Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
32. neděle v mezidobí B - Svátek Posvěcení lateránské baziliky / Nová bohoslužba… v novém chrámu

1. čtení Ez 47,1-2.8-9.12

1Anděl mě zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle - pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ - na východ totiž bylo chrámové průčelí - voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. 2Pak mě vyvedl severní branou a vedl mě venku k vnější bráně směřující na východ, a hle - voda vytékala z jižní strany. 8Řekl mi: "Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. 9Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. 12Nad řekou pak, na jejím břehu, z obojí strany vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí."



Vize nového Jeruzaléma (Ez 40-48) má své srdce ve vizi nového chrámu, do něhož se vrací Hospodinova sláva (Ez 43,1-9). V dnešním čtení líčí prorok uzdravující působení této nové Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Spojují se zde vzpomínky na chrámový pramen (Iz 8,6-8; Ž 16) s představou vodního bohatství ráje (Gn 2,10-14) a vzniká tak obraz, ve kterém všechno požehnání vychází z chrámu, tj. od Boha.





Mezizpěv Žl 45

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího.

Bůh je naše útočiště a síla, - osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. - Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, - i kdyby se hory řítily do hlubin moře. *

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, - přesvatému stánku Nejvyššího. - Bůh je v jeho středu, nepohne se, - od časného jitra Bůh ho bude chránit. *

S námi je Hospodin zástupů, - Bůh Jakubův je naší tvrzí. - Pojďte, pozorujte Boží skutky, - které učinil k úžasu země. *





2. čtení 1 Kor 3,9b-11.16-17

Bratři! 9Vy jste Boží stavba. 10Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. 11Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus. 16Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? 17Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.



V první části tohoto listu Pavel reaguje na sváry uvnitř korintské obce. To nachází svou ozvěnu ve 3. kapitole, kde se hovoří o křesťanech jako o Božím chrámu: vzhledem k tomu, že jeho základem je Ježíš Kristus, je pošetilé stranit některému z apoštolů.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Vyvolil jsem tento dům a posvětil, praví Pán, aby tam bylo mé jméno navěky. Aleluja.



Evangelium Jan 2,13-22

13Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. 14V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. 15Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel 16a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" 17Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
18Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" 19Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." 20Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" 21On však to řekl o chrámu svého těla. 22Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.



Evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok "nedělejte z domu mého Otce tržiště"), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Jako byl stan během putování pouští místem setkání s Bohem, tak je nyní Ježíš "stanem" setkávání (J 1, 14 - podle řeckého textu). Tuto novou Boží přítomnost v Ježíši Kristu je však možné poznat jen díky světlu vzkříšení (v. 22).



K hlubšímu porozumění textu

Text následuje po perikopě o svatbě v Káni. Obě dvě vyprávění mají dva znaky společné: Ježíšovo zjevení a znamení. V prvním textu o svatbě v Káni se totiž píše, že Ježíš zjevil svou slávu (tj. moc, projevenou proměněním vody ve víno). V druhém se Ježíš zjevil tím, že sebe označil jako "nový chrám", po třech dnech znovu vybudovaný (díky vzkříšení). Další spojnicí obou perikop je znamení: proměněné vody, "chrámu Ježíšova těla nově postaveného po třech dnech".

Kdybychom chtěli dát nějaký název této perikopě, tak určitě bychom nezvolili název běžně rozšířený (očištění chrámu, vyhánění prodavačů z chrámu), které se hodí spíš pro podání zachované u synoptiků (s jiným důrazem). Janovu perikopu bychom asi příhodněji nazvali "Ježíš a jeruzalémský chrám". Hlavním poselstvím totiž není ani tak očištění, jako spíš pojetí chrámu.

13 Tímto veršem začíná "janovský kalendář", který počítá s třemi slavnostmi Velikonoc (2,13 - to se kryje s Velikonocemi prvních tří evangelií; 6,4; 11,55).

14 Před svátky (o svátcích byl už přikázaný "klid") rozkvétal čilý obchodní ruch v nádvoří pohanů. Tato obchodní činnost, sama o sobě nevyhnutelná kvůli zajištění obětí, se však konala v prostoru chrámu, a proto je "odsouzeníhodná". Očividně se tedy nerozlišuje mezi vnějším a vnitřním nádvořím. Evangelista zmiňuje ovce a skot, nutné k celopalům a pokojným obětem (Lv 1 a 3). Penězoměnci vyměňovali cizí mince (s nepřípustnou podobiznou římského "Boha-císaře") za mince použitelné k nákupu obětních zvířat, resp. k poskytování daru.

