Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
3. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Ex 20,1-17
K dobrému pochopení je třeba zvážit celý kontext. Boží příkazy nejsou jen tak libovolné nebo "cvičné" předpisy, které Bůh ve své svrchovanosti dal, aby lidi zkoušel. A nejsou to také jen jakési obecné zásady slušného chování, které platí v lidstvu i jinde. Je pravda, že podobné zákoníky najdeme i u jiných národů. Ale ty neznaly zákonodárce - Boha tak, jak ho znal Izrael. Totiž jako toho, kdo je vyvedl "z egyptské země, z domu otroctví", a dále jako toho, kdo s nimi uzavřel smlouvu. Desatero je textem smlouvy, nebo lépe - část textu, která se týká Izraele. Z Boží strany je závazek mnohem větší - Bůh se zavazuje dát Izraeli budoucnost a to nejdřív časnou - národ nebude ani přesilou nepřátel vyhlazen - a potom věčnou - skrze ně dá světu Mesiáše.

Bůh - osvoboditel je "Bůh žárlivý". Totiž takový, který je skutečným Bohem (nelze ho s nikým zaměňovat) a který se nechce o svůj vztah lásky k Izraeli s nikým dělit. Bůh věrný jako věrný manžel. Tuto jedinečnost Boha a jeho vztahu k Izraeli zajišťují dobré dvě třetiny nezkráceného textu Desatera. Další (stručné) příkazy se týkají vztahu mezi lidmi. Mají zajistit, aby zde vůbec zůstal "lidský prostor", v němž by se mohla Boží zaslíbení realizovat.


2. čtení
1 Kor 1,22-25
Kristus ukřižovaný je Boží moc a Boží moudrost. Zde je v nejhutnější zkratce shrnuto, že křesťanství je něco jiného než náboženství, které si člověk vymýšlí. Bůh jde ve své věrnosti smlouvě tak daleko, že pro její realizaci nechává zemřít i svého Syna. "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8,31). Být i v křesťanství silným "podle tohoto světa", to je pokušením jednotlivců i celých společenství v církvi. Ale právě ukřižovaný Kristus je Boží moc a Boží moudrost a tuto skutečnost prostě nelze obejít.


Evangelium
Jan 2,13-25
Povrchní výklad mluví o Ježíšově protestu proti kupčení v chrámu. Za tímto míněním je často vnášení našich představ o kostele, jako místě ticha a soustředění, do Ježíšovy doby a do Jeruzaléma. To je ovšem poněkud nevhodné. Chrám byl v Jeruzalémě místem, kde se velmi silně odehrával život v nejrůznějších rovinách. Měl několik částí s přesným vymezením, co se kde může konat. Rozhodně si nikdo nemohl dovolit prodávat obětní zvířata u obětích oltářů, natož ve velesvatyni. Ježíšův čin je spíš činem prorockým. Naznačuje problematičnost chrámových obětí ve chvíli, kdy přichází Boží království. A hlavně je naplněním proroctví Malachiáše (Mal 3,1). Mesiáš měl vstoupit do chrámu suverénně jako vládce. Perikopa je tak obměnou Ježíšova královského vstupu do Jeruzaléma, o kterém píší synoptici (např. Mk 11,1-10).

I zde je ale jasné, že povaha Ježíšovy královské důstojnosti bude zřejmá až po smrti a vzkříšení. Hlavním úmyslem evangelisty je zřejmě výpověď, kdo je Ježíš. Scéna v chrámu (V13-17) ho představuje jako Mesiáše, tedy suverénní osobu, která vystupuje plně v Božím jménu, a to nejen co do slov, ale i co do činů. Jeho vztah k Otci (a tedy jeho poslání Syna) je ukázán se suverénní samozřejmostí, která nepotřebuje nic zdůvodňovat. Očistit to, co mělo být plně Boží, přichází ovšem Ježíš v plnější míře, než kolik ukazuje očištění chrámu. Chrám lze zde spíš symbolicky chápat jako vyjádření pro všechno, co je Boží a co se má proto znovu Božím stát. A Boží je především člověk, jeho srdce, a skrze to potom bohoslužba atd...

