Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
3. neděle adventní C / Kdo má dvoje šaty, dej tomu, kdo nemá žádné

(Lk 3, 10-18)



Bible je jedna z nejrozšířenějších knih světa. A přece se stane, že ji někdo i v křesťanské Evropě otevře poprvé. Tak se stalo jednomu z našich učitelů, když šel do důchodu. V době totality se ovšem takovou četbou bál zabývat, ale teď ho přemohla zvědavost. Ale hned u prvních stránek evangelia měl pochybnosti. Začíná se tam kázáním sv. Jana Křtitele. To pak se zdálo panu učiteli ohlasem nedávné minulosti. Vždyť ten prorok bouří proti nerovnosti, hlásá spravedlivé rozdělení majetku. Není snad předchůdcem marxistických táborových řečníků?

V Bibli, jako všude jinde, se ovšem konstatuje, že je na světě velká majetková nerovnost: na jedné straně je velká bída, a na druhé straně se hýří a rozhazuje. Kdo má vinu? Dnešní člověk ji dává společnosti, špatnému sociálnímu uspořádání, vládě. Proto se dnes vyskytují často radikální názory, které by chtěly rozdíly zásadně vyrovnat, třeba i násilím. Jiní, kteří jsou umírněnější, doporučují, aby vláda vzniklé rozdíly pomalu, ale vytrvale vyrovnávala, způsobem mírným, ale důsledným. Podaří se to?

Biblické pojetí není sociologické, ale náboženské a morální. Svrchovaným pánem majetku je v tomto pojetí Bůh sám. On stvořil zemi pro všechny lidi. Dal její dary všem stejně? Právě proto, že tu jde o dary Boží, Bůh je rozděluje podle své vůle. Starý zákon je pevně přesvědčen, že bohatnou spravedliví. Bůh jejich práci žehná. Jsou podle přirovnání prvního žalmu jako strom, který je zasazený u vody. Takový se bude vždycky zelenat a přinášet ovoce. Ukazuje se to názorně na příkladech patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba. Ti se báli Boha, a proto žili v hojnosti.

Je však ve Starém zákoně jedna symbolická osobnost, jejíž osudy tuto víru uvádějí v pochybnosti. Je to Job. Líčí se jako člověk spravedlivý, ale přišel o všechno, i o rodinu a zdraví. Ale osobně nepřišel o víru. Doufal pevně v to, co se po čase ukázalo navenek: všechny ztráty a pohromy byly jenom dočasnou zkouškou. V zápětí mu Bůh za odměnu pro jeho víru všechno vynahradil.

Z toho ovšem plyne nesympatický závěr pro chudé. Proč se někomu daří zle? Úsudek Starého zákona se zdá v té věci velmi tvrdý: buď jde o lenocha, který nechce pracovat, nebo je jeho chudoba trest Boží za jiné hříchy, kterých se dopustil on sám nebo jeho předkové.

Přeneseme-li tento názor do našeho slovníku, nazvali bychom jej krajně kapitalistickým, i když se opírá o náboženské základy. Ale ve skutečnosti se tu projevuje jenom jedna stránka biblického myšlení. Ta je velmi pozitivní. Ukazuje, že se nedá řešit sociální otázka bez ohledu na mravní postoj jednotlivců a bez ohledu na Boží prozřetelnost.

Ale právě ta otázka Boží prozřetelnosti je daleko složitější, než se to Židům jevilo. Správně usuzovali, že je chudoba následkem hříchu. Vždyť Bůh stvořil na zemi velkou hojnost pro všecko tvorstvo. Není to tedy vina Stvořitele, že někomu chybí, co je nezbytné k životu. Ale je jeho nedostatek zaviněn jenom jeho vlastní vinou, nebo také hříchem jiných? Mravokárci ukazují především na odpovědnost každého osobně. Ale u pozdějších proroků pozorujeme jistý obrat v mínění. Vidí okolo sebe společnost v dekadentním stavu. Stará dynastie Davidovců je v úpadku. Také Boží lid se rozpadá, nemá soudržnost. Jsou tu sobci, kteří zbohatli nespravedlivě na úkor chudých, kteří jakžtakž živoří. Dá se ještě říci, že je jejich bída trest za vlastní viny? Je zřejmé, že je to hřích těch druhých, kteří je proti právu utlačují. Přestávají tedy proroci napomínat lenochy, ale začínají bouřit proti boháčům.

Ale přesto se nestali lacinými táborovými řečníky. Nenabádají k povstání. Ujišťují však, že tu spravedlnost Boží zasáhne, aby potrestala viníky. Ale něco musí udělat i lidé. Co to bude? Jsou-li na světě hříšníci, kteří jiné okrádají, dobří lidé se vyzývají k opaku: dát ze svého přebytku těm, kdo nemají. „Kdo má dvoje šaty, dej tomu, kdo nemá žádné!“

Tento postoj k bližnímu dostal řecky jméno elemosyné – milosrdenství, soucit. Pochází z toho české slovo almužna. To však už nemá pěkný zvuk, který mělo v řeckém slovníku. Dostávat almužnu je ponížením. Naopak pozorovat, že někdo s námi cítí, že má pro nás porozumění, takový objev nás povzbudí a dává chuť k životu.

V Cařihradě, císařském městě, plném boháčů a žebráků, často mluvil o almužně sv. Jan Zlatoústý. Sociální rozdíly byly tenkrát křiklavé. Do města se nahrnula spousta propuštěných otroků, kteří doufali, že se tam uživí nějakým malým řemeslem. Císařští úředníci si naopak vozili z provincií to, co si našetřili, kupovali domy. Obchodníci z celého Východu se hemžili na tržištích. To mělo být vyvolené město Boží, příklad křesťanskému světu? Jan Zlatoústý byl brilantní řečník, uměl tedy zlořády tepat nemilosrdně a elegantně zároveň. Ale bylo mu jasné, že nestačí jenom kárat, pranýřovat nepořádek. Lidem je potřeba ukázat i krásu křesťanského učení.

Jak to udělat v tomto případě sociálních nerovností? Jeho myšlenka je tato. Bůh stvořil svět plný krásy a hojnosti. Všem živočichům a rostlinám dal podmínky k životu. Tím spíš lidem! Ale přece je tu rozdíl. Člověk je svobodný, proto musí s Božím plánem vědomě a dobrovolně spolupracovat. Každý dostává k vyplnění této funkce zvláštní dar. Někdo má schopnost učit, stává se učitelem. Jiný se naučil léčit, je tedy lékařem. A někdo dostal jmění, bohatne. Dostal je k tomu, aby pomáhal druhým. Bylo by směšné, kdyby chtěl lékař léčit jenom sebe a kdyby učitel nechtěl mít žáky. Daleko horší je, když má někdo peníze a drží je ve své pokladně. Zpronevěřil se svému poslání. Bůh bude od něho požadovat účty ze správcovství.

Z toho příkladu vidíme, že křesťané považovali od počátku sociální otázku především za problém mravní. Bez tohoto postoje zmohou málo řešení politická a ekonomická. Stále se hledají nové formy. Je to chválihodná snaha. Křesťané jsou povoláni, aby jim dali ducha.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

12. prosince 2003