Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
33. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

33. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Mal 4, 1-2
Po návratu z babylonského exilu se obnovil v Jeruzalémě chrám, podle chápání Židů privilegované Boží sídlo v Izraeli, i bohoslužba, tedy vše, co mělo být, ale očekávaná spása nepřicházela. Stále se vyskytovalo zlo, a to jak ve vztahu mezi lidmi uvnitř národa, tak mezi Izraelem a jeho okolím.

Malachiáš svůj lid těší, ujišťuje ho o tom, že Hospodin to všechno, co oni vidí a cítí, vidí také a že mu poslední slovo nikdo nevezme. Řešení je líčeno v apokalyptických barvách: zlé bude zničeno - spáleno, těm, kdo jsou věrni Hospodinu, se Hospodin přiblíží, jako když „vzejde slunce“. On sám jim tedy bude záchranou.


2. čtení
2 Sol 3,7-12
Na konci svého listu se Pavel ještě dotýká trapné věci. Někteří zdánliví horlivci v Soluni očekávali tak důkladně Kristův druhý příchod, že nepracovali a spoléhali na dobrotu druhých. Pavlovo slovo napomenutí je jednoznačné a důrazné. Sám nejedná jinak, než radí - vydělává si na své živobytí.


Evangelium
Lk 21, 5-19
Apokalyptické texty jsou u všech synoptiků, ale každý je staví trochu jinak, mimo jiné podle doby, ve které píše. Lukáš píše už s určitým odstupem po pádu Jeruzaléma, a tak na rozdíl od Marka jasně diferencuje mezi pádem Jeruzaléma jako jedním ze vzdálených předchozích znamení konce všeho, který se už stal, a mezi tím, co leží teprve v budoucnosti. Jen zdánlivě, na první pohled mluví tento text převážně o budoucnosti a o konci světa. Ve skutečnosti je mnohem víc obrácen ke křesťanské přítomnosti. Text má tři hlavní výpovědi.

1. Nic z pozemských skutečností nelze mít za definitivní, ani tak boží a přitom pozemskou skutečnost, jakou je chrám v Jeruzalémě. Pro Židy byl sídlem Boha na světě asi tak, jako je pro nás církev místem přebývání Ježíše zde na světě.

2. Vytrvalostí, která má kořen v naprosté důvěře v Boha, dojdete k záchraně. Není tedy dobré spekulovat s nějakým neuvěřitelným aktem záchrany, s novým vpádem Božím do lidských dějin. Síly k záchraně, tedy k vytrvání, jsou k nalezení v našem životě v těch darech které zde dostáváme, tedy zejména v darech Ducha.

3. Války, katastrofy, atd., jsou věci „s nimiž se počítalo“, nejsou tedy znamením toho, že by se věci Bohu vymkly z rukou. Nutně předcházejí konci. Ale jak dlouho budou předcházet, zda rok či tisíciletí, není řečeno! Proto nelze věřit lžiprorokům, kteří se snaží vsugerovat myšlenku, že věci se vyvinuly jinak, než bylo Bohem původně řečeno a že je tedy třeba místo evangeliu věřit jim.


K úvaze
Lidský duch velmi lehko a velmi často kolísá mezi opačnými póly krajností. Někdy se oddává bezhlavému optimismu, který nepočítá s koncem ani v lidského života, ani světa.. Dělá, jakoby to on sám, člověk, tu byl napořád a jakoby lidstvo jako celek mělo před sebou jen a jen nekonečnou cestu rozvoje. Konfrontace s lidskými dějinami odkazuje tento optimismus přinejmenším do říše věcí sporných, ne-li iluzorních: nevedlo-li v lidských dějinách v podstatě nic z toho, co lidé doposud realizovali, k trvalému ustavení dobra, proč by mělo začít teď nebo v budoucnu?

Druhou krajností je věštění katastrof s jistotou a pevným termínem. Konců světa bylo už terminováno od dob Kristových moc. Není divu. Při pohledu na lidské dějiny a dějiny přírody vůbec je pravděpodobnější konec, než neustálé pokračování, a navíc se v dějinách stále dějí věci, které mají předcházet konci, jak o tom mluví dnešní evangelium. Počítat s koncem je moudré. Termínovat jej je nesmyslné. A vyhýbat se ve jménu brzkého konce denním úkolům je nezodpovědné a nekřesťanské (viz druhé čtení).

