Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
31. neděle v mezidobí / Vnitřní učitel

1. čtení Mal 1,14b-2,2b.8-10

14Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné mezi národy. 2,1Nyní (platí) vám, kněží, tento příkaz: 2Jestliže neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou. 8Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o Zákon, porušili jste smlouvu s Levim - praví Hospodin zástupů. 9Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem, poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste nebyli nestranní. 10Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní a tak znesvěcujeme smlouvu našich otců?


Malachiáš je už poexilním prorokem. Po obnově chrámu (516 před Kr.) bohužel nedošlo k obnově duchovního života izraelského lidu. Nadšené očekávání nové epochy, spjaté s novým chrámem (Aggeus, Zach 1-8), nedošlo naplnění: lid se cítí zklamán a propadá mravnímu indiferentismu. Proto přicházejí slova napomenutí, adresovaná jak lidu, tak kněžím.

V tomto úryvku máme slova určená kněžím, kteří se provinili dvojím způsobem: falšováním Božího slova a znevážením Božího jména. Tito kněží při výkladu a aplikaci zákona straní některým lidem (zřejmě těm, kteří jim skýtají různé výhody), a tak netlumočí autentickým způsobem Boží slovo. Opustili smlouvu a zákon, a proto se stali pro ostatní kamenem úrazu (tj. kámen, o který se po cestě klopýtne). Jejich jednání je v protikladu k postoji Leviho, ideálního předchůdce (v. 8), a nenaplňuje očekávání lidu, který v nich vidí prostředníky Božích záměrů (2,7: "Vždyť rty kněze střeží poznání; z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů.").

Svým jednáním levitští kněží porušují smlouvu, kterou s nimi uzavřel Hospodin (o tom se hovoří v Nm 25,10-13; Dt 33,8-11; Jer 33,21-22). Hospodin přislíbil Levimu (a jeho potomkům) život a pokoj, a levitští kněží měli naopak uctívat Boží jméno (2,5). Ti "nejpovolanější" služebníci, kteří měli jako poslání Boží jméno uctívat, jej naopak znevažují (laxním přístupem k liturgii, přinášením vadných obětí - 1,12-14). A znesvěcují Hospodinovo jméno, které je "hrozné" mezi národy (v. 14; lépe "budí bázeň", tak ekum. překlad) - tímto obratem se nechce vyjádřit, že Hospodin je známý a obávaný mezi všemi národy, ale že je mocným Pánem nade všemi: "Hospodin je veliký i za hranicemi Izraele" (1,5). Kdykoli prokazuje svoji moc, budí bázeň, jak to koneckonců zažili Egypťané při vyjití Izraelitů z jejich země (Ex 14,25). Levijci znevážují Hospodina, a tak sami budou znevážení, pohrdaní (2,9).
Poslední verš je fiktivní otázka jako "ideální reakce" obžalovaných na předložené výtky.





Mezizpěv Žl 130

Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokoji!

Hospodine, mé srdce se nevypíná, - nevyvyšují se mé oči, - neženu se za velikými věcmi, - pro mě nedostižnými. *

Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši - jako dítě na matčině klíně; - jako dítě, tak je má duše ve mně. *

Doufej, Izraeli, v Hospodina, - nyní i navěky. *





2. čtení 1 Sol 2,7b-9.13

Bratři! 7Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; 8tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. 9Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. 13A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť tím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.


V druhé kapitole Pavel uvádí několik znamení autentičnosti své apoštolské služby mezi Soluňany: vytrvalost v obtížích kvůli evangeliu (v. 2), ryzí úmysl (v. 3), snaha líbit se Bohu a ne lidem (v. 4), oproštěnost od chamtivosti a touhy po sebeoslavení (v. 5-6). K těmto znamením uvedená perikopa přidává několik dalších, především laskavost, něžnost (v. 7). K plastičtějšímu vyjádření tohoto postoje Pavel používá obraz matky, která se něžně stará o své kojence (tak přesněji podle řeckého textu): Stali jsme se mezi vámi laskaví, jako když se matka něžně stará o své kojence. V tomto použitém obraze můžeme vyčíst (kromě něžnosti) také jemnocit, pozornost, pečlivost. Pomocí tohoto obrazu Pavel předkládá, jakým způsobem on a jeho spolupracovníci uplatňovali autoritu: diskrétně, citlivě, jemně (2,6-7: "Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když se matka něžně stará o své kojence"). Zřeknutí se "autoritativního postoje" může na druhém místě znamenat, že Pavel nevyžadoval materiální podporu, ačkoli na ni měl právo. Pavel se nejednou zmiňuje o tom, že se tohoto práva zříká, aby nebyl nikomu kamenem úrazu a překážkou na cestě spásy (1 Kor 9,12).

