Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
4. neděle postní/ Já jsem světlo

1. čtení 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a

Hospodin řekl Samuelovi: 1"Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny." 6Když (Samuel) přišel a spatřil Ebliaba, řekl si: "Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný." 7Hospodin však řekl Samuelovi: "Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce." 10Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: "Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho." 11A zeptal se: "Jsou to již všichni chlapci?" Jesse odpověděl: "Ještě je nejmladší, ten pase stáda." Samuel tedy řekl Jesseovi: "Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde." 12Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: "Nuže, pomaž ho; to je on." 13Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.


Teologickým poselstvím tohoto úryvku je Hospodinovo vyvolení Davida za krále. Vyprávění o této volbě je paralelní k pomazání Saula (9,16; 10,1). Oba příběhy ukazují, jak se mladý muž, neurozeného původu, stává izraelským králem. Pomazání se přitom vykonává ve skrytu, a to na Boží pokyn. Toto pomazání (a to nikým menším než Samuelem) představuje zároveň i Hospodinův závazek: proto "od toho dne" začal s Davidem působit Hospodinův duch.

Několik znaků podtrhuje teocentrický charakter tohoto vyvolení. Hospodin řekl Samuelovi, že on sám by ukázal, kdo je vyvolený: jakmile přistoupí David, Samuel přijímá Boží příkaz vstát a vylít na něj olej pomazání. Nebyl to však Samuel (navzdory svému prestižnímu postavení), kdo vyvolil, ale Hospodin. David byl přitom nejmladší (snad nejmenší, příslušné hebrejské slovo se dá přeložit oběma způsoby). Volba menšího je běžným starozákonním motivem (volba Jákoba místo Ezaua - Gen 25,23; volba Efraima místo Manasseho - Gen 48,8-22). David je "menší" jednak svojí postavou, která je v kontrastu s výškou Saulovou (9,2; 10,23), jednak svým postavením v rodině: zatímco všichni členové byli shromážděni kolem vzácného hosta, on pásl ovce. Tím vším se ještě víc podtrhuje, že jeho vyvolení je jedině dílem Hospodinovy suverénní volby. Další rys jeho mimořádného vyvolení je pomazání duchem, který na něm zůstal "od toho dne i nadále". Boží duch sestoupil i na Saula (srv. 10,6.10; 11,6), avšak nezávisle na královském pomazání.

Další rozdíl je v tom, že David dostává tento dar trvale (srv. 30,25), zatímco Saul tuto výsadu neměl. David se tedy stal králem de jure Dei (z Božího práva). Další kapitoly ukážou, jak se stal králem de facto.

Vyprávění o Davidově pomazání je zařazeno do liturgie kvůli jeho symbolickému předznamenání křestního pomazání na kněze, proroka a krále. Působení Hospodinova ducha v životě Davida (v. 13) je pak předobrazem přebývání Ducha svatého v srdci pokřtěného. Kromě toho se v tomto textu objevuje další významné téma starozákonní i novozákonní teologie: volba "nejmenšího" (v. 11), posledního. David je totiž nejmenší ze svých bratří a dokonce se zdá, že jeho otec na něj skoro zapomíná a je pak překvapený touto Boží volbou: "Zůstává ještě nejmladší ..." (v. 11). Avšak "Bůh si vyvolil ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco" (1 Kor 1,28).





Mezizpěv Žl 22

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, - vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, - občerstvuje mou duši. *

Vede mě po správných cestách - pro svoje jméno. - I kdybych šel temnotou rokle, - nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. - Tvůj kyj a tvá hůl, - ty jsou má útěcha. *

Prostíráš pro mě stůl - před zraky mých nepřátel, - hlavu mi mažeš olejem, - má číše přetéká. *

Štěstí a přízeň mě provázejí - po všechny dny mého života, - přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy. *





2. čtení Ef 5,8-14

Bratři! 8Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. 9Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. 10Zkoumejte, co se líbí Pánu, 11a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. 12Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. 13Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všecko totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. 14Proto se říká (v Písmě): Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.


