Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
3. neděle postní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle postní - C

Rozbor textu

1. čtení
Ex 3,1-8a.13-15
Kdo je Bůh? Jaký je Bůh? Jak ho lze poznat? Tyto otázky jsou kladeny nesčetněkrát v lidských dějinách: Je na ně řada odpovědí: filozofických, teologických, je tu i řada jasných i méně jasných zkušeností lidí. Podíváme-li se na náš text jako na celek, vyvstane nám z něj asi toto:
- pro smysly nejpozoruhodnější je hořící keř, který neshoří. Nicméně slouží jen jako poutač, další význam nemá.
-
- pozoruhodná je řeč Boha k člověku. Ovšem pozoruhodnější než fakt řeči samé je její obsah. A ten má v sobě asi dvě základní skupiny informací:
- jaký je tento Bůh
- kdo je tento Bůh
Je to tedy Bůh, který vidí (bídu), slyší (nářek) a sestupuje, aby vysvobodil. Bůh, který není lhostejný, který osvobozuje, ale který je suverénní. Osvobozuje právě a jen ten národ, který si vyvolil, a to ne podle jeho představ, ale svým vlastním postupem a způsobem.

Ačkoliv sděluje své jméno, mnoho tím neříká. Toto jméno nelze jen tak zneužít, je to jméno, které odkazuje k dějinám, které neukazuje žádné praktické vlastnosti Boha, jméno, které spíš odráží suverenitu i věrnost tohoto Boha. Hebraisté vidí význam slova Jahve tak, že je to Bůh, který je zde, tedy který je pro Izrael a s ním na jeho cestách. Tam odkazuje i Boží poukaz na předky - je to Bůh otců, Bůh Abrahama, Izáka, Jakoba ... Tento Bůh má stejné jméno navěky. Má-li stejné jméno, je stále týž - nezměnitelný. To ale není dobré chápat jako charakteristiku podle řeckého ideálu, totiž že by to byl Bůh neschopný změny, strnule neměnný, a proto dokonalý. Je to charakteristika spíš dynamická: Bůh jednající stále ve stejném stylu, totiž věrný průvodce, zachránce, osvoboditel těch, kdo mu patří.


2. čtení
1 Kor 10,1-6.10-12
Tak jako Boží podstata (jméno) je stálé dynamická, ne statická (viz 1. čtení), tak i pozice těch, kdo jsou Bohem zachráněni v lidských dějinách, je jistotou dynamickou, ne statickou. Bůh vezme člověka či národ pod svou ochranu, tedy do děje, který sám řídí k dobrému konci. Ale z tohoto děje lze neposlušností čili nevěrou "vypadnout". Pavel zde vidí v jakémsi "průniku" starý i nový zákon. Nápojem Izraeli na poušti je mu už Kristus. Boží jednání je totiž od věčnosti trojiční, člověk to ale chápe až po Kristu.


Evangelium
Lk 13,1-9
Bůh nesmlouvavě přísný, nebo Bůh neomezeně dobrý, totiž dobrácký? Písmo neukazuje ani jedno z toho. Přesněji tedy: Bůh čekající dlouho, ale ne neomezeně na obrácení člověka. Toto obrácení je nezbytné. Jestliže totiž člověk nenese ovoce, totiž Boží ovoce, ovoce Ducha Božího, ztrácí oprávnění k existenci. lidé se ptávají na to, jak to, že Bůh toho či onoho odvolal z tohoto života. Takřka volají Boha k odpovědnosti. Sotva si ale připustí otázky, zda jejich život nese ovoce, které by Bůh uznal, které by stálo za to, aby tu existovali.

Boží dobrota není tedy v tom, že by Bůh nebral hřích na vědomí, to by ztrácel svou pravdivost i spravedlnost. Boží dobrota je v tom, že Bůh dává příležitost k obrácení a nějakou dobu čeká, zda ji člověk využije.


K úvaze
Ex 3,1-8a.13-15
Bůh osvoboditel - to je dnes přitažlivé téma. Na exodus se odvolává kdekdo, včetně některých směrů teologie osvobození. Je to pochopitelné, příliš dlouho byl Bůh ukazován v kázáních a katechezích především jako zachovávatel stávajícího pořádku, jako ten, kdo hlavně ukládá břemena, příkazy a zákazy, tedy Bůh ujařmující. Ale odvolá-li se někdo na starozákonní texty, musí jim chtít rozumět v jejich vlastním duchu, ne jen podle našich dnešních představ a ideálů. Dnes se totiž svobodou rozumí nejspíše stav volnosti, existence bez strádání a nucení, tzv. plná emancipace a seberealizace člověka bez omezujících zásahů zvenčí. To je ovšem ideál spíš humanisticko-liberalistický než biblický, než židovsko-křesťanský. Starý zákon o takovéto svobodě nemluví. Boží vysvobození z Egypta bylo totiž vysvobození z otroctví, totiž z vlády faraóna, nelegitimního vládce (až sem novodobý člověk rozumí), ale vysvobození pro vládu Hospodina, vládce legitimního, který byl také schopen svému lidu zajistit budoucnost, obdarovat ho zaslíbenou zemí. Osvobození z Egypta tedy není vysvobození ani k lidské svévoli, ani k chimérickému ideálu absolutní nezávislosti dospělého člověka. Je to osvobození k naplnění Božích slibů, Boží záchrany, k naplnění smlouvy mezi lidem a Hospodinem. Vzniká zde tedy pevná a závazná vazba, jakou člověk ovšem tak či onak vždy hledá, ale mnohdy na zcela pochybných místech. Ta je pro Izrael obšťastňující, ovšem obrátí se proti němu, když je nevěrný.