Vytrvalost, kterou evangelium doporučuje, není jistě primitivní touha „nějak to přežít“ - to patří snad jen do mezních situací absolutní přesily zla a naprosté bezmocnosti člověka. Je to pokračování v cestě Kristově, o které víme, že má cíl, že má smysl, a že je možné ji jít v síle Ducha. Její konkrétní podoby právě pro naši situaci dnes je užitečné promýšlet. S texty evangelia lze dost těžko plně sloučit různé alarmující, zlé či spíše domnělá zjevení. Tato zjevení jistě právem mluví o nebezpečné situaci hříchu v lidstvu a o nutnosti pokání. To ovšem není nic nového, to je poselství evangelia.. Ohrožení lidstva pak tyto texty líčí v apokalyptických barvách, podobných apokalyptickým textům evangelií. A přece je tu podstatný rozdíl. Evangelia neradí, jak z těchto situací uniknout, na což se naopak mnohá pseudoproroctví specializují, ale ujišťují, že na konci všeho je Ježíš a jeho věčná vláda. Současné „apokalypsy“ však mluví mnohdy jen o nutnosti odvrácení Božího hněvu, jakoby se vykoupení už nestalo, a hlavně - jakoby tento svět byl tou definitivní skutečností, kterou je třeba zachovat! A tak jsou, přes všechnu slohovou blízkost, duchu evangelia v mnohém cizí.


Myšlenky k promluvě
Lk 21, 5-19
Otázky okolo zla si kladl člověk snad vždycky ve své existenci. A křesťanství se občas předhazuje, že problém zla ve světě nechce řešit, že se vyhýbá řešením, která by otázku zla řešila hromadně, pro všechny a natrvalo, že odvádí k laciným útěchám na věčný život. Ale ani uvnitř křesťanství není vše v těchto věcech mnohým jasné. Křesťan někdy upadá do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co lze opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na svět „onen“. A naopak zrovna tak věřící může upadnout do pokušení, v němž zlo vidí jen jako věc přechodnou a nepodstatnou a tak se mu vše jeví jen jako růžové a nadějeplné. Evangelium ale mluví jinak. V tom, co jsme dnes četli, je výčet všech možných neštěstí, jak těch, která se týkají množství lidí, tak těch, která ohrožují jen věřícího jedince. Tyto všechny věci se už staly a budou se stávat zřejmě i nadále. A evangelium je nepovažuje za děje přechodné, které z lidských dějin vymizí, spíš je realisticky vidí jako něco, s čím je nutno stále počítat, co tu a onde lidstvo nebo člověka potká a co je průvodcem na cestě ke konci časů. Evangelium pro tyto situace nepodává kouzelný proutek, ani oblažující injekci, ale chce na člověku něco, co je velmi realistické, ale ne moc populární: chce aby vytrval. Kdo vytrvá ve věrnosti a lásce ke Kristu a skrze něj k Otci, kdo setrvá v životě z Ducha, ten bude zachráněn. Záchrana je k nalezení v tomto životě, ale neleží v silách tohoto světa, je v Bohu a tedy je na ni spolehnutí. Ale tato záchrana je až na konci vytrvání, tedy na konci života či na konci lidských dějin a to znamená, že není nijak laciná..

Podíváme-li se na svět kolem sebe, ohrožující sebe a ohrožující nás osobně, můžeme si ve světle evangelia uvědomit toto: záchrana jednotlivce, nás samotných, je něco, co do určité míry „máme na starosti“: my máme vytrvat, tedy konkrétně já sám mám vytrvat - a to je s Boží pomocí možné a za mne to nemůže udělat nikdo jiný. Vytrvám-li, budu zachráněn - nemohu říci, že na mně nezáleží! A toto vytrvání ve spolehnutí na Boha, na věrnosti, má důsledek: vydávám tím svědectví. A to zdaleka ne jen křesťanům, svým bratřím ve víře, ale i těm, kteří nás pronásledují, ubližují, nenávidí pro Ježíšovo jméno. Už svou pouhou křesťanskou existencí, svým vytrváním u Krista a u jeho pravdy, svědčím svým bližním, a to mnohem dřív, než mám vůbec možnost s nimi o víře mluvit. A naopak - kdo nevytrvá, kdo Krista třeba pod vnějším tlakem opouští, ten neškodí jen sobě, ale připravuje ostatní o svědectví, s nímž by se mohli setkat.

Nakonec tu zbývá svět. Ten by snad chtělo zachránit nejvíc lidí. Ale celé dějiny ukazují, že ten, kdo chtěl zachránit najednou a jedním činem celý svět, nebo jeho část či vlastní národ, neuspěl a navíc, třeba neúmyslně - přivedl do světa mnoho trápení.

Tedy spíš než recept na záchranu světa, spíš, než lacinou útěchu na nás staví evangelium vážný a někdy nesnadný požadavek vytrvat. Ale slibuje za něj všechno: věčnost, lásku v plnosti, dovršení života, jedním slovem spásu. Je tedy třeba spíš vytrvat, než bát se. Příklady mnoha křesťanských mučedníků a svědků víry z dávných dob i z poslední doby ukazují, že to je možné. Že lze prožít velké utrpení, dlouhá léta žalářů, situace, v nichž člověk neobstojí jen jako hrdina, a při tom vytrvat v utrpení i po něm, když pomine. Věčnost u Boha není zřejmě tak nepřístupná a nedosažitelná, jak by se člověku zdálo, protože jejím dárcem a tvůrcem je Bůh. A na člověku je jenom to, aby se s tímto darem neminul, aby ho nehledal jinde, tam, kde to svůdně vypadá jako velmi nadějné a kde pak nakonec stojí člověk s prázdnýma rukama.