V prvotní církvi se křest označoval jako "osvícení". Autor listu Efezanům navazuje na toto pojetí a rozvíjí protiklad "temno - světlo". Křesťané byli kdysi tmou a konali skutky temnoty, avšak nyní jsou světlem v Pánu, a proto mají vyzařovat velikonoční záři vzkříšeného Krista. Nemají podléhat skutkům tmy, které charakterizují život "neposlušných lidí" (v. 7), starého člověka (v. 8): tyto skutky nejsou k životu, vedou jen k prázdnotě, ke smrti. Být zapleten do takových činů by bylo v protikladu k nové existenci přijaté ve křtu. Pokud se věřící stali ve křtu světlem, mají také žít jako synové světla: životem "ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě". Kristovo světlo pomáhá také rozlišovat a rozpoznat Boží vůli, pojmenovat a odsoudit skutky tmy (ne však hříšníka!). Takové jasné rozpoznání skutků tmy znamená probudit se ze spánku, z netečnosti vůči hříchu. Tím se zpřítomňuje Kristovo vzkříšení a jeho světlo může prozářit temnotu.





Zpěv před evangeliem

Já jsem světlo světa, praví Pán; kdo mě následuje, bude mít světlo života.



Evangelium Jan 9,1-41

1Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. 2Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" 3Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. 4Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. 5Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." 6Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a 7řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. 8Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" 9Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." 10Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" 11On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." 12Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." 13Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. 14Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. 15Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." 16Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. 17Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." 18Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a 19zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" 20Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. 21Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." 22To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. 23Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho."

24Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." 25On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." 26Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" 27Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" 28Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. 29My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." 30Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. 31Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. 32Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. 33Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." 34Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. 35Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" 36Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" 37Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." 38On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. 39Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." 40Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" 41Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme.' Proto váš hřích trvá."


Spojujícím článkem s předchozí kapitolou je především téma světla (8,12: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."). Určitou roli hraje i zde rybník Siloe, z kterého se při slavnosti stánku čerpala voda používaná při průvodu v liturgii (svátek stánků je pozadím kapitol 7 a 8). Siloášský potok je u Izaiáše (Iz 8,6-7) opěvován jako znamení skryté Boží moci. Dále se opět setkáváme s nenávistí farizeů vůči Ježíšovi: tento odpor se stále stupňuje.

V liturgii se tento text předčítal po mnoho století při přípravě katechumenů na křest. U slepce se totiž jasně ukazuje růst víry: Ježíš je pro něj nejprve člověk, pak prorok poslaný od Boha a nakonec "Syn člověka a Pán". Ježíš neotevřel pouze jeho vnější oči, ale především oči jeho srdce. Slepec uviděl světlo světa a stal se synem světla: zažil ono osvícení, které je darem křestního zasvěcení.

2. Ježíš nepotvrzuje, že slepota toho člověka je důsledkem hříchu. Uvádí jiný smysl nemoci: skrze ní se má oslavit Boží jméno (srv. Hospodinova slova faraónovi, Ex 9,16: "Avšak proto jsem tě zachoval, abych na tobě ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu.")

6. Bláto se používalo při uzdravování i v řeckém chrámu v Pergamu (v Malé Asii).

7. Ježíšův příkaz se podobá Elíšovu vzkazu Námanovi (2 Kr 5,10: "Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist."). Slepec poslechne se slepou poslušností! Název Siloe je vyložený jako "poslaný": tím evangelista naznačuje, že zdrojem uzdravení nejsou vody rybníku, ale ten, který je "poslaný" od Otce, Kristus.

O Ježíšově schopnosti uzdravit na dálku viz 4,46-54 (uzdravení královského služebníka). "Otevření očí slepých" bylo už ve Starém zákoně mesiánským znamením (Iz 6,9-10; Iz 35,4). Tak jako starozákonní proroci, kteří doprovázeli své hlásání symbolickými gesty, i Ježíš zde dokládá viditelným znamením své slovo ("já jsem světlo světa": 8,12; 9,5). Také tímto gestem se projevuje vítězství světla nad temnotou.

