Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
30. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

30. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Jer 31,7-9
Když mluví Starý zákon o záchraně, o spáse, mluví téměř vždy o záchraně národa, ne o záchraně jednotlivce. Nový zákon si všímá jednotlivce víc, ale i tam tvoří zachránění jeden celek - nový lid Boží, církev. Jeremiáš mluví o záchraně zbytku národa. Zmínka o slepých a kulhavých spojuje tento text s evangeliem. Bartimeus v evangeliu je jednotlivec. Ale jako jednotlivec zde stojí zástupně - jako začátek, prototyp učedníků, z nichž vzniká nový Izrael. A ještě jeden důležitý motiv je v tomto čtení z Jeremiáše: totiž Hospodinova neotřesitelná vůle zachránit ty, které vyvolil, spása jakožto něco, na čem má zájem především Hospodin sám. Toto přesvědčení, tak masivně přítomné ve Starém zákoně (a důrazně opakované třeba v Janově evangeliu) se z myšlení křesťanů namnoze vytratilo, i když v nauce víry bylo a je přítomné pořád.


2. čtení
Žid 5,1-6
S listem Židům je potíž. On je opravdu určen Židům, tedy předpokládá znalost jejich myšlenkového a náboženského světa, a tato znalost u nás většinou není. A tak i některé výklady vkládají do listu naše vlastní představy a nerespektují představy původní. Bývá to například často zmínka o kněžích a velekněžích, jako v dnešním úryvku. V řadě úvah se pak nerozlišuje mezi knězem v církvi a mezi starozákonním knězem, ač jde opravdu o různé věci. Ale podíváme-li se na list Židům jako na celek, potom je naprosto zřejmé, že jeho hlavní výpovědí, dál a dál rozvíjenou, je srovnání starozákonního kultu s tím, co přišlo v Ježíši a s Ježíšem. Starozákonní kult je ukazován v době "po Ježíši" jako neplatný, zbytečný, skončený (i s jeho kněžími a velekněžími). Jako jediná platná oběť je ukázána jedinečná oběť Kristova, jako jediný platný kněz v plném smyslu starozákonního velekněžství (podávání smírných obětí za lid) je ukázán Ježíš Kristus. A tento Kristus je ukázán v dost paradoxním světle: je lidem, hříšníkům mnohem blíže, než oddělený a vyvýšený starozákonní velekněz, i když sám hříšníkem není. Jeho blízkost lidem je tedy v tom, že se k nim sklonil, ne v tom, že by byl hříšníkem jako oni. A na druhé straně je naprosto vyvýšený, se svou obětí nevešel jen do "stánku udělaného lidskýma rukama" (tj. do pozemského chrámu), ale do "nejvyššího nebe", tedy k Bohu. A toto všechno nevyplývá z lidského ustanovení, natož z lidské svévole, ale z Božího vyvolení. Pro Židy pak musela být jasně zdůrazněna Boží suverenita, do jejich chápání striktního monoteismu se představa Syna, který je s Otcem jedno a přece je od něho odlišný, těžko mohla vejít.


Evangelium
Mk 10,46-52
Text o Bartimeovi klade Marek za tři předpovědi utrpení, které nebyly učedníky pochopeny, a před vjezd do Jeruzaléma. Text navazuje bezprostředně na rozpravu o žádosti synů Zebedeových. Z toho všeho lze dovodit, že je třeba brát uzdravení slepce jako exemplární případ, na němž je vidět výsledek lidské víry a Ježíšovy moci, nebo ještě lépe - jako exemplární případ správného přístupu k Ježíšovi, správného učednictví, které kontrastuje s nedokonalým učednictvím těch, kdo chodili s Ježíšem. Účinek setkání Bartimea s Ježíšem je dvojí: Bartimeus "prohlédl", a protože prohlédl, "šel za ním". V souvislosti textu je ale třeba chápat, že šel za ním do Jeruzaléma, do místa utrpení, do něhož se učedníci báli s Ježíšem jít.

Ježíšovi učedníci by se tedy měli rekrutovat z lidí, kteří vědí o své slepotě, s vírou prosí o navrácení zraku a když jsou Ježíšem uzdraveni, následují ho a to třeba i do místa utrpení. Víme-li, že zřejmě všichni apoštolové (kromě Jana) skončili mučednickou smrtí, můžeme z toho dovodit, že se jim i přes jejich počáteční nechápavost (viz předchozí pasáž evangelia) podařilo k tomuto postoji víry a uzdravení dojít. Další člověk, na němž je celá tato věc demonstrována, je Šavel u Damašku.