16 Provozovaný neřád dává podnět k výroku, který se nemusí nutně chápat mesiánsky (v návaznosti na Zach 14,21: "A nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den."). Ježíš zde hovoří s vědomím synovství. Toto vědomí se bude projevovat stále zřetelněji v Janově evangeliu (např. 5,17.19). Evangelistovi zde přitom neleží tolik na srdci průběh události jako takové, jako spíš její význam a následky pro Ježíšovu osobu (jak vyplývá z následných veršů).

17 "Horlivost pro tvůj dům mě stravuje" (dosl. stráví). Tato citace je ze Ž 69 (v. 10), který byl v prvotní církvi chápaný mesiánsky. Tento verš dobře zapadá jak v tomto bezprostředním kontextu lit. perikopy, tak v kontextu následném, kde se hovoří o rostoucím nepřátelství vedoucí k Ježíšově smrti. "Strávení" můžeme chápat v dvojím smyslu: vnitřní strávení (vnitřní horlivost projevující se vnějším neohroženým jednáním), ale i vnější strávení způsobené nepřáteli (utrpení a smrt), jako následek horlivé a nebojácné činnosti. Tím spíš je tento SZ citát vhodně používán, že událost očištění chrámu odkazuje na Ježíšovu smrt (a vzkříšení), jak je patrné z proroctví "zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím" (v. 19). Navíc je příznačné, že evangelista mění původní minulý čas řeckého překladu SZ na čas budoucí - tím se zřetelněji odkazuje na Ježíšův budoucí úděl.

18 Bez dalšího vysvětlení vystoupí "Židé", kteří se zde mají chápat jako dohlížitelé nad chrámem. Tito měli funkci pořádkové služby a byla jim podřízená i levitská "chrámová stráž" (7,32.45). Chrámoví dohlížitelé žádají od Ježíše znamení ospravedlňující jeho konání (viz také 6,30). Toto znamení, které snad splňuje analogickou funkci znamení dotvrzujících autentické poslání starozákonních proroků, by mělo prokázat Bohem propůjčenou "plnou moc", autoritu k provokujícímu činu očištění chrámu. Tím, že evangelista uvádí žádost o znamení, očividně charakterizuje Židy jako nevěřící, v protikladu k učedníkům, kteří (navzdory tomu, že zatím nechápou) jednou uvěří Písmu a Ježíšovu výroku (v. 22).

19 Ježíš zdánlivě vychází vstříc žádosti chrámových dohlížitelů, ale předkládá zcela jiné znamení, skryté v záhadném a temném výroku. Po formální stránce odpovídá jako starozákonní proroci, kteří nezřídka poskytovali znamení pomocí "záhadného výroku" (Iz 7,10-17). Zároveň však tento výrok odpovídá stylu vyjadřování janovského Krista, který pronáší "zjevující slovo", jež takřka nutně vede k nedorozumění (3,3; 4,10.32).

"Zbořte (zničte) tento chrám a ve třech dnech jej postavím (vzkřísím)" - v řečtině se pro "zbořit" a "postavit" používají slovesa, která se dají vztáhnout jak na budovu, tak na lidské tělo. Posluchači opět rozumí Ježíšovým slovům v jiném smyslu, "věcně" o vnějším kamenném chrámu. Ježíšův výrok, oproti jiným novozákonním tvrzením, je příznačný tím, že přisuzuje vzkříšení Ježíšově moci (jinde se hovoří o tom, že Otec vzkřísil Ježíše, případně Duch oživil - v kontextu NZ je vzkříšení tedy dílem všech tří osob Trojice).

20 Námitka Židů se týká "druhého chrámu", postaveného po návratu z exilu a přestavěného za Heroda Velikého (šlo o tak podstatné zásahy, že vznikla prakticky nová stavba). Protože stavba chrámu začala pravděpodobně r. 20/19 před Kristem, událost očištění chrámu se udála r. 28 (a potažmo poslední Velikonoce r. 30).

