Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
3. neděle v mezidobí C / Žít… jako na Mírově

1. čtení Neh 8,2-4a.5-6.8-10

2Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce.
3Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. 4Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili.
5Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. 6Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, Amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi.
8Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. 9Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona.
10(Ezdráš) jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“



Úryvek líčí vyhlášení zákona Ezdrášem, knězem a zákoníkem, kolem roku 444. Tento text nám umožňuje nahlédnout do dění liturgie slova. Na začátku shromáždění (v. 1) je chválení (v. 6). Pak zákoník (či zákoníci) otevřou knihu zákona před lidem a čtou různé perikopy (s vysvětlující homilií). Výsledek? Pláč lidu – znamení toho, že se slovo dotklo srdce a přivedlo k pokání. Posléze Ezdráš zasáhne, aby opět dodal tomuto svátku radostný a charitativní ráz.





Mezizpěv Žl 18

Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, - Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. *

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, - Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. *

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, - Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. *

Nechť se ti líbí slova mých úst, - i smýšlení mého srdce, - Hospodine, má Skálo, vykupiteli můj! *





2. čtení 1 Kor 12,12-30

Bratři! 12Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. 13Neboť my všichni jsme byli pokřtěni Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
14Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. 15Kdyby řekla noha: „Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu,“ proto ještě k tělu patří! 16A kdyby řeklo ucho: „Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím,“ proto ještě k tělu patří! 17Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich?
18Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. 19Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? 20Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. 21Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“ 22Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. 23A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, 24kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují.
Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, 25aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. 26Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. 27Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd.
28Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. 29Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? 30Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?



Pavel připomíná, že díky křtu je mezi křesťany jednota. Avšak i při této jednotě zůstávají mezi námi rozdíly (jednota v pluralitě, ne v uniformitě), právě díky rozličným charizmatům. Aby tato pluralita nevedla k rozdělení, je nutné pouto lásky – a nejen pouhé tolerance.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění. Aleluja.



Evangelium Lk 1,1-4;4,14-21

1,1Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, 2jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. 3A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; 4aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.
4,14Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. 15Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 16Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). 17Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: 18'Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19vyhlásil milostivé léto Páně.'
20Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. 21Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“



V první části (1,1-4) Lukáš dává jasně najevo záměr svého evangelia: přesvědčit čtenáře o spolehlivosti přijatého učení. Tato katecheze však není pouhou informací („novinářskou zprávou“), ale zároveň výkladem událostí a slov, a to ve světle Velikonoc. V druhé části (4,14-21) máme začátek Ježíšova veřejného vystupování: Ježíš se chová jako „Učitel“ (jak prozrazuje slavnostní popis jeho postojů: vstává, vezme svitek, otevírá, čte, vysvětluje), a ne jako jeden z mnoha rabínů. Svědectví Písma a jeho samotné svědectví potvrzují, že v něm se naplňuje to, co bylo hlásáno prorokem (Iz 61,1-2). A obsahem radostné zvěsti je osvobození od všeho, co člověka zotročuje, svazuje, drtí.



K hlubšímu porozumění textu

1,1-4 Formou úvodu (1,1-4) se Lukáš inspiruje starověkými autory. Slovo „události“ zřejmě zrcadlí hebrejské „devárím“ (znamená slovo i událost).

Zmiňovaný Theofilos je asi skutečnou historickou postavou, a ne fiktivním jménem označujícím každého bohabojného.

Na rozdíl od Marka a od pramene Q (Q, počáteční písmeno německého slova „Quelle“, „pramen“ – tím se označuje hypotetický pramen Ježíšových slov, pramen používaný synoptickými evangelisty), Lukáš podniká něco nového: nezajímá se pouze o obsah křesťanské zvěsti, ale také o historickou spolehlivost. Je totiž přesvědčen, že historické bádání může podepřít evangelní pravdu (Boží zjevení, dílo záchrany se totiž odehrává v dějinách). Pro Lukáše je pravda jedna a „důkazy“ jsou v jeho očích argumenty řečnické, které mají přesvědčit, a ne potvrdit objektivní stav věcí. Lukáš však není pouze historik, je také evangelista (hlasatel radostné zvěsti) a svědek. Něco obdobného platí o apoštolech: jsou očitými svědky dějinných událostí, ale zároveň svědky pravdy evangelia.

