Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
32. neděle v mezidobí C / Náš Bůh není Bohem smrti, ale života

1. čtení 2 Mak 7,1-2.9-14

1Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. 2Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: „Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců.“ 9Druhý pak v poslední chvíli řekl: „Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme pro jeho zákony.“ 10Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, aby vyplázl jazyk, který mu chtěli uříznout, nebojácně vztáhl ruce na oheň 11a neohroženě řekl: „Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.“ 12Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. 13Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, 14který krátce před smrtí řekl: „Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude!“



Obě knihy Makabejské pojednávají o bojích Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu v 2. stol. před Kristem. Autor píše pro Židy z alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s bratry v Jeruzalémě. Tato kniha je obzvlášť významná proto, že v ní (poprvé ve SZ) nacházíme jasné učení o zmrtvýchvstání. Toto učení je formulováno v rámci mučení věrných Židů, kteří následují vzorné svědectví zákoníka Eleazara (6,28): děti i ženy jsou nyní ochotny zemřít kvůli věrnosti Božímu zákonu. Ve slovech mučených 7 bratří je zřejmé postupné rozvinutí myšlenky „odplaty“: spravedliví raději umírají, než aby zhřešili (7,2), Bůh je pomstí (7,6), vzkřísí (7,9) a dá jim obnovené tělo (7,11).





Mezizpěv Žl 16
Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, - všimni si mého nářku, - popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů! *
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, - nezakolísaly mé nohy. - Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, - popřej mi sluchu, slyš mé slovo. *
Opatruj mě jako zřítelnici oka, - do stínu svých perutí mě ukryj. - Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, - až procitnu, nasytím se pohledem na tebe. *





2. čtení 2 Sol 2,16-3,5

Bratři! 16Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - 17on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. 3,1Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, 2a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. 3Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. 4Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. 5A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.



První dva verše jsou zakončením (formou přací modlitby) poučení o konkrétních znameních předcházejících druhý Kristův příchod. Toto poučení mohlo ochromit a polekat, proto se v našem úryvku dvakrát opakuje výzva (na začátku a na konci: 2,16-17 a 3,4-5) k aktivnímu životu, nesvázanému zbytečnými obavami nebo klamnými výhledy na brzký Kristův příchod. Přitom stojí za povšimnutí, že Pavel v obou případech vyslovuje přání, aby Bůh posílil Soluňany celostně: uvnitř (v. 17: „ať vás potěší“, originál má „ať potěší vaše srdce“; v. 5: „Pán ať řídí vaše srdce“) a navenek (v. 17: „v každém dobrém činu i slovu“; 3,4: „…s pomocí Páně budete dělat…“). A tuto posilu potřebovali Soluňané o to víc, že museli čelit také pronásledování, které zakoušeli i od vlastních krajanů (1 Sol 2,14).





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Ježíš Kristus je prvorozený z mrtvých, jemu buď sláva a vláda na věčné věky. Aleluja.



Evangelium Lk 20,27-38

27K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: 28„Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.' 29Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. 30Ženu si vzal druhý 31a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. 32Nakonec zemřela i ta žena. 33Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ 34Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. 35Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. 36Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. 37Že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. 38On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“



Ježíšova odpověď má dvě části: první zdánlivě nereflektuje pozici saduceů, protože předpokládá zmrtvýchvstání jako něco jistého a vypovídá o způsobu života vzkříšených lidí. Jen druhá část se týká otázky, zda je vzkříšení: podpůrným argumentem je Ex 3,6. Abychom lépe porozuměli Ježíšově argumentaci, je třeba poznamenat, že v první části se podkopává předpoklad v uvažování saduceů, tj. že vzkříšení je „vylepšeným“ pokračováním pozemské existence. Ne, vzkříšení je novostí, v které už není manželství, protože lidé vzkříšení jsou jako andělé (nesmrtelní) a nepotřebují se rozmnožovat jako na zemi, aby jejich rod a „jméno“ přetrvávaly.





K hlubšímu porozumění textu

27-33 Ježíšovo putování k Jeruzalému se konečně dovršilo. V chrámu (po vyhnání prodavačů) začíná učit a právě tam se odehrávají spory se židovskými předáky (Lk 20), mimo jiné i kontroverze o vzkříšení se saduceji. V tomto sporu se saduceové opírají o Mojžíšův zákon, přesněji o instituci levirátu (Dt 25,5-10). Tato instituce ukládala muži, aby se oženil s manželkou svého zemřelého bratra, který zůstal bez potomstva. Smyslem tohoto nařízení bylo neponechat rod bez potomků a „přežít“ v nich. Podle logiky saduceů stačilo vzít vážně toto ustanovení, aby se dokázalo, že zmrtvýchvstání není. Takový závěr však předpokládá příliš lidský pohled na život po smrti, který by byl pouhým návratem do „vylepšené“ pozemské existence.

