Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
3. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 8,23b-9,3
Situace těch, kdo byli po Nabuchodonozorově vítězství deportováni do Babylona, byla málo radostná. Jako vězni se cítili být ve tmě (je to také narážka na tehdy častou praxi oslepování uvězněných) a vzdáleni od chrámu a od své vlasti se cítili být v šeolu, v krajině mrtvých. Prorokovo slovo o světle je tedy slovem naděje, slovem o vysvobození. V Ježíšově době pak bylo toto slovo o vysvobození, naplněné už kdysi vyvedením z Babylona, pochopeno v plné radikalitě. Bylo v něm viděno mesiánské proroctví, naplněné v Kristu, jak ukazuje i dnešní evangelium.


2. čtení
1 Kor 1,10-13.17
Pavel zde reaguje na zprávy, které z Korinta dostal (Chloin dům čili rodina - není známo, o koho šlo). Z celku listu je jasné, že nešlo o roztržky, které by obec rozštěpily - obec slaví společně eucharistii, jak čteme dále. Nicméně jde o spory, které rozdělením hrozí, obec rozdělují a hlavně, které jsou proti smyslu křesťanství a církve.

V 10 - Pavel vystupuje se samozřejmou a nespornou autoritou toho, kdo je Kristem poslán, a tedy mluví jeho jménem. Pavel toto poslání nejen dostal v zásadě u Damašku, ale upevňoval je a osvědčoval znovu a znovu v boji víry i snášením utrpení pro Krista. S touto rolí se za všech okolností znovu a znovu identifikoval, nebyl pouze jejím "vlastníkem". Výzva ke stejnému usuzování a smýšlení nesmí být brána ve smyslu moderního totalitarismu, ale ve smyslu celého Pavlova kázání - je jeden Kristus, jedno evangelium, jeden základní vztah, v němž člověk uznává Boží lásku a který je nad všechny lidské odlišnosti. Celý Nový zákon je svědectvím o "nestejném smýšlení" evangelistů a ostatních píšících mužů církve, které je přesto jedním "nehádajícím se" vyznáním víry v Krista jako Pána.

V 11 - opravdu se jen hádají, nerozdělili se, ale i tak je to neúnosné.

V 12 - exegeté si lámou hlavu, co znamenají jednotlivé "strany", které tu Pavel uvádí. Hlavně co znamená "strana Kristovská". Nejpřijatelnějším se zdá být vysvětlení, že Pavel ve své zanícené a sugestivní rétorice "přehrává" situaci v Korintě. Skutečné rozdělení snad mělo začátek v různém cenění charizmat, jak o tom bude Pavel mluvit v kap. 12-14, které pak bylo možná vztahováno i k jednotlivým osobám, podle toho, kdo křtem dotyčného "zasvětil" (to už je ale gnostické, ne křesťanské chápání!). Pavel dovádí skutečnost dělení ad absurdum, ukazuje, že není únosné patřit tomu či onomu směru a být při tom křesťanem, protože, jak říká v dalším verši:
V 13 - křesťan je vštípen v Krista, je částí jeho těla, čili Krista samotného a ten je jediný, nerozdělený. Tento verš je už na hranici výsměchu, která ale není překročena.

Je trochu škoda, že V 14-16 jsou vynechány. Je tak oslaben Pavlův důraz, uvedený ve V 17, že hlavní úkol Pavlův (a Pavel byl "otcem" této obce!) není ve křtění, ale v kázání, tedy ve sdělování, hlásání ukřižovaného (a to je podtrženo) Krista. Tuto větu lze pochopit a docenit asi jen na pozadí celé situace v Korintě. Korintské přitahovala moudrost, vědění tajných věcí (Pavel ji označuje za falešnou), které se dosahovalo v mystériích a zasvěcovací praktiky, které patřily také do mystérií. Za jednu z nich mohl být pokládán mylně také křest. Proto důraz na Krista, hlásaného "ne slovní moudrostí", tedy ne jako helénistické mystérium, Krista, od něhož kříž, pozemskost a neúspěšnost nelze oddělit.