4,14 Ježíš přichází do Galileje v síle Ducha – Lukáš je nazýván evangelistou Ducha svatého, protože tak často zmiňuje přítomnost a působení Ducha (např. při zvěstování, při křtu). Ve čtvrté kapitole je tato jeho přítomnost v Kristu velmi zdůrazněná (Ježíš je „naplněn Duchem“, „veden Duchem“; přichází „v moci Ducha“, „Duch Páně je nad ním“). A Kristus začíná svoji veřejnou činnost v Galileji, která je zároveň jak teologickým pojmem (prostorem spásy), tak i zeměpisným určením.

15 V podobě shrnutí máme první hlavní charakteristiku Ježíšovy činnosti: jeho hlavním úkolem je vyučovat. Tím nemáme chápat „předávání informací“, ale výklad Písma. A tento výklad ukazuje, že se Písmo naplňuje v Kristu (jak uvidíme zřetelně při vyučování v synagóze, viz následující verše). Vyučování Ježíše, stejně tak jako vyučování prvotní církve, bylo vázáno na synagógu. U židů totiž bylo možné, aby laik kázal (Ježíš a první křesťané byli podle zákona ne-kněží, tedy laici). A Ježíš sklízí obdiv, tak jako v předchozím verši (v. 14 – „pověst“, jak uvádí liturgický překlad, je jen slabým překladem, výstižnějším je „pochvalná pověst“).

16-17 Židé mohou slyšet evangelium jako první (podle pavlovského: evangelium se hlásá nejprve židům, pak i pohanům, Řím 1,16). V synagóze Ježíš zřejmě vědomě vyhledává uvedené místo z Izajáše. Při sobotní bohoslužbě v synagóze se nejprve zpíval žalm, pak se recitovalo „Slyš, Izraeli“ (Dt 6,4-9; 11,13-21; Nm 15,37-41) a „Tefillah“ („Osmnáctero dobrořečení“). Následoval úryvek z knih Mojžíšových („seder“) a pak z prorockých textů („haftara“). Kázání pak většinou vysvětlovalo seder, přičemž navazovalo také na haftaru za pomoci „řetězce perel“, řady citátů z Písma („petichtót“). Bohoslužba končila požehnáním od předsedajícího a kněžským požehnáním (Nm 6,24-26).

18-21 Izajášův text je Ježíšovým základním „programovým prohlášením“, a proto se nachází na samém počátku jeho činnosti. Z Ježíšova „výkladu“ proroka Izaiáše (61,1-2; 58,6) Lukáš shrnuje nejpodstatnější: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Potěšení, které sliboval prorok navrátilcům z babylónského exilu, je nyní nabízené v novém smyslu a způsobu. Uvedené reakce posluchačů (kladné, ale i záporné) předjímají budoucí přijetí/nepřijetí tohoto Mesiáše.

Ježíš je zde vykreslen jako pomazaný Duchem (Mesiáš), ale s rysy prorockými (jako posel, který ohlašuje naplnění Písma), ne královskými (jako mocný vládce). Tento prorocký rys kristologie je zřetelný ve slově („dnes“, slovo zvěstující naplnění), ale také v nepřátelství Nazareťanů. Proto také o něco dále je Ježíš porovnán s jinými proroky, Elíšou a Elizeem.

Výraz „hlásat dobrou zprávu chudým“ může záviset na výrazu „pomazal mě“, anebo spíš na spojení „poslal mě“. Zmínka o chudých předjímá lukášovský zájem o tuto sociální třídu (6,20). Ježíš zahajuje „jubilejní rok“ (milostivé léto, Lv 25,8-54), při kterém ve SZ bývali osvobozováni otroci (dlužníci, kteří nemohli splatit dluh). Je zřejmé, že tyto kategorie lidí máme pojímat v duchovním smyslu: Ježíš vysvobozuje ty, kdo jsou v zajetí nepřítele (ďábla), propouští odpuštěním hříchů, otevírá vnější a vnitřní oči.