34-38 Ježíšova odpověď má dvě části: první zdánlivě nereflektuje pozici saduceů, protože předpokládá zmrtvýchvstání jako něco jistého a vypovídá o způsobu života vzkříšených lidí. Jen druhá část se týká otázky, zda je vzkříšení: podpůrným argumentem je Ex 3,6. Abychom lépe porozuměli Ježíšově argumentaci, je třeba poznamenat, že v první části se podkopává předpoklad v uvažování saduceů, tj. že vzkříšení je „vylepšeným“ pokračováním pozemské existence. Ne, vzkříšení je novostí, v které už není manželství, protože lidé vzkříšení jsou jako andělé (nesmrtelní) a nepotřebují se rozmnožovat jako na zemi, aby jejich rod a „jméno“ přetrvávaly.
Tak padá argumentace odpůrců a Ježíš může zvěstovat skutečnost vzkříšení, a to na základě neobvyklého odkazu na Ex 3,6. Tím, že cituje z knihy Mojžíšovy, tj. z Pentateuchu, může porazit saduceje na jejich vlastní půdě, protože oni uznávají jen Mojžíšovy spisy (anebo dávají těmto spisům privilegované postavení). V čem je síla Ježíšova argumentu? On čte Ex 3,6 v perspektivě smlouvy: Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, protože je Bohem smlouvy, je ochráncem i zachráncem patriarchů a Izraele. Končí Boží věrnost smrtí člověka? Podle Ježíše smrt nemůže být silnější než Bůh, protože ztrácí moc tváří v tvář závazku věrnosti, který Hospodin přijal vůči patriarchům a vyvoleným: nikdy neopustí ty, které si zamiloval a vyvolil. „Všichni totiž žijí pro něho“: tato formulace se objevuje v apokryfním 4 Mak 7,19 a 16,25, kde se říká o mučednících, že nejsou mrtví, ale žijí pro Boha podobně jako Abrahám, Izák a Jákob. V linii této teologie můžeme tvrdit, že všichni ti, kteří žili pro Boha na této zemi (jako patriarchové), přijmou dar vzkříšení. Vposledku jde tedy o Boha, o jeho všemohoucnost a věrnost.





Společné rysy prvního čtení a evangelia
Vzkříšení.





K úvaze

„Být rovný andělům“: tento ideál byl velmi živý v prvních stoletích, převážně u poustevníků. Svým asketickým životem, potlačováním vášní a intenzivním modlitebním životem se chtěli připodobnit andělům. Ježíš však neříká, že „budeme anděly“ v tomto životě, ale v budoucím. Není moudré chtít urychlit „čas stanovený Bohem“ a přeskočit tento život „obyčejný“ a „tělesný“.
„Nebudou se ženit“: tento výrok zavdal podnět k pohrdavému pohledu na manželství, nedokonalému a tělesnému ve srovnání s dokonalým andělským životem celibátníků. Takový pohled však v evangeliu nenajdeme. Manželství je sice nedokonalé a bude „překonané“ životem ve vzkříšení, ale zrovna tak budou překonány jiné podoby našeho života zde na zemi, ba dokonce celý tento náš život (včetně způsobu života v celibátu). Proč bude manželství „překonané“? Protože „existuje životní stav bez manželství, kde člověk (jako muž a žena) nachází plnost sebedarování a společenství, a to díky oslavení celé duševně-tělesné bytosti v trvalém spojení s Bohem“ (Jan Pavel II.). Tento nový život „pro Boha“ bude tak intenzivní, že promění a prohloubí i mezilidské vztahy, včetně vztahů mezi manžely.
„Být jako andělé“: ideál vyhrazený jen životu ve vzkříšení? Ano i ne. Ano i ne, protože už teď žijeme novým životem (vzkříšeným), ale ještě ne v plnosti. Už teď tedy můžeme žít pro Boha: naplno pro něj budeme žít „po smrti“.
Jestliže zatím nemůžeme žít jako andělé ryze duchovním životem, ale musíme žít v tomto světě a mít starosti o tento svět, pak můžeme a máme žít pro Boha už „tady a teď“ i uprostřed těch „světských starostí“. Jestliže zatím nemůžeme být jako andělé životem bez manželství (pokud nejsme celibátníky), pak můžeme být jako andělé životem pro Boha i v manželství. I pro manžely přece platí, že jejich život má být pro Boha: už teď, ne teprve „potom“. A nakolik očekáváme „život pro Boha“ po vzkříšení, natolik budeme mít vnitřní motor žít už tady pro Boha: toto zaměření na Boha neodcizí od druhých, od partnera, ale naopak prohloubí a prostoupí všechny partnerské a přátelské vztahy. Vždyť Bůh je Bohem života: on naplňuje všechen život, všechny vztahy: až prostoupí zcela celou mou bytost, naplní i všechny moje vztahy.
Protože kde je Bůh, tam je vztah, tam je život.





K reflexi
1. V prvním čtení u těch bratrů udivuje jejich tak velká jistota ve vzkříšení, ba dokonce ve vlastní vzkříšení. Pros o podobnou neotřesitelnou víru – že ty, právě ty budeš jednou vzkříšen!
2. Tento text nabízí „na zlatém tácu“ několik podnětů k modlitbě! Které? A proč nevyužít tyto podněty hned?
3. Jaká je tvoje představa o posmrtném životě?