Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
3. neděle velikonoční B / Stůl slova - Aleš Opatrný

V řadě velikonočních textů (i v našem) je zmínka o Ježíšově jídle s učedníky nebo před učedníky. Ve světě Nového zákona to má hlubší význam než jenom demonstrace Ježíšova skutečného života.

3. neděle velikonoční B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 3,13-15.17-19
Ve 13. kapitole Skutků se mluví o uzdravení chromého, o výslechu před veleradou a uprostřed tohoto textu stojí Petrovo kázání, které není jen řečí o Ježíšovi, ale také výzvou k obrácení pro posluchače.
Dnešní úryvek představuje právě část tohoto kázání Židům. Petr ukazuje velmi příkrý kontrast mezi odmítnutím Ježíše Židy a mezi jeho přijetím a povýšením Otcem. Bůh jejich otců (a tedy pravý Bůh) se hlásí k tomu, koho oni zavrhli. Petr ale tuto věc nevidí beznadějně - připomíná ji proto, aby je vyzval k obrácení. Je to vlastně vybídnutí k přijetí Božího daru, protože bez tohoto daru nemohou být člověku zahlazeny hříchy. Toto ovšem platí podnes. Ať už je člověk jakkoliv usvědčen z hříchů, má a může se obrátit, aby dospěl k odpuštění.


2. čtení
1Jan 2, 1-5a
Opět výzva k naději a vlastně i výzva k obrácení. Věta: "On je smírná oběť za naše hříchy a nejen za naše, nýbrž i za hříchy celého světa" je neuvěřitelně optimistická. Za to zlé, co tu bylo, co je a co bude, je už jednou provždy oběť podána. Jinými slovy: vše může být odpuštěno, Boží dar smíru je připraven. Jde jen o to, obrátit se, čili přijmout to, co Bůh připravil. Tato pravda je často zapomínána. Občas někdo propaguje, že je třeba usmířit Krista. Ale podle Písma on sám je naším smířením.


Evangelium
Lk 24, 35-38
Všimněme si zvláštního charakteru zpráv o setkání se Vzkříšeným. Není tam celkem nic uděláno proto, aby se zvýšila věrohodnost těchto zpráv pro posluchače. Žádný důkaz, žádné ohromující zvěsti. Častěji jsou tam vidět rozpaky těch, kteří se s Ježíšem setkávají. Opět je zde výzva k dotknutí se, která není vlastně akceptována. Je tu ale radost a údiv - dva průvodní znaky při setkání s obšťastňujícím tajemstvím. Také samo setkání se Vzkříšeným není zřejmě chápáno izolovaně jako podklad k víře. Podobně jako u cesty do Emauz, je i zde důraz na svědectví Písma, které ovšem není automatické. I zde Pán musel otevřít mysl učedníků, aby Písmu rozuměli (na rozdíl od farizeů a zákoníků, kteří znali a nerozuměli).

V 48 - Ježíšova věc se dává po zmrtvýchvstání do pohybu, tento pohyb se nemá zastavit a Ježíšovi učedníci jsou toho svědky. Nelze ale přehlédnout, že to, čeho jsou svědky, vychází stále z Ježíše, ne z jiného zdroje.


K úvaze
Ve všech třech úryvcích je řeč o pokání a odpuštění v souvislosti se vzkříšeným Pánem. Není možné myslet a mluvit jen o Ježíšově utrpení na kříži (máme, bohužel, jen pobožnost křížové cesty, ale ne už pobožnost "činnosti vzkříšeného Pána" - řečeno názorně). Je třeba myslet a vědět, že Ježíš teď stále působí jako vzkříšený Pán. A podle svědectví našich dnešních úryvků z Písma i některých dalších (Jan 20,23; 1 Kor 15,17) vyplývá, že odpuštění hříchů je ze vzkříšení!