21 Na nedorozumění navazuje vysvětlující evangelistova poznámka: tím chrámem je Ježíšovo tělo. Z toho vyplývá, že novým místem uctívání (liturgie), pravým domem Božím (srv. 1,51) je Ježíš. Teprve v jeho chrámu je možné uctívat "v Duchu a v Pravdě" (4,23 - Pravda v Janově evangeliu je samotný Syn, ve kterém se odkrývá Bůh). U Jana však ještě nenacházíme pavlovskou teologii o chrámu Kristova těla, církve.

22 Vzkříšení vrhne na Ježíšovo slovo nové světlo, potvrzené také Písmem.



Společné rysy čtení a evangelia: Obraz chrámu.





K úvaze

Nakolik jsou pro nás důležité viditelné kamenné chrámy, natolik nesmíme zapomenout, že existuje ještě důležitější chrám: Kristovo tělo, jak nám dotvrzuje dnešní evangelium. Přesněji vzato evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok "nedělejte z domu mého Otce tržiště"), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Tam, kde je skutečnost, už není třeba předobraz. Ta pravá liturgie, uctívání v Duchu a v Pravdě, se bude konat v "novém Božím domě" Ježíšova těla.

Toto evangelium může snadno připadat jako samozřejmé a neaktuální (vždyť sotva kdo by přinesl Bohu jako oběť býka nebo by putoval do Jeruzaléma …). Pozornější čtenář však odkryje velkou výzvu: očistit svůj vztah k Otci od nánosů a od "bagatelizování", nově objevit, že v Kristu (a jen v něm) smím přistoupit k Otci. Není to vůbec samozřejmé, že smím vejít do svatyně Boží přítomnosti: mnohá pokolení se totiž nemohla těšit z takové výsady. Ale já mohu přijít až k trůnu milosrdenství, až před samotnou Otcovu tvář! Už toto ujištění by mi mohlo vyrazit dech. Mám přístup do chrámového nádvoří, ba dokonce do velesvatyně (do té skutečné, ne jen předobrazné), kam mohl jen velekněz jednou za rok. Bez obětních zvířat, bez krve kozlů a býků! Mohu (zadarmo a bez investice) až do samotného nitra Boží přítomnosti, až před jeho tvář. Ta cesta do velesvatyně, pečlivě střežená cherubíny s plamennými meči, je nyní konečně otevřená. Mohu před Otcovu tvář. A ještě úžasnější je to, že tato tvář je ke mně obrácená, rozjasněná, usměvavá. Není to tedy tvář ode mě odvrácená, rozzlobená, zachmuřená. Je to tvář Otce, který se s radostí dívá na své dítě, se zalíbením poslouchá jeho blekotání (naši koktavou modlitbu) a s ještě větší potěšením mu dává dobré dárky.

Přitom nesmím zapomenout, že právě Ježíš je jediným chrámem živého Boha. Jen "v Ježíši" mohu tedy přebývat v Božím nádvoří, ba dokonce ve velesvatyni ("v Božích hlubinách"). A jak to konkrétně uskutečnit? Co to znamená "v Ježíši"? Jednoduše to znamená přijmout Krista do svého života: přijmout vážně, že on svůj život dal za mě. Každý objev, že Kristus dal život za mě, za všechny moje nevěrnosti (a právě za ty, které mě teď tíží), mě vrhá do náručí Otcova. Jistota, že v Kristu mám odpuštění (a ne odsouzení), přijetí (a ne odmítnutí a nezájem), mi dodává důvěru přistoupit k Otci. A z pohledu na tak štědrého a mocného Otce se rodí úcta, úžas (že v Kristu vykonal tak mocný čin, přesahující slavné vysvobození z Egypta), vděčnost (že mi dal tak nádherný dar svého Syna, že si mě tak zamiloval …), klanění a chvála (že je tak veliký). Vrcholem této liturgie je dar sebe sama ("oběť živá" - Řím 12,1), v síle Ježíšova sebedarování.
To je ta nová bohoslužba… v novém chrámu.





K aplikaci

1. Symbolika tohoto úryvku je dost výmluvná. Jak ji ale rozšifrovat a aplikovat? Jinými slovy: co z toho můžeš vyvodit pro svůj život?
2. "Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?" Otázka dost zásadní, abych se jí věnoval.
3. Zamysli se nad Žd 10,19-22.