Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
32. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

32. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 6,12-16
Moudrost v pozdních starozákonních spisech, je popisována jako osoba. Chvála této zosobněné Boží moudrosti, z níž je vybrán náš úryvek, v sobě nese ještě jedno poselství. Mluví o velké vstřícnosti Boží vůči člověku. Moudrost přichází od Boha k člověku sama, na něm je jen, jestli ji očekává, přijme, včlení do života.


2. čtení
1 Sol 4,13-18
Pozice, ze které Soluňané vnímali tento text, byla jiná, než naše. Žili v očekávání velmi blízkého druhého příchodu Pána a kromě toho stačili při Pavlově pobytu v Soluni absolvovat asi jen "základní kurs křesťanství", protože Pavel musel místo spěšně opustit. A tak byli zřejmě zaskočeni tím, že zjišťovali, že křesťané v jejich středu umírali, aniž se dočkali druhého příchodu Pána, při němž měli být shromážděni a uvedeni do království ti, kdo v Krista věřili. Na tuto jejich pochybnost odpovídá Pavel, když říká, že spása se týká všech, kdo uvěřili, jak těch, kdo uvěřili a zemřeli před druhým příchodem Krista, tak těch, kteří ho zažijí. Podmínka je jen jedna - uvěřit tak, že jsme spojeni s Pánem stále, tedy i ve smrti. (4,14)

V15-17 - mluví stylem tehdejší apokalyptiky, totiž v obrazech a slovy textů tehdejší doby, které pojednávaly o konci světa. Těchto textů kolovalo v pozdním židovstvu hodně. Polnice, uchvácení v oblaku apod. jsou stylistické prostředky, které znázorňují nespornou pravdu verše 18 - budeme s Pánem navždycky. "Oko lidské nevidělo, ucho lidské neslyšelo.. co Pán připravil těm, kdo ho milují." Přesný popis tedy není možný, možné je jen přiblížení obrazem.


Evangelium
Mt 25,1-13
V Ježíšově vlastním kázání mělo asi toto podobenství trochu jiný smysl, než jaký má v konceptu Matoušova evangelia.

V Ježíšově době: Podobenství bylo hlásáno těm, kdo měli zvěsti o spáse teprve uvěřit. Bylo to jedno z podobenství, která zvěstovala krizi současného okamžiku: teď je tu hlasatel Božího království, teď je tu Mesiáš, teď je tu jedinečná šance ho přijmout a tak vejít do mesiášské skutečnosti, totiž na hostinu, čili do Božího království. Kdo toto "teď" promešká, kdo se nezařídí podle požadavku tohoto Božího okamžiku, ten nevejde dovnitř.

V Matoušově kázání (okolo r. 80 po Kristu): skutečnost je poněkud jiná pokud jde o posluchače, ne pokud jde o obsah hlásání samého. Očekávání velmi brzkého druhého příchodu Pána opadlo, vyrůstá už druhá generace křesťanů a Pán nepřichází. Je možné ještě na něco čekat? Přichází doba ochablosti. Matoušovo varování, řečené do této situace, platí nám podobně, jako tehdejším křesťanům: nemáme se dát mýlit tím, že čas jakoby běží a nic se neděje. Že ženich přijde, to bylo jasně řečeno a nemají být o tom pochybnosti. Panny, které s ním mají vejít, to už nejsou Židé, kteří poslouchali Ježíše a kteří se měli obrátit (jak tomu bylo v Ježíšově době), to jsou teď už obrácení lidé, tedy křesťané, kteří mají ze své víry vyvodit důsledky: mají žít stále jako pozvaní, stále jako svatební hosté, kteří už mají jen vstoupit.


K úvaze
1 Sol 4,13-18
Tento text je psán věřícím lidem, totiž těm, kteří uvěřili v Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. Pro jiné lidi je nejasný, je spíš pro ně jen nejasnou útěchou nebo dočista pohádkou. Text nemluví o tom, jak se "tam" budeme mít, ale o tom, kým tento "někdo", tedy Ježíš, pro nás je.