16. Udělat bláto, potřít někomu oči a uzdravovat bylo zakázáno v sobotu (navíc Kristus mohl uzdravit i jindy, dotyčný nebyl v nebezpečí smrti).

17. Odpověď uzdraveného "je to prorok" můžeme lépe pochopit na pozadí představy, že jediní proroci, kteří vykonali zázraky hodné zmínky, byli Eliáš a Elíša.

21. "Je dospělý": je právně způsobilý odpovědět.

24. Vzdej Bohu slávu: přísežná formule před vydáváním svědectví (Joz 7,19; Ezd 9,8). Není však vyloučeno, že se jedná o slovní hříčku, protože slepec skutečně vzdá Bohu slávu (vyzná Krista a pokloní se před ním, v. 38).

29. Ježíš často říká, že je poslaný od Otce. Farizeové to však nepřijímají.

31. Bůh neslyší hříšníky, viz Iz 1,15 ("Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.").

35. Ježíšovo hledání je protikladem vyhnání slepce ze strany farizeů.

38. Klaněl se (tak přesněji podle řeckého textu): stejné sloveso se používá v Jan 4,23 ("Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou se mu klanět v Duchu a v pravdě."). Klanění je přiměřenou reakcí na teofanii (zjevení). Uzdravený slepec rozpoznal v Kristu chrám nové Boží přítomnosti (srv. Jan 2,19-21: Ježíš mluví o chrámu svého těla): on je Izraelitou bez lsti (1,47), ovcí, která slyší hlas Pastýře (viz následující kap. 10 o dobrém Pastýři). Skrze slovo přešel z temnoty do světla (i při stvoření Slovo předchází a vyvolává světlo, Gen 1,3): skrze slovo vyslání k vodám Siloe byl uzdraven z fyzické slepoty, skrze slovo Ježíšova svědectví přešel z temnoty nevědomosti k poznání jasu na Kristově tváři.



Čtyři různé reakce na zázrak

Je možné rozlišit čtyři různé reakce na zázrak: tyto reakce se odlišují podle ochoty (nebo neochoty) uznat zázrak jako "znamení" (a, potažmo, jako "dílo Boží", viz 9,3-4).

a) Ti, kdo si nekladou žádnou hlubší otázku po Kristu a smyslu znamení (sousedé, v. 8-12)
Tito lidé vidí uzdraveného, kladou otázky po jeho uzdravení, po Ježíšovi: kde je, ale ne, "kdo to je".

Tak zůstávají pouze na rovině empirického faktu zázraku, avšak nedospějí k víře. Proto nemohou být modelem jednání (srv. 6,26: "Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.").

b) Ti, kdo se ptají, ale nevěří (farizeové, nebo židé - v janovském slova smyslu jako označení těch, kteří odmítají Krista)
Vidí uzdraveného, rozpoznávají ho, kladou otázky ohledně jeho uzdravení, posuzují Ježíšův původ: on přichází od Boha, nebo nepřichází od Boha (=je hříšník, srv. v. 16). Celkem vzato nejdou dál než za vnější aspekt Ježíšovy činnosti konané v sobotu. Tím postojem se uzavírají hlubšímu rozměru Ježíšova konání a nakonec se ukazují jako "slepí" (9,39-41). Na rozdíl od slepce se však stále víc uzavírají světlu Kristově: zprvu se zdá, že jsou ochotní přijímat fakt uzdravení (v. 15). Posléze, zatímco někteří jsou pohoršeni překročením soboty, jiní (jak se zdá) jsou ochotni se nechat přesvědčit (16) a vyslechnout hodnocení onoho slepce o Ježíši (17). Avšak při druhém výslechu jsou méně přátelští: zpochybňují samotný fakt uzdravení. V posledním výslechu mizí jakýkoli zájem dopátrat se pravdy (v.27). Jejich jednání skončí potupením svědka (34): nakonec tito soudci jsou usvědčeni Ježíšem (39.41).

