Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
31. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

31. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Dt 6,2 - 6
Všechny příkazy, které v tomto textu čteme, "visí" na jedné větě: "Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný". Pro Izrael nebyla jiná spolehlivá naděje, nikdo jiný mu nemohl zaručit existenci. Proto přikázání nebyla v lidu Staré smlouvy nikdy chápána jako něco, co omezuje, utlačuje lidský život - ale naopak, jako záruka jeho rozvoje: "aby se ti dobře vedlo ... abys dlouho žil". Nejde tu zřejmě o pouhou odplatu za dobro, ale o pochopení hlubší skutečnosti: bude-li Izrael s Hospodinem v hlubokém souladu, je v takové životní situaci, že jeho život nebude ukracován a ničen. A protože si Hospodin zamiloval Izrael (je totiž dílo Hospodinovo, že Izrael může říci "Hospodin je náš Bůh", je to Boží dar), nemůže Izrael jinak, než Hospodina milovat.


2. čtení
Žid 7,23 - 28
O srovnání starozákonního kněžství a Ježíšova nového kněžství, a to kněžství věčného a jedinečného, už byla řeč minule. Oč je Ježíš plněji knězem, než byli starozákonní kněží, o to větší dary může lidem dát. A dává tedy maximum - úplnou spásu těm, kdo věří.

Všimněme si z množství témat jedné věty: "je stále živ, aby se za nás přimlouval". Tato věta jednak ukazuje, že Ježíšovo konání pro nás není minulostí, ale je stále přítomné, a potom ukazuje Ježíše na straně hříšníka. On je tu pro něho. Jsou dost pochybné pohledy, které hledají ještě prostředníka mezi Ježíšem a hříšníkem, jako by se nemohl hříšník k Ježíšovi přiblížit. Hříšník se nejen může k Ježíši přiblížit, ale má vědět, že Ježíš ho hledá a přimlouvá se za něho - právě proto, že je hříšníkem a tuto pomoc potřebuje.


Evangelium
Mk 12, 28b - 34
Zde zákoník Ježíše ani nezkouší, ani neprovokuje, ale protože sám viděl, jak Ježíš správně odpověděl (V 28 a), ptá se ho na nejdůležitější ukazatel cesty k Bohu. A protože chápe věc správně, je ujištěn, že není daleko od Božího království. Je tu vidět kontinuita Ježíšova učení s nezdeformovanou židovskou vírou, kterou zákoník osvědčuje.

Obě "velká přikázání" jsou dostatečně známá, právě tak jako jejich neoddělitelný (a vzájemně nezaměnitelný!) obsah. Připojme tedy jen dvě poznámky. Ježíšova řeč a obě citace ze Starého zákona, které tvoří obě velká přikázání, měla v Izraeli své domovské právo. Tedy v národě, který znal vysvobození z Egypta, vyvedení z Babylonu, nesčetná Boží milosrdenství a odpuštění - v národě, který věděl, protože zakusil, že je Bohem milován. A proto mohla být tato slova o milování Hospodina celou bytostí právě tady dána jako příkaz. Jako příkaz, který není člověku násilím vnucen, ale který vyplývá už z jeho cti. A navíc - jako příkaz osvobozující. Vždyť Izrael znal situaci okolí, kde jiná božstva vyžadovala komplikované a náročné oběti, a to třeba i lidské (Moloch). Hospodin se naproti tomu podle velkého přikázání "spokojuje" s láskou člověka, a to s láskou celou bytostí. Člověk si tedy nemusí dělat starosti s tím, čím ho uctí, ale člověk také nemůže nastrčit žádnou věc místo sebe. Mezi Izraelem (člověkem) a Hospodinem je vztah, a to vztah úzce osobní, ne jen třeba právní. Láska je tedy nejpřiměřenější formou uskutečňování tohoto vztahu.

Druhá poznámka se týká konkrétní podoby provádění obou přikázání. Lidé na to mají různé názory, ale evangelium přináší autentickou interpretaci. A tou je život, postoje i činy Ježíšovy. Na jeho spojení s Otcem a na jeho věrnosti až k opuštěnosti na kříži a k smrti je vidět neomezená míra jeho lásky k Bohu. Na jeho příklonu k lidem, a to na příklonu bez výběru, nebo lépe - podle výběru "kdo je nejbídnější, ten mne nejvíce potřebuje" - a na jeho cestě na kříž je vidět neomezená míra lásky k lidem. Nebylo by asi nejšťastnější říkat, že tato míra přísluší člověku jako zákon. Dá se říci, že je pro člověka závaznou a spolehlivou cestou, po níž se nejen dá jít, ale po níž se dá dojít k cíli. Cílem je Bůh, nikdo menší. A dobrou cestou je život naplněný, který je i pro druhé požehnáním. A tak je (srov. Ž 118/119) nejvyšší moudrostí a nejvyšším bohatstvím jít po této cestě, vyznačené dvěma velkými přikázáními.