Verše 8 a 9 jsou rozvedením obrazu matky - nejen něžná péče, ale vydanost až do krajnosti, vydanost prodchnutá ochotou odevzdat nejen evangelium, ale i vlastní život. "Něžná mateřská láska" je vystupňována obratem "vroucně jsme toužili" (přesnější překlad): "Tak jsme po vás vroucně toužili, že jsme vám s potěšením vydali nejen evangelium Boží, ale i své duše" (v. 8). "Duše" je podle semitského chápání sídlem života, životních sil a označuje celého člověka, především však "vnitřního člověka", nitro. Pavel tedy dal nejen evangelium, ale i svou duši: svůj čas, energii (následující v. 9), ale i své "srdce" (pustil si Soluňany "k srdci"). Podobné místo je 2 Kor 6,12-13: "V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku - mluvím k vám jako k svým dětem - udělejte nám i vy místo ve svém srdci!". A tato vydanost nebyla jen zbožným "vnitřním" přáním, ale i vnější skutečností: Soluňané se o tom mohli na vlastní oči přesvědčit, když viděli, jak misionáři ve dne v noci namáhavě pracovali, aby nebyli nikomu na obtíž.

Zřejmě žádný jiný dopis nevyjevuje takovou hloubku a "lidskost" Pavlova vztahu k jeho dětem. Vydanost ne pouze "služební", "neosobní", ale "celostná", až do morku kostí. Pavel si pustil k tělu a k duši problémy, boje soluňských konvertitů. Tento apoštol se vydal službě "zcela", doslova tělem i duší (tělem - skrze hlásání, manuální práci).

Nezištnost Pavlovy služby je ztělesněním "zdarmadanosti" hlásaného evangelia. Navíc by bylo antisvědectvím vyžadovat peníze od potenciálních konvertitů - jak by mohli uvěřit v evangelium o nezištné Kristově lásce, pokud by misionáři zištně hledali majetek? Na druhou stranu je pravda, že Pavel sice nevyžadoval materiální pomoc, ale také ji neodmítal (Fil 4,16).

Toto velkorysé svědectví života doprovázelo svědectví slovem: "naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti." "Plnost" zde zřejmě označuje "naplnění" Božího slova v životě misionářů, vnější svědectví života. A díky této plnosti, díky tomuto vnějšímu svědectví se Soluňané mohli "rozumně" domnívat, že slyšené slovo není obyčejným lidským slovem, ale Božím, působivým.

V tomto textu až zaráží Pavlova něžnost, která prostupuje jeho nezištnou službu. U Pavla se lidský faktor (srdečnost - v. 7, upřímná láska až do krajnosti - v. 8-9) podivuhodně snoubil s faktorem božským (nefalšované Boží slovo - v. 13).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi; jenom jeden je váš Učitel - Kristus. Aleluja.



Evangelium Mt 23,1-12

1Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: 2"Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. 3Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. 4Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 5Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, 6mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, 7mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají 'Mistře'.

8Vy však si nedávejte říkat 'mistře', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. 9A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. 10Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus.

11Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. 12Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."


Pokračuje Ježíšova kritika namířená proti farizeům a učitelům zákona.

Perikopa se dá rozdělit na dvě části:
1) v. 1-7 - popis chování farizeů a zákoníků, nepřímá kritika jejich počínání (předvádění se, pokrytectví, okázalá zbožnost, ctižádost, hledání prestiže);
2) v. 8-12 - opačný postoj učedníků, vyznačující se pokorou.

1-2 Ježíš nejprve uznává učitelskou službu farizeů a zákoníků. Samozřejmě zde nejsou míněni všichni farizeové, ale jen ti z nich, kteří byli zároveň zákoníky, čili vykladači, učiteli zákona, ale také soudci (kdysi tuto funkci zastávali kněží). Ne všichni farizeové byli zákoníky, a ne všichni zákoníci byli z řad farizeů (farizeové byli "laickou skupinou" observantních židů usilujících o důsledné zachování nejen psaného, ale i ústně předávaného Mojžíšova zákona).

