Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
31. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Dnešní evangelium ukazuje ve zkratce věci takřka neuvěřitelné. Zacheus, hříšník, člověk ostatními nevážený, někdo, s kým se neměl své cti dbalý zbožný Žid ani stýkat, chce vidět Ježíše.

31. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 11, 23-12, 2
Navzdory všem lidským zdeformovaným představám o Bohu, které v něm chtějí vidět nepřítele svých aspirací, někoho, kdo jim ztěžuje cestu k plnému životu, svědčí Písmo o Bohu jako o tom, kdo miluje život, lidský život, a kdo má slabost i pro hříšníka, pro člověka ubohého dokonce především. Bůh, který je plný moci, skutečný vládce, si to „může dovolit“. Boží moc není důvodem k přehlížení lidí, hříšníků, je pro Boha důvodem ke slitovné lásce. Bohu se nic nevymyká z rukou, ani hříšník. Nic a nikdo tu není zbytečně. Je zřejmě naším úkolem, získat si takovýto pohled na život, na dění kolem sebe. Je třeba k tomu mít zkušenost s mocí Boží. Získáváme ji například každým odpuštěním. Pokud v něčem tápeme, máme naději, že nás bude „ponenáhlu trestat“ (jsme to ochotni snášet?), a tak nás zbaví „naší zvrácenosti“.


2. čtení
2 Sol 1,11-2,2
Soluňané očekávali velmi brzký druhý příchod Kristův. Opírali se v tom dokonce o domnělý Pavlův dopis. Pavlova reakce je jasná a pokojná. Jednak v druhé část úryvku odmítá všechna proroctví a listy, které brzký příchod předpovídají, a potom v druhé části listu povzbuzuje jak víru Soluňanů, tak jejich snahu, aby tuto víru dosvědčili činy. Jednoduše řečeno: obrací jejich pozornost k obyčejným denním věcem, které mají jako křesťané dělat neobyčejně dobře a tak oslavovat Pána.


Evangelium
Lk 19, 1-10
Když Lukáš umístil uzdravení slepého do okamžiku Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, klade pak za něj vyprávění o tom, co se přihodilo při jeho průchodu městem. Obě vyprávění představují Ježíše jako toho, kdo přináší spásu. Závěrečná věta (V10) spojuje obě dohromady. Ježíš dává podíl na Božím království tomu, kdo si ho nechá darovat. (srv. 18,17). A ve verši 8 je nad to ukázáno, že je daruje tomu, kdo je ochoten se odloučit od svého majetku. Tak je u Lukáše vyprávění o Zacheovi postaveno jako protipól k bohatému předákovi (18, 8-30). Následuje po úseku o farizeovi a celníkovi a má povahu jakéhosi dokladu, důkazu k tomu, co podobenství minulé neděle tvrdí. Patří do řady, která ukazují Ježíše jako zachránce a přítele hříšníků a zatracenců a spojuje je s dalším Lukášovým oblíbeným motivem, totiž se spodobením Ježíše jako hosta.“ (Grundmann)

V 2 - vrchní celník - měl pronajaté asi všechno clo v Jerichu. To, že byl bohatý, znamená u Lukáše zpravidla zápornou charakteristiku. Protože to byl celník, je zřejmé, že zdroj jeho bohatství je „nečistý“.

V 3 - asi nešlo jen o pohlédnutí na Ježíše, ale o touhu blíže se s ním setkat, navázat kontakt.

V 5 - Ježíš ho volá jménem a ví o jeho úmyslu - má tedy k němu od počátku osobní vztah. Je to jednání na úrovni Boží. Bůh zná každého jménem, totiž má k němu osobní vztah. „Dnes“ z tohoto verše se naplní ve V 9 „musím“ (zůstat v domě) - v tom zní Boží vůle zachránit člověka. V Lukášově evangeliu se podobné „musím“ objevuje 41x. Zacheus má sestoupit rychle - Boží chvíle záchrany je neopakovatelná, je tu proto, aby byla využita.

V 6 - Zacheus skutečně nepropásl nabízenou šanci. V tom (jedině) je jeho zásluha. Ač je hříšník, Ježíšův příchod v něm působí radost. Ježíš - zachránce - zachraňuje mimo jiné tím, že se stane hostem zachraňovaného, ne naopak - to stojí za úvahu.

V 7 - zatímco setkání Ježíše s hříšníkem probíhá bez potíží, začíná se objevovat něco až tragického u okolostojících. Ti se nepovažovali za hříšníky a asi právě proto rozuměli Ježíši pramálo - místo aby se radovali nad záchranou hříšníka, reptají, což v souvislostech Písma znamená, že se staví vůči Božímu jednání s neporozuměním, které dávají najevo. Boží vůle zachraňovat naráží na nepochopení lidí! Tehdy jako dnes si lidé raději ponechávají svá vžitá schémata (celník - hříšník, s nímž je nejlepší nic nemít, spravedlivý - ten, kdo se obloukem vyhne hříšníkům apod.) a díky tomu jsou slepí a hluší k Božímu jednání.

V 8 - je považován za Lukášovu vsuvku (místo jména Ježíš označení Pán; přerušení přirozeného toku vyprávění). Má jí být zdůrazněno, že celník bere své obrácení skutečně vážně - chce nahradit škodu těm, které poškodil a pokud je nenajde (všechny nelze najít), obdaruje místo nich chudé. Dělá více, než požaduje Zákon. A hlavně je ochoten, na rozdíl od „spravedlivého“ předáka z Lk 18,18, odloučit se od svého majetku. Jeden z neomylných ukazatelů, jak kdo bere Ježíše vážně a jak mu rozumí.