Očištění chrámu je situováno do doby Velikonoc Židů, tedy ústředních židovských svátků, které znamenaly oslavu, znovuprožití vysvobození, vyvedení z Egypta. I tím je zřejmě podtržen význam Ježíšova činu.

V 18-22 - Židé - míní se tím nedůvěřiví posluchači - žádají po Ježíši "legitimování se" znamením, a to proto, poněvadž dosavadní Ježíšovy činy, které všechny znamením byly, nechtěli uznat, nechtěli jim věřit, poněvadž měli představu o Mesiáši jinou.

Formulace je pochopitelně určována až povelikonoční zkušeností učedníků. Lze v ní vidět také zobrazení trvalého (a tragického) nedorozumění mezi Ježíšem a Židy, jejich tvrdé lpění na všem dosavadním, na vědomostech, zkušenostech, formulacích a jejich neochota přijmout cokoliv nového. To, co přinášel Ježíš, bylo sice v návaznosti na dosavadní židovství, ale bylo to současně radikálně nové.

V 23-25: "Uvěřit" zřejmě znamenalo spíš přijmout Ježíše za směrodatného pro život, než jen znát přesnou definici, kdo Ježíš je. Tento oddílek (V 23.25) však příliš nesouvisí s předchozími verši, podle některých by jej bylo možno chápat spíš jako úvod k dalšímu vyprávění.

Diskuse o Ježíšově plné moci je podána ve formě Janem častěji volené, totiž ve formě nedorozumění. Takovéto typické nedorozumění spočívá v tom, že existují pojmy a výrazy, které se v běžném smyslu vztahují k pozemským obsahům, ale ve vlastním smyslu se však vztahují k Božím skutečnostem. Vlastní smysl špatně chápaného slova je poznatelný jen ve víře, kterou vyvolává Duch svatý.


K úvaze
1 Kor 1,22-25
Je třeba v sobě důkladně překonat vzdor dítěte, které čeká jen na to, až bude dospělé, aby se mohlo vzepřít zvenčí vnucené autoritě (a do područí jiné a temnější upadlo - jak ukazují životní příběhy lidí). Je třeba znova a znova vidět, že Bůh je jiný než člověk, že naše zkušenosti s ním se jen málo podobají našim zkušenostem s lidmi. A zase jsme u tématu minulé neděle: nejdřív je potřeba poznat, že Bůh je spojenec, a nikoliv protivník, kterého je třeba se obávat, nebo kterému je třeba se nějak vymknout. Když víme, že je spojencem, můžeme se snadněji ptát, co on říká našemu životu, budeme u něho hledat orientaci. Tato orientace pro křesťana ovšem nekončí na Desateru. Je třeba poznat a přijmout "pošetilou" životní cestu Kristovu. Ale i Desatero, Smlouva, jsou nejen Božími požadavky, ale velkým svědectvím o Boží lásce a věrnosti k lidem, které Nový Zákon dál a dál rozvíjí.

Stará smlouva, jištěná Desaterem, ovšem pominula tak, jako celé Izraelské náboženství. Ale ne tak, že by byla odstraněna. Protože je Bůh věrný, byla naplněna a tedy dál rozvinuta. Křesťanství ji v sobě zahrnuje jako část mnohem většího celku. Církev je nový Boží Izrael, který nemá zajištěnou jen budoucnost pozemskou, ale i nebeskou. Církev nemá jen desky smlouvy, ale má Ducha - smlouvu zapsanou v srdci věřících.