Mt 25,1-13
Není příliš vhodné podle klasických kázání uvažovat hlavně o tom, co je olej v lampách (= posvěcující milost, např.) Je lépe si povšimnout toho, kam jsme vlastně pozváni. To totiž není jen varující podobenství. To je také poselství radosti a naděje (vždyť je to evangelium - radostná zvěst), že jsme pozváni na královskou hostinu. A jsem-li moudrý (viz 1. čtení), tak se podle toho zařídím. Pak nebudu jen "shromažďovat dobré skutky", ale budu žít na úrovni nového člověka, tedy toho, kdo byl pozván na svatbu a který ví, že díky tomuto pozváni tam skutečně patří.


Myšlenky k promluvě
Mt 25,1-13
Kdybychom chtěli stručně vystihnout poselství dnešního podobenství, museli bychom říci, že je to podobenství o Božím království, o jistotě jeho příchodu a podobenství proti životní nezodpovědnosti.

Že Bůh nezůstává světu daleko, že přichází se svou obšťastňující vládou do samé blízkosti člověka, až do jeho srdce, to je první věc, kterou má člověk pochopit. Ale tento příchod Boží je nevypočitatelný a člověk má svůj život podle něj přesto zařídit, orientovat ho na něj, ač ho v plnosti zatím neprožívá. To je ovšem obtížné. Na to potřebuje víru. Měli bychom žít tak, jakoby už Bůh byl "všechno ve všem" - tedy žít v úplné jednotě s ním. Měli bychom dělat to a jen to, co před Bohem obstojí (olej v lampách). Ale současně máme vidět a snášet, že tu Boží vláda ještě ve všem není, že zlo se snaží uplatnit svou moc - mimo nás i v nás.

Dále můžeme říci, že je to podobenství proti životní nezodpovědnosti: nejsou v něm kritizovány panny za to, že usnuly, jak by zprvu člověka napadlo podle věty "Bděte, neboť nevíte dne ani hodiny", ale špatně dopadly ty, které promarnily čas před příchodem ženicha, které totiž neměly olej. Vztáhneme-li to na individuální osud člověka, potom je zřejmé, že se nemá bát Boha jako nečekaně se zjevujícího kontrolora, který ho "nachytá", ani se nemá udržovat v neurotizujícím napětí, v němž se stále kontroluje, zda trvale pracuje na 110 i více procent... Ale člověk by měl žít s vědomím, že to, co v jeho životě nakonec a definitivně přijde, nemá být nic jiného, než Boží vláda - a tomu má podřídit svůj život. A to nejen tím, že čeká na Boha (což je ovšem nutné!), ale i tím, že toto čekání vyplňuje takovou činností, která před Bohem obstojí.

Osvojení si tohoto pohledu a postoje má pro křesťana veliký význam. Jestliže totiž čeká Boha (Boží království) jako vyvrcholení osobních i lidských dějin, potom by neměl "uvíznout" ani v nadějích a ziscích jen lidských a jen dočasných (úspěch, postup, postavení, peníze, klid atd.), ale neměl by uvíznout ani v bolestech jen lidských (neúspěch, zklamání, nemoc, smrt druhých...), protože ani ty ani ony nejsou poslední skutečností. Poukaz na olej v lampách zakazuje člověku pouze se vyhnout tomu, co ho může pohltit, nezodpovědně a nečinně čekat, co s ním život udělá (o tom mluví ještě víc podobenství příští neděle). Podaří- li se tedy v lidském životě syntéza obou požadavků, totiž čekat Boha i odpovědně pracovat, potom takový křesťan není neužitečným a nezodpovědným člověkem, který se jen "veze" a pro svět kolem sebe nic neudělá, ale je naopak zodpovědným člověkem, který nasazuje své síly v dobré věci, totiž ve věci, která před Bohem (ne jen před světem!) zcela obstojí a nasazuje se jako člověk plně "uvolněný" - nemusí se totiž nechat poutat zbytečnými strachy o úspěch či neúspěch, o "zachování" svého života... A to je nakonec potom ta svoboda, ke které nás Kristus osvobodil.