Evangelium
Mt 4,12-23
Počátek Ježíšova veřejného působení klade Matouš do Galileje. Ačkoliv to bylo území obývané členy vyvoleného národa, Matouš je nijak neidealizuje. Důraz ovšem není položen na kvalitu těch, kteří uslyší evangelium, ale na evangelium samotné. Evangelium je světlem, které naplňuje prorokovo zaslíbení (srov. 1. čtení). Přijetí evangelia pak vyžaduje i způsobuje obrácení. To je nezbytné. Následující povolání učedníků načrtává prvé rysy hlásaného království: není už vázáno na rod či národ, ale je otevřeno všem, kdo uslyší Ježíšův hlas o království a zareagují na něj obrácením a následováním.


K úvaze
Ponechme stranou přístupy povrchních lidí, kteří prostě dnes budou horovat pro Pavla, zítra pro Petra a pozítří pro nějakého Anti-Petra, jen když bude mít úspěch a bude v módě. Ponechme stranou také ty, kteří hledají jen toho a to, co chtějí slyšet, kteří nehledají evangelium, ale potvrzení svých názorů nebo pofoukání své bolístky, bez snahy o vlastní vyléčení toho, co je v nich nemocné. Těm všem je třeba základního obrácení, mají před sebou teprve úkol, objevit Krista evangelií, Krista živého a uzdravujícího.

Náš text byl ale napsán věřícím, dokonce lidem, kteří většinou vzali evangelium s opravdovostí, kterou bychom my asi dnes považovali za přehnanou. Jak to, že tito lidé mohli a mohou docházet k rozdělení? Na to je odpověď vlastně snadná - prostě proto, že to jsou lidé. A člověku stále chybí a bude chybět trvalá schopnost k celostnému pohledu - bude mít vždy tendenci vybírat jen část, spokojovat se s neúplností a tuto vydávat za úplnost. Dějiny všech herezí a bludů jsou dějinami lidí, kteří vzali křesťanství vážně, vážněji než jejich součastníci, ale nějakou část v něm povýšili na celek a ještě z ní udělali sudidlo, příkop, zbraň, kterou se oddělili od druhých.


Myšlenky k promluvě
Zvykoví křesťané zpravidla bývají velmi tolerantní. Nerozlišují příliš mezi kněžími, mezi tím a oním proudem v církvi, z toho hlediska neměli potíže a nebývají s nimi potíže. Když se ze zvykových křesťanů stávají křesťané z přesvědčení, toužící po růstu a odpovědnosti, je to vždy radostná věc. Patřičný duchovní pastýř si třeba vydechne a řekne si, "konečně se probudili, mám po starosti". Jenže zkušenosti ukazují, že starosti v mnohém teprve začnou. Totiž teprve "probuzený" křesťan začíná být natolik vyhraněný, že mu to nebo ono vadí. Že rozlišuje, vybírá si a co je nejhorší - staví jedno proti druhému, odsuzuje jednoho ve jménu jiného... drží s Apollem, Pavlem, Petrem... proti (a v tom je největší malér) "těm druhým". Nebývá snadné se v takové situaci orientovat. Uvádí se často řada oprávněných námitek proti tomu či onomu. Člověk má sám v sobě určitou tendenci k soupeření a je zcela přirozené, že lidé navzájem si blízcí se sdružují. Na druhé straně je jasné, že tyto věci obec oslabují. A tak se hledá, jak dělení překonat. Vítězstvím jednoho nad druhým? Spojením ve jménu lásky, která nechce vidět ani ty rozdíly, které existují? Ve jménu autority, která všechny rozdílnosti srovná tak, jako když je přejede parní válec? Železnou vojenskou disciplinou? Jistě, toto všechno a mnohé jiné se mezi lidmi vyskytuje, ale je to něco, co může pomoct v církvi, co tam patří? Hledáme-li opravdu křesťanskou cestu, nezbývá, než podle Pavlova vzoru dojít k otázce, v koho jsme uvěřili a kdo za nás byl ukřižován. Dojít tedy k prazákladu vší víry a všeho křesťanství. Teprve tam zjistíme, oč nám opravdu, když se dělíme, jde. Do jaké míry nám jde o vliv, o naši pozici, o pozici "našeho koně", o seberealizaci, atd... A je z toho někdy člověku úzko, když si pravdivě přizná, co stojí u kořene jeho jednání a postojů. Jenže i tady jen pravda z nás udělá lidi svobodné, osvobodí nás od omylů a rozdělení.