Myšlenky k promluvě
Evangelium Lk 24,35-48

Texty o setkání se Vzkříšeným se pohybují na pomezí mezi "uvěřitelným a neuvěřitelným", obvyklým a neobvyklým, mezi tím, co známe, a mezi tím, co náš svět zcela přesahuje. Nebo jinak řečeno: Ježíšovo vzkříšení je něco, co přesahuje oblast naší zkušenosti (je to transcendentální skutečnost), a proto mohou vyprávění o setkání se Vzkříšeným zachytit jen něco z celku této vše přesahující skutečnosti, lidskými pojmy ne zcela vypověditelné.

Všimněme si, že v žádném setkání se Vzkříšeným nepřichází Ježíš "na žádost" učedníků, že ho nijak "nevyvolávají". Přichází vždy ze své vůle, lépe: nečekaně se objevuje. A sám vyzývá učedníky, aby se přesvědčili, že je to on sám (dotkněte se mě!). Tím je dán také důraz na realitu (ne snovost) Ježíšova nového života.

Pro nás, kdo jsme odchováni myšlenkami o samostatné existenci duše po smrti, se mohou zdát texty o vzkříšení až příliš "přízemní", hmotné. Ale je třeba si uvědomit, že Židé vcelku neměli představu o samostatné existenci duše jako samostatné duchovní substance. Pro ně byla hmotná a duchovní stránka člověka jednotou. Buď člověk "měl duši a tělo", a tedy žil, nebo zde byla mrtvola, člověk tedy odešel do šeolu (říše stínů, podsvětí), a to znamenalo, že vlastně nežil. Proto důraz evangelia na to, že hrob byl prázdný (tedy mrtvola tam nebyla, byla proměněna, Ježíš žil).

V řadě velikonočních textů (i v našem) je zmínka o Ježíšově jídle s učedníky nebo před učedníky. Ve světě Nového zákona to má hlubší význam než jenom demonstrace Ježíšova skutečného života: společné jídlo je výrazem společenství těch, kdo spolu jí (tedy Ježíše s učedníky). Je to také poukaz na nejvýznamnější společné jídlo prvotní církve, totiž na Eucharistii. A do třetice je obrazem mesiánské hostiny (viz starozákonní texty na toto téma).

Jak asi Ježíš "otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu"? Lze tu myslet na dar Ducha. Ale také na to, že ti, kdo se setkali s neuvěřitelnou a vše převracející skutečností vzkříšení, chápali vše to, co doposud znali (Starý zákon, Ježíšovo pozemské kázání) nově, že právě vzkříšení bylo klíčem k novému porozumění.

Poslední věty našeho úryvku jsou jakýmsi programem působení církve: bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům. Právě tento úkol církve je asi třeba dnes nově promyslet. Samotná struktura tohoto konání je asi stále stejná, mohla by být asi takováto:

- označení (oddělení) pravdy a lži, dobra a zla.
- zvěst o Boží lásce, která zve k odpuštění a odpouští.
- možnost být zproštěn vin.
- samo uvěření, odpuštění, život z milosti.

Ale jaká je náplň této struktury dnes? Jak a v čem dnes může člověk, i nevěřící člověk, poznat hřích, totiž poznat vinu, za niž je sám odpovědný? Kde a jak potom hledá odpuštění? Je schopen vůbec s ním počítat? A nakonec - je skutečně konkrétní církev, v níž žijeme, hlasatelem pokání a odpuštění, jak to vidí evangelium nebo jak to rozvádí encyklika Jana Pavla II. o Božím milosrdenství Dives in misericordiae? Být hlasatelkou odpuštění a pokání, asi vyžaduje od církve odvahu být církví chudou (tedy ne - mocnou, ne - vládnoucí, ne - vždy chválenou) a být církví pravdivou, která se sama v sobě i kolem sebe snaží rozlišovat pravdu od lží, "padni komu padni". Má-li toto všechno být v církvi, nemůže se to do ní dostat jinak než přes naše životy.