijmout Slovo do svého nitra, natolik je to "velké dílo, které vyžaduje přípravu". Tak jako se 2.000 let Izrael připravoval skrze slova proroků na setkání se Slovem, tak jako slovo Jana Křtitele připravovalo srdce tehdejších Židů, tak i my potřebujeme "narovnat cestu", abychom byli vůbec schopni přijmout tak velký dar. Otcovo Slovo je totiž tak "hutné a obsažné", že si člověk nemůže dovolit jej zaslechnout nepřipravený. Zaslechnutí a přijetí Slova není jen "obyčejným posloucháním", ale "novým vtělením", novým zázrakem Vánoc. Slavením Vánoc nejen v liturgii, ale také v našem životě. A k tomu směřuje advent.

Je třeba připravit cestu Slovu, a proto i dnes zní adventem hlas Jana Křtitele: "Připravte cestu Slovu! Ztište se! Nenechávejte se naplnit všemi možnými slovy, slogany, výzvami ke konzumismu! To pravé Slovo je už tu, už teď zaznívá, i když potichu. A v tichu betlémské noci zazní naplno".

Celý náš život je adventem. Hlas Jana Křtitele stále probouzí a burácí, nasměrovává na Slovo, které můžeme slyšet a přijímat už teď, ale plně zaslechneme a přijmeme na konci života. Prozatím slyšíme hlas, slyšíme slova: jednou však slova pominou a zůstane jedno jediné Slovo.





K reflexi

1. Ve světle prvního čtení se zamysli, v čem můžeš nalézt konkrétní důvody k radosti.

2. Uprostřed všeho zmateného hledání, "přešlapování na stejném místě", tápání, opakuj si slova Pavlova: "Bůh je věrný". On tě povolal, on má moc tě dovést ("cestou tvého životního adventu") k setkání s Kristem tváří v tvář.

3. Jaké místo má ve tvém životě "adventní očekávání"? A jakou podobu?