Myšlenky k promluvě
Ex 20,21-17
Nejstarší generace z nás se Desatero jistě učila ve škole, tedy jako malé děti. Je jistě dobré, když se člověk záhy seznámí s důležitými věcmi. Ale může tu být i něco nedobrého. V dětství se řada věcí člověku předává ryze autoritativně, často se sdělením příslušné sankce ("když neposlechneš, dostaneš nařezáno, nepůjdeš ven apod."). Desatero se tak dostává do nebezpečného sousedství s těmito příkazy a sankcemi. A člověk pak buď i v dospělosti čeká hned něco zlého, nějaký trest, když příkaz nedodrží, anebo tyto příkazy odloží jako něco, co patří do dětského věku, ale v dospělosti je už možné nebo nutné na to nedbat. Jenže Desatero v Izraeli nebylo řečeno dětem a nebylo míněno jako strašák, který má národ držet v patřičných mezích. Byl to pro Izrael závazný text smlouvy mezi Hospodinem a vyvoleným národem. To, co bylo v Desateru, měl Izrael dodržovat a Hospodin se naproti tomu zavazoval, že z tohoto malého kmene udělá národ, který obstojí, nezanikne a stane se dokonce požehnáním ostatním. Hospodin, který Izraeli tato přikázání dává, je Bůh, kterého zná Izrael z velmi masivní zkušenosti: je to Bůh - osvoboditel, ten, který vyvedl národ z egyptského otroctví, ze situace, z níž by si Izrael nikdy sám pomoci nedovedl a nemohl. Toto sebepředstavení Boha v prvém verši našeho úryvku je zcela zásadní, je ale škoda, že se ve "školní" úpravě Desatera neuvádí. Teprve ten, kdo zná Boha jako osvoboditele, může správně Desatero pochopit. Ví totiž, že i pro něho je Desatero něčím, co ho dále vede do plné svobody, která se může zcela uskutečnit jen v Bohu. Jestliže toto chápal Izrael, pak to má tím spíše chápat křesťan, úd církve - nového Božího Izraele. Pro nás je Boží smlouva obnovena v Ježíši, stvrzena v jeho krvi. Je to smlouva, která je naplněním a převýšením té staré. Bůh v ní už nezajišťuje jen přetrvání národa v dějinách, jako to zajišťoval Izraeli, ale těm, kdo uvěří, dává nový - věčný život, skutečnost neohraničenou, plnou sebe sama. Dává podíl na nebeském království, které nám Kristus získal. Proto i Desatero patří do celku Boží radostné zvěsti spolu se vším dalším, co Nový zákon přináší.

Pro křesťana ovšem není Desatero souhrnem všech požadavků, které jsou na něho kladeny. Od křesťana se chce "dokonalejší spravedlnost" - láska k nepřátelům, nezkrácené naplňování velkého přikázání lásky k Bohu a k bližnímu podle Ježíšova vzoru. Přesto je pro nás uvažování nad textem čtením z Exodu velmi užitečné. Neukazuje nám totiž jen samé známé příkazy, ale v celém nezkráceném textu dává nahlédnout, jak je Bůh žárlivý - totiž Bůh tak milující, že nepřipustí, aby se o svou lásku k Izraeli s někým dělil. Tedy ne Bůh zlý, ale Bůh věrně a silně milující. Proto žádá naprostou věrnost a sám se k této věrnosti zavazuje.

Jako křesťané známe tu neuvěřitelnou hranici, za níž Bůh ve své lásce a věrnosti šel - dal svého Syna, aby mohl smlouvu uskutečnit a obnovit, dal ho, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. V Eucharistii pak nám dává znovu a znovu možnost tuto obnovenou věčnou smlouvu, kterou často porušujeme, navazovat.

Snad je nám tedy aspoň trochu zřejmé, jak se liší Desatero podstatně od všech ostatních příkazů, od "dopravních značek", od dětského "musíš-nesmíš", jak je i pro nás cestou ke svobodě. A pokud by to ještě někomu jasné nebylo, pak se snad stačí podívat do vlastního života i do života světa v delších obdobích. Vidíme pak, že tam, kde člověk jedná naopak, proti smyslu příkazů Desatera, nevznikne z toho nikdy větší trvalá svoboda, ale naopak, svoboda se ztrácí a nesvoboda člověka, byť skrytá, roste.