K úvaze
Je to známé evangelní téma, ale je dobře ho zopakovat: největší potíží není slepota, ale to, že člověk, jsa slepý, si myslí a tvrdí, že vidí. Pokud o své slepotě ví, pak má nastoupit jeho víra , která od Ježíše žádá uzdravení. A toto uzdravení není dáno člověku k tomu, aby seděl dál na své židli a kochal se z krásy Božích darů, ale k následování Ježíše, který jde přes kříž k Otci. Následovat znamená jít, kudy mne On vede, kudy by šel On sám, neznamená to jít vlastní cestou, ať už je lehká, nebo ne. Musí být jeho!


Myšlenky k promluvě
Mk 10,46-52
Může se nám stát, a je to dost nevhodné, že příběhy evangelií o uzdravení budeme brát jako "historku z lékařského prostředí". Jako vyprávění o tom, jak to s nějakým nemocným nebo spíš s nějakou nemocí dobře dopadlo. Rádi přitom uznáme, že lidé v té době neměli mnoho možností, jak nabýt zdraví, lékařská věda se v Izraeli nekonala a tak jejich jedinou šancí bylo být uzdraven Ježíšem. Pokud ovšem smýšlíme jenom takto, může se nám stát, že v úvaze budeme pokračovat a řekneme si: dnes máme lékařskou vědu, ta mnohdy člověka uzdraví - a tak tedy vyprávění o Ježíšových uzdraveních patří už jen dávné minulosti. Co Ježíš tenkrát říkal a dělal, nemá mnoho společného s tím, co my žijeme dnes. Nicméně je možné ještě jiné dost nešťastné uvažování: stane se, že nás lékařská věda zklame, narazíme na hranice jejich možností nebo prostě na špatné ošetřování, a hledáme v rozčarování uzdravení "přímo" a to nějakým způsobem skrze náboženství, v pozici zhrzených obdivovatelů lidského pokroku. A ve všech těchto případech může jít o stále stejné nedorozumění: může totiž jít vlastně jen o medicínskou rovinu, o nabytí zdraví - ne o Ježíše ani o cestu za ním.

Jak to tedy je? Evangelia nás nenechávají na pochybách o tom, že se Ježíš nepohyboval v nějaké vysoké rovině, povznesené nad všechna lidská trápení. Naopak, jasně vidíme, že Ježíše se utrpení lidí dotýkalo, že se trpících ujímal, že je nechtěl nechávat v nemocech, bezmocnosti a trápení. Ale nikdy nešlo jen o trápení, jen o nemoc, jen o utrpení, protože Ježíš vidí člověka i jeho možnosti v úplnosti. Tedy: Ježíši nikdy nejde jen o to, aby se člověk uzdravil a potom si zas dělal, co ho napadne, případně se zas stejně bezbranný vrhal do dalších malérů. Ježíši jde o záchranu celého člověka, o záchranu navěky. Nebo jinak: Ježíš nechce jen získat pro nějakého člověka zdraví, on chce lidi získat celé - pro Boha, získat je pro věčnost. A proto je tak důležité, že slepý žebrák vidí v Ježíši Syna Davidova, tedy Mesiáše a proto je důležité, že poté, co je uzdraven, jde za Ježíšem.

Podíváme-li se na rozvoj techniky a vědy, může nás jistě potěšit, že si člověk s řadou nemocí (i když ne se všemi) dnes ví rady, že lidé už zpravidla neumírají na zánět slepého střeva jako na počátku století, že neumírají houfně na mor či neštovice. Ale je třeba vidět, že celý ten rozvoj vědění a možností člověka řeší jen část a to tu menší část lidského údělu. Neřeší nejzákladnější zakotvení člověka na zemi, nepřináší odpuštění hříchů a neotevírá nebe. Věda, lidská dovednost, lidský pokrok jsou důležité - ale nejsou vším. A tak i dnes evangelium člověku klade před oči důležitou otázku: komu svěříš svůj život? Kdo tě může zachránit navěky a kdo tě může zachránit od hříchů? Rozpoznáváš v Ježíši tohoto zachránce? A jestli ano - jsi ochoten ho následovat?