Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
30. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

30. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Ex 22,20-26
Příbuznost těchto slov s mnoha napomenutími proroků k sociálně zodpovědnému chování Izraelitů vede k domněnce, že tato část Exodu je dost pozdní a vznikla pod vlivem proroků. Můžeme právem v těchto slovech vidět počátky chování, které se dnes v civilizovaných zemích, vyrostlých z židovsko-křesťanské tradice, považuje za správné a je určitou chloubou evropské civilizace.


2. čtení
1 Sol 1,5c-10
Text obsahuje řadu témat, která jsou rozvedená v jiných Pavlových listech. Z celého úryvku je opět patrný blízký, takřka familiérní, vztah Pavla a Soluňanů.

V 5c - této větě je třeba rozumět jenom v celku V 5 - Pavel působil v moci a síle Ducha u soluňských pro ně, v jejich prospěch.

V 6 - Soluňané na to odpověděli tak, jak je jedině možné: vírou, která se vtělila do celku života, tedy následováním. Může nás překvapit, že nejde jen o následování Pána, ale i o následování Pavlovo. Následování Pána je samozřejmě prvořadé co do významnosti. Ovšem cesta vede přes hlasatele. A tady nejde o napodobování Pavla jakožto Pavla, ale o napodobování toho, kdo Pánu uvěřil. Tedy: tak jako uvěřil Pánu Pavel a následoval ho, tak měli Pánu uvěřit Soluňané a následovat ho. Přijali od Pavla slovo Boží a dostali k němu soužení i radost Ducha - jako Pavel a jako mnozí po něm až do dneška. Radost v Duchu je poněkud něco jiného, než lidská radost z čehokoliv. A soužení přijde samo, když člověk uprostřed nevěřícího světa Krista přijme, podle slova evangelia: "Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás."

V 7 - víra a následování Soluňských neměly význam jen pro ně. Stali se vzorem, světlem, tedy svědectvím i pro okolí, byla to vlastně jejich služba bližním, kterou jim prokázali svou vírou.

V 8 - rozšíření slova i rozšíření živého příkladu k sobě patří. Příklad bez slova by asi nestačil k víře, slovo bez příkladu by se stalo brzy pouhou teorií.

V 9 - životní obrat, který udělali Soluňané není možno ukrýt, a není třeba publikovat. I když víra stojí na osobním rozhodnutí člověka, nemůže zůstat jen přísně střeženou soukromou věcí. Zasahuje celý život, a proto se nutně projeví.

V 10 - víra je teď a tady službou Bohu, který si nás zamiloval, ale v tom se celá nevyčerpává. Je to také očekávání toho, co přijde, naplnění, kterého se dostane celému stvoření při dovršení věků. "Blížící se Boží hněv" je nutno chápat podle celku evangelia. Bůh není pohanské božstvo, které se rozmarně naštve a potom se obětmi uchlácholuje.

Bůh vynesl nad hříchem, a tím i nad tímto světem soud, jasný a jednoznačný, je to naplnění "Božího hněvu", jak o něm mluví proroci. A tento soud je vykonán v zásadě Ježíšovým příchodem. Tam je hřích odsouzen k smrti a přibit na kříž a je rozhodnuto, že smrt přemůže jen taková láska, která se uskutečnila v Ježíšovi. Smrt je přemožena pro každého, kdo v tuto lásku uvěří a dá se jí. Tento svět si ovšem jede dál, jako by tu byl navěky. Ale není. Je jen otázkou času, kdy se uskuteční tento soud v každé generaci (u každého člověka, je to otázkou délky jeho života) a kdy se uskuteční v lidstvu jako v celku. Jen Ježíš je Pánem nad smrtí, jen on člověka vysvobodí - dnes i kdykoliv - z propadnutí smrti, tedy z následku hříchu. Křesťan toto všechno zažívá už dnes a je to zároveň jeho budoucností, která bude mít rozměr nejen osobní, ale i sociální, všesvětový (kosmický).


Evangelium
Mt 22,34-40
Od té doby, kdy poněkud vyšlo z módy "křesťanství zákonů" (díky Bohu za to), je toto evangelium dost populární, zdá se být známým. Ježíš tyto dva příkazy skutečně staví jako základ a svorník všeho, co je k chování člověka řečeno a dělá je nerozpojitelnými a nezaměnitelnými ! Podívejme se trochu po jejich biblických předpokladech. Kdo a kdy může milovat Boha? Zřejmě ten, kdo v něho uvěřil, a tedy kdo ho poznal (jinak by mu nevěřil). Nepomůže tedy apelovat jen na to, že je třeba Boha milovat. Je nutné dělat dost proto, aby ti, kdo ho mají milovat, ho poznali - a to dobře poznali, ne jako obávanou vrchní kontrolu, ale jako Otce našeho Pána, který tak miloval svět, že dal (bez předběžných podmínek!) za něj svého Syna. Dokud toto člověk nepocítí nějak na sobě, sotva bude milovat, teoretická znalost zřejmě nestačí.

A pokud jde o bližního? Tam to není tak jednoduché. Milovat Boha znamená plnit jeho vůli vždy, protože ta je svatá a dobrá. Milovat člověka ovšem nemůže znamenat vždy plnit jeho vůli. Ta může být nesvatá, zmýlená i zlá. Ale milovat člověka také není milovat ho ve svém srdci tak, že by se to mých činů netýkalo. Cesta jde ze dvou pramenů: mám-li autenticky milovat bližního, pak to znamená nejen to, že ho beru vážně jako sebe (a že tak beru i jeho nároky), ale znamená to, že se ho budu snažit milovat jako Bůh, tedy tak, jak Bůh miluje mne, jeho, každého - ale každého osobně, individuálně. Tedy i zde je předpokladem znalost Boha. A druhý pramen: jako křesťan mám dary Ducha. V jeho síle, z jeho obdarování (a nejen z mé snahy!) má křesťanská láska vycházet (srov. 1 Kor 13).


