Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
3. neděle velikonoční - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Sk 5,27-32.40b-41
Písmo vidí apoštoly především jako svědky Ježíšovy smrti a vzkříšení a dále jako svědky záchrany a naděje z toho plynoucí. Apoštolové a první křesťané vůbec (Marie z Magdaly, Pavel atd.) nejsou "světci od narození", ani "roztomilí hříšníci", ani lidé, kteří to "dobře mysleli", ale jsou to obrácení a zachránění hříšníci. Svědčí v prvé řadě faktem své osobní záchrany. Toto svědectví pokračuje - svědky jsou apoštolové a "stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají" - tedy uvěřivší křesťané jsou nositeli Ducha a ten sám je v nich svědkem. To je víc než jen náš upocený kopec dobrých skutků.

Aby mohl člověk být svědkem, musí "poslouchat Boha víc než lidi". Důvod? Kromě jiného ten, který je v našem textu: vy, lidé, jste Ježíše pověsili na dřevo, jste tedy původci smrti. Ale Bůh ho vzkřísil - je původcem života. Je tedy zřejmé, že je třeba jeho, původce života, poslouchat, a ne vás, původce smrti. Tato linie se táhne celými dějinami. Lidé, fascinováni nebezpečím smrti (v plném i přeneseném slova smyslu) a nevěřící prakticky ve vzkříšení, budou samozřejmě poslouchat lidi, aby se smrti vyhnuli a unikne jim tak původce věčného a již plného života - Bůh. Což je i paradox i tragédie.

Poslední věta vypadá podivně - proč by se člověk radoval nad tím, že trpí příkoří? Je-li ale příkoří způsobené těmi, kdo Krista popírají, je jen potvrzením toho, že skutečně stojíme na "své", tedy Ježíšově, straně. A tak je vlastně potvrzením hodnoty toho, v co věříme.

Přes všechna možná nedorozumění a omyly je nutné si všimnout tvrzení našeho úryvku, že svědkem Kristu je Duch svatý v nás. Nejen že toto tvrzení člověka osvobozuje od přemíry břemene (urputná nebo horečná snaha o svědectví), ale odkazuje ho také do mezí skromnosti. Slova Jana Křtitele "on musí růst, ale já se menšit" platí pro každého křesťana.


2. čtení
Zj 5,11-14
Je zde vlastně vyjádřeno to, co čteme v 1 Kor 1,22-25. Nejen ovšem zde. Celá kniha Zjevení se dá také chápat jako vyjádření triumfu ukřižovaného Beránka. K pochopení postavy Beránka je třeba ovšem brát v úvahu starozákonní texty o vyvedení z Egypta a o hodu Beránka.

Pokračuje zde téma, které se táhne celou knihou - nad neutěšeným stavem slabé a už pronásledované a ohrožené mladé církve, nad bezmocí a snad i zoufalstvím nad tím, že Pán nepřichází, ač byl tak silně a tak brzo očekáván, prosvítá nebeská skutečnost. Pán je vskutku oslaveným Beránkem a to co se děje v nebi (miliony a stamiliony oslavujících v kontrastu k bídě pozemské skutečnosti, pozemských houfečků), má platnost věčnou, trvalou, nezvratnou. Do lidských postupujících dějin se to musí promítnout. Beznaděj je odmítnuta.

Má být uznána Beránkova moc, bohatství, moudrost, síla. Tato slova označují skutečnosti, po nichž svět toužil a touží, ale bez Boha. Zde jsou tyto hodnoty získány ukřižovaným Beránkem, který zemřel zástupnou smrtí, a proto nikoho neohrožují. Když se jich ale zmocní člověk bez Boha, je z toho, neštěstí, ohrožení druhých. Nezapomeňme, že pohoršení kříže nelze odstranit bez ztráty vlastního křesťanství. Tyto nesmírné hodnoty získal Beránek cestou kříže, tedy cestou slabosti a neúspěšnosti. Tato cesta člověku zpravidla nechutná.