3 Učedníci mají zachovat učení zákoníků: tito sdílejí Mojžíšovu autoritu, protože střeží a vykládají zákon. S tímto výrokem však stojí v protikladu četné kritiky na adresu norem zákoníků (23,13-33). Jak to uvést v soulad? Zřejmě tak, že je třeba přijmout učení zákoníků, nakolik věrně předává Mojžíšův zákon - ne však přidané dodatky a aplikace. I v tomto verši se tedy dokazuje, že Ježíš nepřišel zrušit zákon a proroky, ale naplnit je (5,17).

Tito vykladači jsou však pokrytci, protože jednají jinak, než učí. Proto se nemá následovat jejich příklad.

4 Jejich nedůslednost a pokrytectví jsou zjevné v tom, že předkládají specifické aplikace, zákony pocházející z ústní tradice (v dobré snaze střežit poslušnost vůči psanému zákonu), ale sami se podle toho neřídí. Nejen pokrytectví, ale i necitlivost k člověku je zde kritizována - zákoníci předkládají neúnosná břemena.

5 Další "poskrvna na jejich šatu" je pokrytectví v podobě okázalosti, konání dobrých skutků naoko, kvůli obdivu druhých (6,1.5.16). Učedník oproti tomu koná dobré skutky kvůli Otci. Kvůli zviditelnění a obdivu farizeové nosí velké modlitební řemínky a střapce. Modlitební řemínky byly krabičky z kůže, které se nosily na čele a na rukou, s úryvky z Písma (podnět k této praxi zavdaly Ex 13,9; Dt 6,8; 11,18). O střapcích se mluví v Nm 15,37-39, kde Hospodin nařizuje Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je". Tyto střapce byly na okraji roucha na čtyřech místech (Dt 22,12). Nosil je i Ježíš (9,20; 14,36).

6-7 Jiná podoba ctižádosti je láska k poctám: farizeové milují přední místa na hostinách (po pravici hostitele - srov. Lk 14,7-8) a v synagógách (v čele, naproti shromáždění). Milují také uctivé pozdravy, zahrnující oslovení "Rabbi" (dosl. "můj velký", rozuměj učiteli).

8 Učedníci mají jen jednoho Učitele, Krista (tento verš je obsahově totožný s veršem 10, kde se používá podobný titul). Zde nejde o to, že by křesťanská obec neměla mít "učitele", anebo že by se měla varovat používat takové označení (v Pavlových listech se to objevuje, 1 Kor 12,28; Ef 4,11). Poselství je jiné: učedníci považují za svého Učitele a duchovního průvodce jen Krista. Od něj přijímají životní orientaci, učení. Ostatní "učitelé" jsou podřízeni Učiteli - od něj přijímají učení. V tomto verši máme opět potvrzenu Matoušovu teologii, že Kristus je Učitel v pravém slova smyslu, nový Mojžíš - zákonodárce, přinášející závazné Boží slovo. Nikdo jiný si v křesťanském společenství nesmí nárokovat toto postavení (proto v křesťanském společenství není žádný "guru"). Každý křesťan je v první řadě závislý na Kristu, protože on je jeho osobní Učitel a duchovní průvodce. Tím se také činí přítrž ambicím některých "učitelů" stát na piedestalu, v postoji nadřazenosti vůči ostatním. To by vedlo k e vzniku rozdílů mezi křesťany: Kristus však učí, že všichni jsou bratři (a sestry), a proto mají stejnou důstojnost, stejné postavení. A všichni (duchovní učitelé nevyjímaje) jsou závislí na Kristu - a v tom jsou na stejné úrovni.

Za těmito slovy můžeme také vidět naplnění eschatologického proroctví: "Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ´Poznávejte Hospodina!´ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův" (Jer 31,34); a dále: "Všichni tvoji synové budou vyučováni od Hospodina" (Iz 54,13). Kristus je přímým a osobním učitelem, duchovním průvodcem každého křesťana. Tím se nevylučuje přítomnost učitelů ve společenství církve, tyto učitele je však třeba chápat jako "prostředníky" podřízené Kristu a závislé na něm.