K úvaze
Je zpravidla marné říkat člověku, že je povinen Boha a bližního milovat. Člověk tomu sice může uvěřit nebo se může podvolit, ale sotva o tom bude přesvědčen. Základem je totiž zkušenost lásky, lásky Boží a lásky lidí. Člověk zpravidla potřebuje zakusit lásku člověka (skutečnou, ne jen pár hodin trvající, takovou, která překoná nesnáze), aby uvěřil, že je vůbec možné být milován. Pak je totiž naděje, že člověk uvěří, že je sám schopen milovat. Až se to stane, může se pomalu rozvíjet dialog lásky mezi Bohem a člověkem. Toto ovšem nelze podat žádným katechismem, ale jen sdílením života a víry. Lidé, kteří se blíží k víře, mívají tuto elementární zkušenost lásky z dětství, z vlastní rodiny apod. Je to velká výhoda. Ale nezřídka mají dnes lidé v této základní zkušenosti obrovské manko. Tam pak mnoho nepomohou rozumové důvody k víře, tam se musí nejprve "dobudovat lidství" zakoušením mezilidské lásky, aby na ně mohla pak navázat víra (viz stará moudrost středověku - "milost předpokládá přirozenost").


Myšlenky k promluvě
Mk 12, 28b - 34
Většinou jen úzkostné povahy si žádají další a další předpisy, příkazy a nařízení. Jinak mívá většina lidí tohoto artiklu až dost. A tak nás pak může i překvapit, že tak vznešená věc, jako je láska, je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné? Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí, v prostředí Starého zákona. Tam totiž nebyl Boží příkaz v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale jako největší moudrost. A znát Boží příkaz, Boží radu či směrnici pro život, bylo bohatství. Celý jeden dlouhý žalm je tomuto tématu věnován (Ž 118/119). Zákoník, který přišel k Ježíši, zjevně nepřišel se špatným úmyslem. Protože viděl, jak Ježíš moudře odpověděl jeho kolegům, přijde se zeptat na největší přikázání - tedy na něco, co jistě nesmí přehlédnout, na něco, co je nejpodstatnějším ukazatelem cesty. Ptá se na dobrou cestu - a dostane se mu v tom poučení. To poučení není nové, slyší příkazy, které zná a které zřejmě sám považuje za důležité. Ale pro nás je důležité, že tyto příkazy jsou Ježíšem nejen stvrzeny, ale i vrcholně interpretovány. Ne už ovšem slovy, ale činem. Ježíš na svém životě ukazuje, co to je, milovat Boha celou svou silou, a milovat bližního jako sebe.

Ukazuje především základní podmínku obou "velkých lásek" - to je to, co stručně vyjadřuje svatý Pavel v listě Filipanům (2,5-11): vyprázdnění, svoboda od sebe sama. To není popření sebe tak, že by člověk měl sebe sama v nenávisti, to by nemohl milovat vlastně nikoho. To je překonání největší překážky duchovního života v člověku, kterou je sebestřednost. Samozřejmě, že k překonání této překážky nemůžeme jít jen vlastními silami. Z ulity našeho vlastního já nás nemá vytáhnout násilí a nemůže nás vytáhnout jen naše vlastní vůle. Z této ulity nás může vyvádět jen živý Bůh, jeho láska zadarmo daná. V 1. listě Janově čteme: "V tom spočívá láska, ne že my jsme napřed milovali Boha, ale že on si zamiloval nás" (1 Jan 4, 10). Začne-li tedy člověk na tuto lásku odpovídat, začíná se sám poněkud "ztrácet". A měl by s tím souhlasit a podporovat to. Potom pochopí, že velké přikázání lásky k Bohu není dalším břemenem mezi mnoha jinými, ale že je skvělým potvrzením cesty už nastoupené, že je to povzbuzení k něčemu, co by mělo celý život probíhat a co může celý život růst - k důvěryplné a nesmírně vzácné stále rostoucí lásce mezi člověkem a Bohem.

Druhé přikázání nelze od prvního oddělit, to je zřejmé. Ale nelze ho ani s prvním zaměnit prostě proto, že nelze jen tak zaměnit Boha a člověka - jako je od sebe nelze také absolutně oddělit. A toto druhé přikázání snad ještě více potřebuje naše "vyprázdnění se", naše osvobození se od sebe. Člověk je skutečně stvořen pro lásku, berme tuto větu ne romanticky, ale střízlivě a opravdově. A každý hledá, koho by mohl milovat, i naprostý asociál. Ale mnohdy nachází člověk jen sebe, miluje tedy zoufale sebe. Je neschopen vyjít ze sebe, a proto nemůže být spokojen a nasycen. Jako je egocentrismus a narcisismus protivný a pro druhé škodlivý, tak je často pro toho, kdo je jím nemocen, zoufalým břemenem a vězením, tragédií. Co zde zmůže lidská láska? Rozhodně ne všechno! Druhý člověk, i ten do sebe zakuklený, potřebuje lásku člověka. Ale jakou? Takovou, která je v řádu Božím. Tedy lásku někoho, kdo je schopen milovat jako sebe sama. Ne jako Boha. A kdo je schopen milovat sebe sama, a proto je schopen zdravě milovat i bližního. Láska toho, kdo má sebe v nenávisti, není obšťastňující a léčící, je velmi a velmi problematická. Ale i tehdy, když člověk miluje druhého tak, jak má, není jeho láska všemocná, to si musíme jasně uvědomit. Úplně léčící je jen láska Boží: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3, 16). To člověk o sobě říci nemůže. Ale tato láska tu je, a proto je obojí přikázání lásky v evangeliu cestou, která je schůdná a která je královská.