Oči posluchačů jsou upřeny na Ježíše (tím se naznačuje, že důležitější než slova je jeho osoba). Lukáš dává dramatický ráz svému vyprávění a skoro se dá vytušit, že z „běžné bohoslužby“ vzejde něco mimořádného.



Společné rysy prvního čtení a evangelia

Bohoslužba slova: čtení a výklad Božího slova. Toto slovo se přitom naplňuje v Kristu.





K úvaze

Neříkáš si občas, že se točíš stále kolem stejných chyb a hříchů? Necítíš se někdy uvězněný, prostě jako bys byl na Mírově? Pokud míváš takové pocity, pak… jsi šťastný člověk! Ne kvůli těm nepříjemným pocitům spoutanosti a bezmocnosti, ale kvůli tomu… že právě pro tebe přišel Kristus! Ano, on přišel vysvobodit ty, kdo jsou v okovech, spoutáni ve vězeních (beznaděje, sebestřednosti, „chronického hříchu“). Ale pokud se mylně domníváš, že jsi naprosto svobodný a že si můžeš užívat své svobody, pak ti Kristus nemůže dát poznat, že je Vysvoboditel.

Ježíšovo programové prohlášení (Lk 4,18-19) neplatí jen pro ty, kdo se nacházejí ve vězeních vlastní bezmocnosti, ale také pro ty… zdrcené, zdeptané, slepé (kteří nevědí kudy kam – například při rozhodování o povolání, při hledání, jak se vymanit z konkrétní patové situace). Ježíš je ten, který ví, kudy mám jít (i když já to nevím), který může zasáhnout mé zraněné, dokonce krvácející nitro, zdrcené mnohými konflikty (v rodině?). On je ten lékař, který se s citlivostí a jemností dotýká mé rány. Jen uvěřit tomu, že on mě nerozdrtí… že není nebezpečný… že mohu důvěřovat jeho laskavé ruce. Najde se ve mně taková důvěra, kterou má dítě vůči matce?

Ježíš je tedy pro zdeptané, pro ty, kdo se „plazí po zemi“. Ale cožpak těm silným a schopným Kristus nemá co nabídnout? Ale jistě že má… jenže bohatý a šikovný člověk mnohdy Krista nepotřebuje – ačkoli i takový člověk je vlastně potřebný před Bohem (podle slov Zjevení 3,17: „Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“).

A jak otevřít dveře takovému Kristu? Jednoduše! Tím, že mu ukazuji své dveře zavřené (symbolizující moji neochotu k odpuštění, k určitému kroku víry, k opuštění nějakého egoistického postoje)! A s důvěrou prosím toho, který má klíč od smrti a podsvětí.





K aplikaci

1. Tento text nabízí mnoho impulzů k přemýšlení. Jak se projevuje moje vnější úcta k Božímu slovu (např. v řeholi cisterciáckých mnichů se píše, že mnich má číst první řádky bible vždy na kolenou)? Dále: k hlubšímu (a dobrému!) porozumění Písma potřebujeme druhé (výklad ústní, nebo písemný – komentář). Nechtěl by sis pořídit nějakou pomůcku, která by ti pomohla prohloubit tvé porozumění Bibli?

2. Nepotřebuji tě – potřebuji tě. Chvíli se ztiš a pouvažuj, které z lidí společenství církve potřebuješ… A komu můžeš být ty… „užitečný“?

3. Neboj se pojmenovat ty okovy, které tě zdržují na cestě za Kristem (zlozvyk, nezměnitelná situace, nepříjemný bližní…). A pros Ježíše o svobodu – on přišel právě pro uvězněné a spoutané! Možná ti nepřinese takovou svobodu, kterou by sis nejvíc přál (změnu té ožehavé situace, „pokoj od nepříjemných lidí“), ale dá ti nový vnitřní postoj…