9 Titul "otec" je zřejmě paralelní k označení "učitel" (titul "otec" byl přisuzován duchovním autoritám Izraele, srov. označení sbírky "Výroky otců"). Tímto veršem se nemíří proti používání označení "otec" (Pavel takto nazýval sám sebe - 1 Cor 4,14-15; viz také Sk 7,2; 22,1). Spíš se chce lapidárně vyjádřit, že jedinou duchovní a učitelskou autoritou je Otec v nebi. Není tento verš v protikladu k předchozímu v. 8, podle kterého je Kristus tím nejvyšším učitelem? Ne, spíš se naznačuje rovnost Syna a Otce: nejen Syn, ale i Otec "zjevuje", učí (Mt 11,25.27).

10 Titul "učitel" je vyjádřen slovem "kathégétés", který se v letech 70-90 (v době vzniku Matoušova evangelia) používal k označení "domácího, soukromého učitele". A tím "soukromým", osobním Učitelem je pro každého křesťana samotný Kristus!

11 Tentýž výrok se objevil už v Mt 20,26-27. Kdo zaujímá určité vůdčí postavení ve společenství, nemá hledat pocty, prestiž, moc - nemá být tím, kdo se chce zviditelnit, vypadat jako velký, ale naopak ten, kdo slouží všem, a tak je na posledním místě. Ježíš převrací tehdejší konvence - ti, kdo jsou "nejvýš", se mají dostat nejníže. Tak má vyniknout, že Kristus je ten pravý Učitel a Mistr, ten "nejvyšší".

Postojem pokorné služby duchovní autority napodobují samotného Učitele, který se pokořil ve službě, ve službě "umývání nohou" (Jan 13,1n.). "Panování je zakázané, sloužení je přikázané" (Sv. Bernard, De Consideratione, spis napsaný pro papeže Evžena II.). "Kristus nejen zakazuje touhu po prvním místě, ale žádá, aby se usilovalo o místo poslední" (Sv. Jan Zlatoústý).

12 Jen takové ponížení ve službě vede k povýšení, k oslavení v poslední den. I to zrcadlí samotný Kristův úděl: ponížil se (ve službě), a proto byl povýšen (Fil 2,8-9). Povýšení na tomto světě (hledání postavení, moci) vede k ponížení, ke ztrátě všeho, čeho se dosáhlo. Tato změna údělu je častým motivem SZ i NZ (např. Př 29,23: "Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy."). Tento poslední verš odůvodňuje předchozí výzvy k pokorné službě a podtrhuje závažnost těchto napomenutí.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

V obou textech jsou ostře kritizováni "duchovní" izraelského lidu: nejde jim o Boha (hledají svůj prospěch, slávu), nezachovávají Boží slovo, jejich konkrétní rady nejsou podle Božího zákona ("straní osobám" - první čtení, "nakládají neúnosná břemena" - evangelium). Výjimečně i druhé čtení promlouvá k tématu evangelní perikopy (a prvního čtení) a předkládá "ideální obraz" služebníka.





K úvaze

Nejlepší komentář na dnešní evangelium by asi byl … komentář beze slov. Vždyť tím jediným a skutečným Učitelem je Kristus - ať má prostor On v našem srdci, ať může promlouvat On.

Marné je totiž poslouchat kázání, výklady, rady, pokud v našem nitru nepromlouvá náš osobní duchovní učitel. Víme o něm? I ve svatyni našeho nitra má svoji "kazatelnu", kde promlouvá. Ne halasnými slovy. Ne bouřlivými projevy. Ale tiše … a přece podmanivým způsobem.

Je zbytečné poslouchat věhlasné duchovní "kapacity", pokud nehledáme na prvním místě toho pravého, vnitřního učitele - a pokud se neztišíme, abychom ho nechali promlouvat. Jedno je totiž jisté: on mluví! Proto neutíkej od sebe, nehledej "to pravé slovo" v mnohých knihách, ale sestup do svého nitra a tam hledej hlas svého duchovního průvodce.

Pokud jsme nezakončili tuto úvahu hned na začátku, tak ji přece jen zakončíme už teď - vždyť marné je poslouchat mnohá slova … pokud v nás nepromlouvá náš osobní Učitel. A On mluví!





K reflexi

1. Toto čtení mě inspiruje k zamyšlení, jaká je vlastně moje služba v Božích očích…
2. Je moje služba jen bezchybným profesionálním výkonem?
3. Kristus nás učí a vede skrze evangelia: hledám v nich životní orientaci, "směr" pro svůj běžný život, pro své problémy?
"Když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť tím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky." Mám stejný postoj, když slyším či čtu slova evangelia?