c) Ti, kdo věří, ale nevyznají víru (rodiče, v. 18-23)
Oni vidí uzdraveného, rozpoznávají ho, vědí, že byl uzdraven od Ježíše, ale odmítají odpovědět. Důvod tohoto chování je v samotném textu: báli se židů (v. 22). Tak představují ty, kteří věří v Ježíše, ale nemají odvahu ho vyznat veřejně (viz 12,42; 19,38). Evangelista píše samozřejmě pod vlivem své doby, kdy křesťané vyznávající Krista riskovali vyloučení ze židovského společenství (srv. Lk 12,8-12).

d) Ti, kdo se ptají, věří a vydávají svědectví (uzdravený slepec)

Uzdravený slepec věrně předává to, co zažil (uznává Kristovo dílo jako znamení), postupně vyznává svoji víru v Krista, i přes odpor.

Odlišuje se od sousedů otázkou po smyslu prožité zkušenosti, od farizeů výkladem té zkušenosti a od rodičů odvahou vyznat víru v Krista. Tímto postojem se postupně dostává k stále dokonalejšímu pohledu na Ježíše, a to také díky postupným výslechům: ten, kdo ho uzdravil, "je člověk jménem Ježíš" (11), "je to prorok" (v. 17), "pochází od Boha" (v.33; toto označení odpovídá samotnému Ježíšově sebevědomí ve čtvrtém evangeliu), konečně je to "Syn člověka" (tj. Mesiáše, 35-38), jak zazní v závěrečném vyznání. Podobný vývoj víry byl koneckonců i u Samaritánky (Jan 4,1-26), která nakonec dospěje k víře v Krista jako Mesiáše.

Mezi stále větší otevřeností slepce na jedné straně, a na druhé straně stále větší uzavřeností a slepotou farizeů je úžasný protiklad. Třikrát tento slepec, který ve skutečnosti už nabývá zraku, vyznává svoji nevědomost (12.25.36). Třikrát farizeové - vidoucí, kteří se ve skutečnosti propadávají do stále větší neznalosti Krista, pronášejí troufalé výroky o tom, jak ho znají (16.24.29).

Uzdravený slepec je tak vzorem učedníka, který ze setkání s Kristem dostává světlo víry a vyznává tuto víru beze strachu. Zdá se, že text chce nasměrovat čtenáře na tuto cestu: jde o to, "jednat jako dospělý" (9,21.23), vyznávat Krista učedníka přes názor rodičů, sousedů nebo jiných autorit, a dát všanc za toto své přesvědčení všechny své vztahy a postavení. Být učedníkem znamená být připraven na vyloučení ze společnosti kvůli Kristu.





K úvaze

Slepec se nestal věřícím okamžitě, hned po zázraku prohlédnutí. Jeho cestu k poznání Krista bychom mohli totiž označit jako pouť, podobnou té, kterou zažíváme v tomto postním období my spolu s katechumeny. Na tuto cestu hledání a nalezení pravé Kristovy tváře jsme byli uvedeni už minulou neděli evangeliem o setkání Ježíše se Samaritánkou. I slepec zažil podobnou cestu jako ona žena ze Samaří, avšak s určitými rozdíly. I on rozpoznal v Krista nejprve proroka, čili člověka poslaného od Boha s určitými mimořádnými schopnostmi (Samaritánka se u něj setkala s darem proroctví - "měla jsi pět mužů", slepec s darem uzdravení). Toto je však jen určitým odrazovým můstkem, protože nové setkání s Kristem ho přivede k hlubšímu poznání: je to Syn člověka, Mesiáš, Spasitel. Nakonec se před Kristem dokonce pokloní a vzdá mu poctu, která náleží jen Bohu. Tak dospěl k cíli svého "putování".