V 9 - odpověď určena spíš reptajícím, než Zacheovi samotnému. Ježíš není jen prorokem budoucího odpuštění a spásy, on je přímo jejím nositelem. V něm začíná mesiášský čas a mesiášský čas znamená především Boží odpuštění. „Dříve, než přijde Syn člověka jako věčný soudce, bude činný ve svém pozemském společenství jako udělovatel odpuštění“. (Lapple).

V 10 - ukazuje Ježíše jako zaslíbeného pastýře Izraele, který „přichází hledat, co bylo ztraceno“. Povolává hříšníky (neprohlašuje je ale za ctnostné lidi!), přináší osvobození od hříchu i od majetku, který lidi spoutával. Kdo pochopí, co je to odpuštění, může se kvůli němu odloučit i od toho, na čem lpěl.


K úvaze
Obraz Boha, hledajícího ztraceného člověka, je třeba domyslet do konkrétností našeho života, do konkrétních případů našich bližních. Pokud uznáme, že je Bůh hledá, musí to proměnit náš vztah k nim. Od hříšníka se zřejmě nečekají heroické výkony. Ale dvojí je zřejmě nezbytné: uvěřit Ježíši a „pouštět“ se toho, co člověk křečovitě drží v rukou. Tím je zřejmě myšlen majetek v širším slova smyslu. A bohužel čím lépe na tom se svým „morálním profilem“ jsme, tím větší je nebezpečí, že budeme reptat jako Ježíšovi odpůrci.


Myšlenky k promluvě
Lk 19, 1-10
Mezi člověkem a Bohem se děje řada nedorozumění a na nich mnohdy hyne víra. Jedno z nejrozšířenějších je to, že člověk chce stále něco od Boha a pro tato „něco“ přehlédne, že největším Božím darem není něco, ale někdo. Mnoho generací před námi si od Boha vyprošovalo dar dobré úrody, zdaru v obchodě, dary dobrých přátel, sousedů, válečných vítězství, v nové době pak úspěchů ve škole, atd. ... Jistě šlo mnohdy o věci důležité a člověk měl pravdu, když viděl Boha v posledku jako jejich dárce. Ale co se stalo. Mnozí z těchto lidí zjistili, že věci, po kterých toužili, se dají opatřit jinak: koupit, vypěstovat, vymyslet a to bez Boha. Dnešní sedmdesátníci najednou zjišťují, že v dobách, kdy se modlili a chodili do kostela, měli méně věcí, menší blahobyt, než mají dnes, kdy už se ani nemodlí, ani do kostela nechodí. A mají pravdu. Protože Bůh není opravdu především dárcem věcí, ručitelem vysoké životní úrovně. Bůh nabízí sebe v Ježíši Kristu. Ale stojí člověk o tento dar? Stojí o něj aspoň tak, aby byl schopen ho přijmout?

Dnešní evangelium ukazuje ve zkratce věci takřka neuvěřitelné. Zacheus, hříšník, člověk ostatními nevážený, někdo, s kým se neměl své cti dbalý zbožný Žid ani stýkat, chce vidět Ježíše. To není ještě nic divného. Ale kolemjdoucí Ježíš mu nedává žádný dárek, ani ho od sebe neodhání, ale žádá ho, aby ho přijal do svého domu. Proč? Jistě tam bylo víc zbožných mužů, kteří by Ježíše rádi přijali. Ale on říká právě Zacheovi, že dnes „musí být v jeho domě.“ Protože Ježíš nemohl být bez Zachea? Spíš proto, že Zacheus nemohl být bez Ježíše, mělo-li mu být pomoženo. Ježíš tedy Zacheovi nabídl své společenství, své odpuštění a pokoj nesoucí přítomnost. A Písmo opět s tou největší stručností a největší obsažností popisuje Zacheovu reakci: „rychle slezl a s radostí (ne s rozpaky, omluvami ...) ho přijal“. Tedy: pochopil oč jde, a tuto chvíli nepropásl. A protože Zacheus přijal vrcholný Boží dar, totiž někoho - Ježíše, dokázal být štědrý: „Pane, polovinu svého majetku ...“

Kdo tedy hledá od Boha především věci pro svůj život, jakési „módní doplňky lidské existence“, ten bude nejspíš zklamán. Ba i ten, kdo hledá u Boha jen a zásadně likvidaci všech možných osobních běd a neštěstí, bude zklamán. Ale kdo hledá někoho, koho by mohl milovat, ba co víc, kdo hledá někoho, kdo jeho bude milovat, kdo tedy hledá vztah, zachraňující věrnou lásku, ten bude obdarován vrchovatě. Bude ovšem od něho také vyžadována věrnost, a to právem. Jestliže někdo poznal křesťanství především jako souhrn předpisů, příkazů, zákazů, povinností, bude se nejspíš snažit ze všeho se co nejrychleji a nejlépe vyvléci. Křesťanství bez lásky, křesťanství, v němž člověk nepoznal, že je Bohem hledán a milován, je křesťanstvím poslušnosti z bázně, ale ne křesťanstvím věrnosti. Zřejmě jen člověk, který sám prožil, že byl Ježíšem nalezen a navštíven, tedy člověk, který prožil odpuštění nebo jednotu s Ježíšem v Eucharistii, nebo který našel živého Krista v trpícím, potřebném bližním, je tím, kdo ho s radostí nejen přijme, ale kdo mu bude i s radostí věrným. Volat všechny možné celníky se stromů, upozorňovat je, že jde okolo Pán, dosvědčovat vlastním životem, že tento Pán je darem k radosti - to je zřejmě prvořadým úkolem církve. Tu záchranu samotnou udělá Pán sám, když přijde, a ten, kdo ho otevřeným srdcem přijal, to pochopí. A věrnost křesťanů pak vyroste spíš z poznané a prožité lásky, než z přesvědčování nebo hrozeb.