Myšlenky k promluvě
Ex 3,1-8a.13-15
I u nás je znám "Bůh našich otců", nebo spíš našich dědů a pradědů a našich babiček. A mnozí po něm nostalgicky vzdychají a říkají si: kdyby alespoň těm dětem ho někdo přiblížil ... aspoň těm dětem, než totiž vyrostou a opustí ho. On nám totiž Bůh našich vzpomínek nemluví do života! Je pěkně uklizen spolu s památkami po babičce na důstojném místě a v čase vzpomínání přinesen na světlo, ale za chvíli je zas konec a mnohde se čeká třeba až do příštích vánoc.

Jenže Bůh, o kterém mluví Starý a Nový zákon, je Bůh jiný: je to Bůh přítomný. Bůh přítomný, jednající a osvobozující dnes stejně jako za dnů Izáka, Jákoba, Abrahama, jako za dnů našich dědečků a pradědečků: Bůh živý. Ten, který je s námi a který tedy očekává, že i my budeme s ním. Bůh, který vidí a slyší naše trápení. K Izraelitům do Egypta tehdy přišel, aby je vysvobodil. A jak je to u nás a s námi?

Možná, že někdo z nás osvobozujícího Boha zná z vlastní zkušenosti, že zažil chvíli, kdy Bůh "přišel aby ho vysvobodil." Ale všichni také víme o chvílích, kdy Bůh nepřišel. Kdy někdo zemřel - bez pomoci doma, bez pomoci na ulici. A také víme o koncentračních táborech za druhé světové války a o koncentračních táborech za Stalina v Rusku. O Rwandě. O Sarajevu. Ano, zlo působí lidé, ne Bůh, ale ti trpící jsou proti zlu mnohdy bezmocní. A Bůh nepřichází, aby vysvobodil. Změnil svůj postoj? Nebo ti lidé nejsou jeho pomoci hodni? Tyto otázky nejsou lehké a nejde je snadno odbýt. Je tedy třeba hledat křesťanskou odpověď. A ta existuje.

Především - člověk, stěžující si na Boha a na své bližní, není sám nevinný. Všichni jsme namočeni do hříchů tohoto světa. A proto nikdo nemůže stát před Bohem se zdviženým prstem jako "poslední a jediný spravedlivý" a něco mu vyčítat. A dále: Bůh sám do naší bezmocnosti a do našeho utrpení vstoupil. Jestliže nechce vytrhat s koukolem i pšenici, jestliže nechce zahubit spravedlivého s bezbožným a jestliže chce dávat doposledka člověku šanci k obrácení, pak mu nezbyl než tento postoj zdánlivé bezmoci: Ježíš umírá na kříži stejně bezmocně jako lidé ve Rwandě, jako lidé v Sarajevu, jako lidé před padesáti lety v Osvětimi a Bůh Otec nesrazí okamžitě jeho soudce a katy stejně, jako nesrazí katy a vrahy z Rwandy, Osvětimi a tak dále. Bůh sestoupil v Ježíši do lidského utrpení ještě více a mnohem osobněji, než v Egyptě. Vstoupil do něj, zúčastnil se ho, trpící objal a vede je k sobě. Z místa bezmoci udělal cestu k záchraně. Otevřel dveře k sobě samému v místě, kde je člověk zcela a definitivně na dně, kde nemůže už vůbec nic. Bůh lidi neodsoudil, ale zachránil. Kdo jiný toto dokázal? Kdo jiný si může dovolit bezmoc Božího Syna na kříži? Kdo jiný provází člověka osobně v utrpení a smrti až do konce tak, jako Bůh? Jako Bůh věrný. Věrný v utrpení.

V presbytáři svatovítské katedrály je velké barevné okno, kde leží umučený Ježíš v náručí Otcově. Můžeme diskutovat o tom, zda je vhodné zobrazovat Boha Otce, asi dojdeme k tomu, že to vhodné není. Ale přesto by bylo dobré si tento obraz udržet vtištěný do paměti. Abychom viděli, kde může od dob života a smrti Krista končit lidské utrpení. Že totiž může končit v náručí Otcově.

Z evangelií víme, že Ježíš sám se zlem bojoval. Je to i náš úkol. A z evangelií víme, že Ježíš nepřišel zahubit zlé, ale povolat všechny k obrácení. A tak je to dodnes. Bůh je nám blízko, je skutečně přítomen, je teď mezi námi stejně jako v Somálsku, Rwandě, na ulicích Sarajeva nebo v Čečně. Je tam, aby člověka zachránil. Mnohdy ne před smrtící střelou, ale před věčným pádem do nicoty. Před absolutní bezmocí, ve které člověk už nikomu nepatří a kdy pro něho nikdo z lidí už nemůže nic udělat. Přichází, by ho v Kristu vysvobodil. Vysvobodil z takové smrti, která by byla definitivním koncem všeho.

Bůh našich otců je Bohem přítomným a zachraňujícím - navzdory lidské zlobě a navzdory lidským selháváním. Bůh osvobozující navěky - nejen na čas. Je ale potřeba ho znát. Znát tak, jak nám ho ukazuje Písmo, ne tak, jak by si ho člověk sám rád představil a vymyslel. Protože je to Bůh skutečný a živý, ne bůh, který by byl výtvorem našich přání, obav a požadavků.