I naše postní cesta má za cíl nové poznání Krista (však právě z tohoto důvodu čteme tato evangelia!), které by mělo vyvrcholit o velikonoční vigilii obnoveným vyznáním víry. Bylo by příliš snadné odbýt toto vyznání pouhým odříkání trojího "ano" a trojího "věřím". Za těmito slovy musí stát i vnitřní opravdový postoj naší oprášené víry. Ani tím se však nedovrší postní putování. Skutečným vrcholem je obnovené podřízení se Kristu, které je samozřejmě vnitřně neoddělitelné od opravdové víry. I v tom je nám příkladem onen uzdravený slepec: vyznal Krista, uvěřil mu a poklonil se. Klanění známe velmi důvěrně z liturgie a toto gesto je právě tehdy naplněné, když k tomu připojujeme nejen úctu, ale i podřízenost. Dost dobře víme, že není tak těžké klanět se Kristu. Těžší je sklonit se mu s celým svým životem. Je lehké vyznat Krista jako Pána: těžší je svěřit mu "panství", vládu nad svým životem. Mnohé věci nechceme, nebo nedokážeme pustit ze svých rukou (neevangelní stereotypy jednání a myšlení, nemilosrdné chování vůči druhým, netečnost vůči Božímu slovu), a proto nám přichází na pomoc tento vzácný čas, který by nás měl osvobodit k tomu, abychom dokázali odevzdat Kristu svůj život a (v Pravdě a v pravdě, tj. v opravdovosti!) se mu poklonit. Postní doba má nás právě vysvobodit z pout otroctví starého člověka: modlitba, sebeodříkání a milosrdenství jsou tři osvědčené prostředky v tomto boji za vnitřní osvobození.

Ještě něco bychom se mohli přiučit od toho uzdraveného slepce, a totiž jeho neohroženou odvahu přiznat se ke Kristu (poznanému dosud jen nejasně!) a zakusit kvůli tomu nepříjemnosti, vyloučení ze společenství. Toto nebojácné vyznání tryská z poznání Krista: proto se i apoštolové po setkání se Vzkříšeným pustí do odvážného hlásání evangelia. Takové vydávání svědectví Kristu, slovem i skutkem, je další cíl, ke kterému směřuje postní pouť. V liturgii se to promítá obnoveným vyznáním víry, ale také předčítáním velikonočních textů o šíření evangelia (ze Skutků apoštolů). Není možné se stát svědkem Kristovým ze dne na den, z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Člověk k tomu potřebuje postupně dorůstat. A nový impuls na této cestě bychom mohli čerpat právě z dnešního evangelia.

Tento text tak může (nepřímo) prohloubit nejen chápání křtu (tj. může odpovídat na otázku: Co to je křest? Jaký má dopad pro můj život?), ale také biřmování čili svátosti dospělosti ("plnoletosti", srv. výpověď rodičů: "je dospělý"), tj. věku, kdy člověk by měl být schopný vyznávat víru. Jsou dnes křesťané, kteří se kvůli Kristu dostávají do konfliktů nejen ve škole nebo na pracovišti, ale dokonce doma. Tito lidé jsou textem vybízeni, aby žili a jednali jako dospělí (podobně jako onen slepec) a aby vyznávali svoji víru beze strachu, ať už jsou následky jejich rozhodnutí jakékoli.





K reflexi

1. Podle čeho "se na sebe dívám", sebe hodnotím? Podle vnějších výkonů? Podle toho, jak mě vidí ostatní?

2. Jsem schopný nazvat pravými jmény ty skutky tmy přítomné v mém nitru, jednání? Mám svobodu ukázat tyto skutky Kristu, postavit je před jeho světlo?

3. Mám touhu poznat hlouběji Krista? Anebo mám za to, že už "vidím"?