Evangelium
Jan 21,1-19
Vzkříšený Ježíš není zde (ani v jiném příběhu) nijak a nikdy "přivoláván". Objevuje se kde a jak chce. A i v dalším má zcela iniciativu na své straně: lov ryb se vydaří podle něho a jen jeho zásluhou, zve k jídlu, rozehrává dialog s Petrem, říká mu, čím bude, co od něho chce. Je-li tedy tomu tak, pak samozřejmě můžeme a máme i my čekat na iniciativu od Ježíše, jsme-li jeho učedníky. Ochota poslechnout musí být u nás stejně silná, jako u těch rybářů - ač jim radil "neodborník"!

Všimněme si, že Ježíš nevyvolil za pastýře toho učedníka, kterého miloval nejvíce (Jana), ale toho, který byl prudký, který ho miloval, který ho zradil, ale kterého přes to všechno považoval za nejvhodnějšího.


K úvaze
Zmrtvýchvstání je obratem. Obratem od tmy ke světlu, od strachu, marnosti a nesmyslnosti noci k novému úkolu, nové naději, nové budoucnosti. Kdekoliv Ježíš vstoupí na břeh našeho života, tam začíná nové ráno. Tam získává život smysl a střed.


Myšlenky k promluvě
Jan 21,1-19

Kde hledat vzkříšeného Ježíše? Jak poznat, co ode mne chce? Jak to udělat, aby mne neminul ...? To jsou ušlechtilé otázky, ale možná, že také zbytečné. Podíváme-li se do evangelií, vidíme situaci spíš opačnou: Ježíš přichází za svými učedníky. A to před svým vzkříšením, i po něm. Ježíš je tím, kdo začíná hovor. Ježíš je ten, kdo dává radu. A Ježíše poslouchají někdy ti, kdo mu uvěří a kdo ho berou vážně a jindy ti, kteří si myslí, že znají věci lépe něž on, že by je spíš měl poslechnout on sám.

Pro mne samotného z toho vyplývá zcela praktická otázka: kde stojím já? Jsem tím, kdo poslouchá, kdo vnímá, kdo uskutečňuje Ježíšovo slovo? Jsem tím, kdo ví, že Ježíš ví, co je potřeba? Jsem tím, kdo věří, že Ježíš poradí lépe i tam, kde já jsem přesvědčen, že věci dobře znám? Vždyť při rybolovu, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, radil zkušeným profesionálům - rybářům! A radil jim něco, co žádný rybář nemohl udělat, totiž spustit sítě ve dne a ne v noci. A přece stálo za to ho poslechnout!

Nechme se tím povzbudit. Začněme si dělat starosti o to, jestli Ježíšovo slovo vnímáme. Televize ani noviny nám toto slovo většinou sdělovat nebudou. Ale slovo Písma a učení církve nám ho sdělují stále! Jde o to, chovat se opravdu jako učedník: tedy naslouchat a učit se. Naslouchat, učit se a dělat to, co náš Mistr a Pán říká. Nevystačit si s vlastními zkušenostmi. Neprosazovat si jen svou. Ale v prvé řadě setkávat se s Ježíšovým slovem a slyšet ho. Poslouchat ho pozorněji a s větším zájmem než jakékoliv zprávy, než jakékoliv senzace, než cokoliv jiného. Vždyť kdo jiný nám ukazuje cestu ke skutečné pravdě, ke skutečnému dobru, k cíli v nebi? Kdo jiný, než Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený, živý, ten, který mluví ve své církvi?

Ve chvíli, kdy Ježíše mnozí opouštěli, říká Petr: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života". To neplatilo jen tehdy, to platí i dnes. A bude to platit až do konce světa. Takže - věnuji Ježíšovu slovu pozornost? Je to pro mne slovo první, slovo nejdůležitější? Nic jiného si toto slovo nezaslouží.