Bradáč Ludvík | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
31. neděle v mezidobí /Zacheus byl pěkné kvítko/

Kdyby se aspoň jmenoval jinak. On se jmenoval Zacheus, tzn. čistý. I z toho důvodu každý si odplivl, když ho viděl. Jo, čistý, ten je čistý, opravdu, to je dobrý vtip.

31. neděle v mezidobí (C)

Ten Zacheus – to byl ale pěkné kvítko.

Zkusme si ho představit, jak se vracel z práce domů. Kapsy měl obvykle plné, mnohem plnější než když šel ráno do práce. Možná míval rozjařenou náladu, se svými kumpány – spolupracovníky a kamarády se zastavili na kus řeči, třeba taky na pivo, povykládali si, jak se jim toho dne dařilo, koho se jim podařilo obrat, a jaký paragraf na lidi chytře použili, aby si vydělali víc. Proč by měli psát 50, když mohou napsat 100? Každý není celníkem. Veselý se Zacheus vrátil domů, s pocitem: duše máš hojné zásoby na mnoho let. Jenže vždycky se po nějaké době jeho veselá nálada vytratila (to byl jeho problém, který řešil, doposud marně, se svým spirituálem), a on si říkal: blázne, jaký má tohle všechno smysl? a taky: je něco, co má vůbec smysl? Doma na něj ze stěn koukala jenom prázdnota (nevíme ani, jestli měl hospodyni…). Vyšel by docela ven, trošku si spravit náladu, jenže kam? Co na něj čeká na ulici? Jen pohrdání a posměch.

Kdyby se aspoň jmenoval jinak. On se jmenoval Zacheus, tzn. čistý. I z toho důvodu každý si odplivl, když ho viděl. Jo, čistý, ten je čistý, opravdu, to je dobrý vtip. Když Zacheus kráčel náhodou po ulici, vůbec ani nemusel volat: jsem nečistý. Každý se mu vyhýbal obloukem, na 100 honů. A nejvíc si asi před ním odplivovali ti nejzbožnější Židé, ti správní, ti radikální, ti kteří brali vážně své náboženství. On byl malý, nejen tělesně, ale hlavně duchovně (jak říká sv. Ambrož). Ti správní hleděli na něj z výšky své dokonalosti a pohrdali jím.

Zacheus v poslední době ani moc nevycházel. Nic ho netěšilo. Zpráva o Ježíši však vzbudila jeho zvědavost, ne-li naději. Rozhodl se aspoň se na Ježíše zdálky podívat (co kdyby něco…?). Vykradl se dlouho předtím, než měl Ježíš tudy procházet, ze své skrýše, přišel na místo, a vylezl na strom. Chtěl být daleko. Možná to bylo z pokory celníka, který v chrámě stojí vzadu, možná – a to je pravděpodobnější – to bylo ze strachu. Držet se dál, to je jistější. Zacheus se v poslední době bál všeho. Bál se lidí, bál se Ježíše, bál se všeho nového. Připadal si stále menší a slabší. Schoval se v koruně stromu a ani nedutal, neodvažoval se ani dýchat. Zatímco ti správní Židé se postavili doprostřed, stoupli si do první řady, aby mávali transparenty, až bude Ježíš projíždět. To jsou ti, kteří se každý den modlí, narozdíl od těch celníků a nevěstek, dávají almužny, jsou to ti, kteří „mají“ každý den rozjímání, mši svatou (kteří jí a pijí s Ježíšem, nechali se jím učit na ulicích), jsou to ti, kteří „si dělají“ růženec, zpytování svědomí a mnoho dalšího házejí velkoryse do chrámové pokladny.

Je zajímavé, že Ježíš si jich nevšiml a nezná se k nim. A všiml si místo toho Zachea. On, Pán, který miluje všechno, co je, a nic si neoškliví z toho, co udělal – jak slyšíme v 1. čtení – volá: „Zachee, pojď dolů!“ – volá na něj. Možná Zacheus na chvíli ztuhl hrůzou, protože i když měl zkušenost, že to čeho se bojí se vždycky zrovna stane, s tímhle nepočítal. Tak důmyslně se skryl. Na chvíli Zacheus zaváhal, zatočila se mu hlava z té výšky (a z nenávistných pohledů lidí, kteří k němu vzhlédli jak jeden muž). Možná chtěl dělat, jako že nic (celníci museli být dobří diplomaté a umět přecházet některé věci, jako že nic neslyšeli). Před Božím slovem se však nedá skrýt a dělat, jako že nic, všechno je před Božím slovem nahé. Co je ale nejkrásnější, pod Ježíšovým pohledem si Zacheus připadá nejen nahý, ale i krásný. S nečekanou odvahou a silou rychle sestupuje dolů (když odhodil všechny své obrany a krunýře). Stejně už nemá co ztratit, může jen získat. Tohle si vypočítal (celníci umějí počítat dobře). Rychle seskočil dolů.

V prvních řadách to zašumělo. V hrůze se rozestoupili, jako by se přiblížil malomocný. Jak mohl Ježíš říct: Zachee, pojď dolů? Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to zač, že je to celník, že je nečistý, kolaborant, zloděj. Ti správní uraženě odcházejí domů. Podívaná, na kterou se těšili, se nevydařila. Ježíš sice přišel, ale pod způsobou, která se jim nezamlouvá. Oni vůbec nepochopili, že Ježíš se nemýlí. Zacheus je čistý. Zacheus se stal čistým tím slovem, které slyšel. Boží slovo ho znovu stvořilo velmi dobrým. Zacheus se stal sám sebou, Zacheem, tzn. čistým, nevinným. Nečistota jako slupka z něj odpadla: 4 x nahrazuje vše co nakradl. Bůh, milosrdný a milostivý ho přijal a přikryl. Zacheus je jiný než byl předtím. Rozdává. V koruně fíkovníku se z něj stal plod. Ještě, že zahradník byl tak milosrdný a trpělivý. Dává se teď druhým, raduje se s druhými i pláče s druhými.

Můžeme si představit, jak se Zacheus po této události vrací domů. Není tak rozjařený (jak byl včera, když se vracel domů se svým lupem a se svými třemi pivy). Má ale ve svém srdci pokoj. Jeho kapsy nejsou moc plné, spíš naopak. Přesto má ve svém srdci radost (narozdíl od bohatého mladíka). A jeho radost zůstává. Má hojné zásoby na mnoho let. Nezívá k němu ze stěn žádná prázdnota. Všechno k němu mluví. Všechno křičí smyslem. Všechno ho žene k tomu, aby miloval, on který je milovaný.

Milovaní bratři a sestry. Ježíš dnes vyhledává každého z nás svým milosrdným a láskyplným pohledem, ať jsme kdekoliv skryti a skrčeni ve svém strachu. Ježíš nás volá naším vlastním jménem. Ježíš nás chce očistit, vrátit k sobě samým, proměnit. Dnes chce vejít do našeho domu. Dnes je den spásy. Rychle ho přijměme k sobě. Kéž by z této dnešní slavnosti nezůstala jen bohatá hostina, stoly plné jídla. Právě proto je důležité přijmout Ježíše do svého domu. Dnes, rychle, s radostí.