K úvaze
1 Sol 1,5c-10
"Komplex dobrého příkladu" je mezi katolíky věc nechvalně známá. Je to často pokrytectví: jednám tak, jak to neodpovídá mému smýšlení, "protože všichni vědí, že jsem křesťan a já jim tedy musím dát dobrý příklad". Jistě, člověk je zodpovědný za to, jak žije, protože tím na okolí působí a pohoršení je v evangeliu tvrdě odsouzeno. Ale dobrý příklad nedáváme tím, že se ho snažíme dávat, ale tím, že uvěříme a z víry žijeme. Není tedy rozhodující, jak na lidi chceme působit, ale co skutečně jsme, čili jak dalece jsme uvěřili, do jaké míry jsme nechali ztvárnit náš život vírou.


Myšlenky k promluvě
Mt 22,34-40
Může člověk vůbec někoho milovat "na rozkaz", tedy podle příkazu, z donucení? Srdci přece nejde poručit! Jak je to tedy s tímto "přikázáním lásky"?

Aby člověk dobře porozuměl, musí nejprve dobře pochopit obsah slova "přikázání", jak mu totiž Písmo samo rozumí. Přikázání je stanovisko vůle, požadavek, směrnice milujícího Boha nedokonalému, ale Bohem milovanému člověku. Je to tedy něco, co je člověku ku pomoci, co ho má osvobodit od tápání a od zla, rozvinout jeho život. K plnění Božích příkazů není člověk nucen, přesto jsou to pro něj směrnice vrcholně závazné, protože je dává ten, kdo svrchovaně miluje a kdo ví a chápe.

Kam nás tedy tato dvě přikázání vedou? Ukazují základní, nejzávažnější rysy člověkova postoje v životě. Vůči Bohu není základním postojem "boj se", "klaň se", "poslouchej" apod., ale: "Miluj!" Tedy vyjdi ze sebe, dej se, otevři se, spoj se co nejhlouběji s Bohem. Udělej jeho samotného vrcholným měřítkem smyslu, náplně, hodnoty života. Spoj svůj život s jeho životem, vůlí, láskou, neodvolatelně, plně věrně. Je to snadné? Jde to? Možná, že většina z nás zažila ta období velkého, svatého nadšení, kdy se nám jako dospívajícím či dospělým víra ukázala v novém, krásném světle, kdy jsme poprvé pocítili, jak úžasný je Bůh, kdy pro nás nebylo nic těžké, kdy jsme láskou jen hořeli... Zmizelo to? Většinou (doufám!) ano. Protože v tomto sladkém opojení není možno trvale žít! Nastoupí ale potom jen šeď, průměrnost, nebo dokonce beznaděj? Někdy ano, ale nemusí to tak být. Protože po tomto oslnivém začátku (a člověk neví, že je to jen začátek, neuvědomuje si to!) přichází cesta poznávání Boha. Je to podobné, jako zážitek Exodu pro Izraelity. Vyvedení mořem, zkáza Egypťanů - to byl oslnivý, fantastický zážitek. Ale po něm nepřišel rajský stav, nýbrž únavná, dlouhá cesta pouští, na níž nebyla voda, nebylo jídlo, ale při níž trvala Boží blízkost, při níž se Izrael učil Boha znát. A teprve z tohoto klopotně získaného poznání mohla vyrůst bezmezná důvěra, oddanost, láska.

Také naše láska roste z podobného klopotného, postupného poznávání Boha. Poznávám jej z jeho slova - z Bible, z modlitby, ze zážitků všedního obyčejného života. Pod slupkami všednosti a mnohé nesmyslnosti nám - máme-li pro to otevřené oči i srdce - může vyrůstat pomalu porozumění Bohu, obraz jeho pravé "tváře" - a z toho všeho zralá, zkušená (byť na první pohled málo nápadná) láska. Právě toto poznávání Boha je podmínkou k plnému, trvalému milování Boha, které není jen přechodným silným citovým vzrušením, ale které je hloubkou i vrcholem toho nejlepšího v člověku.

A jak je to s láskou k člověku? Je to vlastně dost podobné, jako s láskou k Bohu, je tu ale jeden zásadní rozdíl: člověka máme milovat jako sebe a ne jako Boha! Stane-li se člověk člověku až "nadlidsky" vším (ať už člověk živý nebo zesnulý), stane-li se mu úplnou náplní života, je to zlé, i kdyby byl ten, kdo takto miluje, sebezbožnější. Nejde zde o to, že by Bůh svým příkazem "milovat jako sebe samého" (a tedy ne jako Boha) chtěl pro sebe udržet prvenství. Jde o to, že člověk je prostě člověkem a ne Bohem, a proto není možné jej takto "přetížit" tím, že si jej do role Boží postavíme. A ten, kdo to přes to udělá, je nakonec zklamán, zničen, doplácí na to.

Milovat člověka ovšem předpokládá - podobně jako láska k Bohu - ochotu člověka vytrvale poznávat. Jen ten, kdo poznává, může také rozumět a jeho láska je potom tvořivým prvkem v osobnosti druhého.

I když každý člověk je schopen se pro druhého nadchnout, je schopen se zamilovat, neznamená to automaticky, že je také schopen zralé zodpovědné lásky, že je schopen opravdu milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe. Tomu se totiž člověk musí učit - a někdy s vynaložením značného úsilí a značné trpělivosti.