Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
3. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Neh 8,2-4a.5-6.8-10
Po návratu z babylonského zajetí začíná obnova života vyvoleného národa: výstavba chrámu, rozchod s pohankami, znovunastolení Mojžíšova zákona, tedy Písma. Všimněme si že Zákon zde není představován jen jako zdroj poučení, ale jako zdroj radosti, modliteb a díků. Řetězec: Zákon - radost z Boha - síla lidí je pozoruhodný. A navíc je to vše řečeno ve velmi neutěšené hospodářské situaci, ve zpustlé zemi, která sama radost nedává.


2. čtení
1Kor 12, 12-30
Pavel neúnavně připomíná svůj obraz církve jako těla, jehož je Kristus hlavou. V tomto těle není nikdo více nebo méně potřebný, protože každý byl pokřtěn "jedním Duchem v jedno tělo". Tato věta sama o sobě může být pro nás překvapující - obvykle nespojujeme křest s Duchem svatým. Pro Pavla je však přechod od "nekřesťanství ke křesťanství" dílem Ducha. A kde je Duch, tam jsou i dary, různě nápadné. Ty jsou lidsky neplánovatelné a zůstávají stále něčím, co dává Bůh svobodně podle svého rozhodnutí, ne podle zásluh a kvalit lidí. Nikdo nemá dary všechny, všechny jsou jen v celku církve, v hlavě a údech. Dary jsou něčím větším, než pouze lidskými schopnostmi, jako je třeba nadání k hudbě, k malování a podobně, a dary jsou také vším jiným, než odměnou za dobré chování. Jsou k užitku ostatním, jsou určeny k výstavbě církve. Nikdo je nemá jen pro sebe. Aby se mohly uplatnit, musí žít křesťané církev opravdu jako "jedno tělo". To ovšem není ani "vojenská jednota", ani houf kuřat, ale živý organismus.

Lidi nelze posuzovat podle druhů a nápadnosti darů, ale pokud vůbec, pak podle toho, jak jimi slouží.


Evangelium
Lk 1,1-4 4,14-21
Dnešní evangelium je sesazeno ze dvou úryvků, v evangeliu poměrně odlehlých. Je to jednak slavnostní úvod k Lukášově dílu, vlastně věnování díla nám blíže neurčenému "vznešenému Teofilovi" a dále určité předznamenání nebo spíš zkratka významu celé Ježíšovy činnosti, scéna ze synagogy v Kafarnaum.

Prvá část říká, že evangelium je uspořádáním a zapsáním toho, co bylo vyprávěno a předáváno (tradice, ústně předávaná, je prvotní!), a je určeno těm, kdo víru přijali skrze vyučování a skrze ústní hlásání.

Druhá část charakterizuje Ježíšovu činnost jako naplnění proroctví o velkém Božím osvobození. Víra, která stojí skutečně na slovu Božím, čerpá z příběhů Písma neobyčejnou jistotu o Boží snaze osvobodit člověka, která v Kristu vrcholí a naplňuje se.


K úvaze
Mnozí starší lidé poznali příběhy evangelií jako morality. Mnozí mladí křesťanští fundamentalisté tvrdí, že Písmo je knihou, kam nám Bůh vše napsal, tedy že je jakousi dostatečně bohatou encyklopedií, v níž vše najdeme. Ani židovství, ani rané křesťanství nechápalo Písmo prvním nebo druhým způsobem. Písmo bylo jednak Božím darem, jednak elementem života nejprve Izraele, potom církve. Zasazení Písma jak do liturgie, tak do života osobní modlitby nám umožňuje vyhnout se oběma naznačeným chybám, pomůže nám žít život víry ze síly Božího slova.


Myšlenky k promluvě
Neh 8,2-4a.5-6.8-10
Lk 1,1-4 4,14-21
Když se zeptáte starších lidí, kteří měli mnoho let náboženství, zda vlastní Bibli a zda v ní čtou, často odpovědí: "ne". Oni se tenkrát učili katechismus a biblickou dějepravu - to bylo vše. Učení víry bylo shrnuto do formulek katechismu, z Bible se znaly takzvané biblické dějiny, což byly zejména jednotlivé příběhy. Bible se většinou chápala jako souhrn příběhů, které poskytovaly historickou informaci a podávaly morální poučení. Jak jsme na tom ale my, mladší, dnes? Jsme většinou přesvědčeni, že Bibli číst máme. Ale proč vlastně? Co nám to má dát? To, co chápaly předchozí generace nebylo samozřejmě samo o sobě jen nesprávné. Bible opravdu poskytuje historické informace: informace o dějinách vztahů mezi Izraelem a Hospodinem. Informace o Ježíši Kristu a prvotní církvi. A neznalost těchto informací hodnotí svatý Jeroným slovy: "Kdo nezná Písmo, nezná Krista". Bible také podává morální poučení, jak Starý, tak Nový zákon. A přeci není Bible jen tímto.

Vraťme se tedy do doby návratu z babylonského zajetí, do doby Nehemiášovy. Proč židy tak dojímalo čtení Zákona? Přece ne kvůli tomu, že v něm byly morální předpisy. Spíše proto, že Zákon byl textem smlouvy. A smlouva - to byla záruka jejich budoucnosti. Při svém návratu museli pocítit, že se obsah smlouvy naplňuje. Právě jejich návrat z beznadějné situace babylonského exilu byl událostí, v níž se smlouva prosadila a naplnila - Izrael v exilu nezanikl, židé neztratili víru, dokázali, ač zdecimovaní, pokračovat. Věděli ale, že toto všechno je dílem Hospodina smlouvy, toho, který je Bohem Abrahamovým, Izákovým, Jakobovým. A Ježíš toto chápání Písma ve 4. kapitole Lukáše dovršuje, když říká: "dnes se splnilo (v mé osobě) toto Písmo, které jste slyšeli". To je totiž poslední, vrcholný cíl, smysl, účel Písma, Bible - aby se naplnilo. Aby se uskutečnilo to, co je v Bibli zvěstováno. Bible ovšem není soupisem věšteb, které se jednoho dne naplní jako pověst o Bruncvíkovi či blanických rytířích. Bible otevírá nový průhled, ukazuje novou dimenzi bytí člověka i bytí světa, dimenzi, která existuje, ale která je skryta před zkoumáním toho, kdo má jen znalosti a schopnosti tohoto světa. Bible skrze tuto novou dimenzi člověka vede, naplňuje, uvádí tam, kde je skutečný život, život Boží a na tento život nás skrze víru a svátosti napojuje. Člověk sám se potom stává někým, v kom se mají Boží plány, dary a požadavky naplnit. Toto naplnění probíhá už teď a završeno bude až na konci časů.

Co z toho plyne prakticky? Že Bibli je třeba nejen číst a vykládat, že je třeba víc: žít s ní a žít z ní. To znamená nejen číst a nejen přemýšlet, abych porozuměl, ale znamená to číst a čtené - jako Maria - uchovávat v srdci a žít s tím tak, aby se slovo Písma "vtělovalo" v můj život a tak šlo cestou k naplnění. Právě dějiny Izraele, které stojí na Božím zaslíbení (Abraham), na Boží smlouvě (Mojžíš) ukazují, že se k tomuto naplnění (Ježíš) jde dlouho, cestami často nejasnými, ale s jistotou, danou přítomností Boha ve slově Písma.