Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
4. neděle v mezidobí A / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Sof 2,3;3,12-13
Prorokovo slovo je řečeno do situace, která nebyla nijak růžová. Pád severní říše byl ještě v živé paměti a Judsko bylo chudé jak ekonomicky, tak vlastně i duchovně. Prorok se této obojí chudoby neštítí, ale vyzývá k jejímu přijetí. Být pokorným a hledat útočiště u Hospodina (a jen u něho) je bezesporu cestou k bezpečí a svobodě.


2. čtení
1 Kor 1,26-31
Nechce-li vykladač znásilnit tento text, musí si všimnout kontextu, v němž v celém listě naše perikopa stojí. Mohlo by se totiž zdát, že tu Pavel chce především vyzvednout chudé a nevzdělané a zatratit bohaté, významné a vzdělané. Byl by to ale omyl - evangelium je pro všechny, a koho si kdy a v určitém okruhu volí Bůh, to je jeho věc.
Pavel v předchozích verších (1,17-25) mluví o kříži jako základním obsahu svého kázání a o Boží moudrosti, která je jiná, než moudrost lidská, dokonce tak paradoxní, že se projevuje spíš křížem, neúspěchem, slabostí, než triumfem, vítězstvím, silou. Snad by se tedy dalo říci, že verše 17-31 spojuje tato společná myšlenka: Boží moudrost se nepodobá lidské moudrosti, Boží cesty k úspěchu jsou jiné, než cesty lidské.

V 26 - evangelium se šířilo (zvláště v Korintě) většinou - ale ne výlučně! - v nižších společenských vrstvách. Bůh tak pokračuje v "taktice", kterou začal Ježíšovým křížem. Nedrtí člověka svou převahou moci, ale jde mu vstříc na nejnižších úrovních lidské existence, tam, kde je člověk na dně své bezmocnosti (ve smrti). Kromě toho se na pozadí lidské ubohosti a bezvýznamnosti jasněji vyjímá nezaslouženost Božího daru víry a spásy.

V 27-28 - Pavel zde možná využívá text tehdy známého hymnu. Básnicky je zde zpracována myšlenka, že si Bůh k největším cílům vyvolil nejslabší nástroje,
V 29 - a to proto, aby se žádný člověk nemohl chlubit. Zde jsme asi u jádra výpovědi našeho úryvku. Bůh si volí slabé ze své vůle a z jakéhosi "pedagogického záměru". Ne proto, že by si chudé a bezvýznamné nějak idealizoval, že by je viděl samé o sobě hodnotnější, než jsou silní, urození a moudří. Snad jsou disponovanější k přijetí daru, ale ani to vždy neplatí. Základní struktura Božího jednání je ale podle Pavla ta, že Bůh největší věci dává zdarma, bez zásluh, ze své vůle. A vidět je to nejvíc na těch, kteří opravdu v životě nic neodvedli a neukázali, nic, zač by je Bůh mohl zdánlivě odměňovat.

V 30 - znovu zopakováno: naše spojení s Kristem je Božím darem a Božím dílem. Ne naším. To největší, co nám Bůh dává - nejen moudrost, posvěcení, ale zejména ospravedlnění, spravedlnost - tedy to, co způsobuje, že obstojíme před Bohem, je dané v Ježíši. (Pozn.: Překlad v lekcionáři platí snad až příliš velkou daň snaze po srozumitelnosti. Text třeba u Cola je sice méně přehledný, ale bližší Pavlovu myšlení).

V 31 končí citátem z Jer 9,22-23.


Evangelium
Mt 5,1-12a
Jakkoliv jsou blahoslavenství, jimiž začíná Ježíšovo horské kázání, viděna jako zásadní slova evangelia ("Kázání na Hoře je jakási ústava Božího království" - Jan Merell), není jednoduché k nim najít přístup. Jeden možný: vidět v nich prorocké výroky, které uvozují přicházející Boží království. V těch, kdo království přijmou (tedy kdo přijmou Ježíšovo poselství), se tato slova naplní. Naplnění je pak možné očekávat jak v současnosti, tak v eschatologickém vyústění dějin.

V každém případě vyjadřují blahoslavenství tu "jinakost" Božího království, která není dosažitelná lidským snažením, která ale odpovídá dobrým touhám člověka.


K úvaze
Je užitečné zastavit se nad dvěma termíny, které apoštol Pavel často používá, a to v poněkud jiném smyslu, než je dnes obvyklé:
svět a spravedlnost.

Svět v těchto souvislostech není pro Pavla veličina geografická, ale je souhrnné označení pro vše, co si chce vystačit samo, bez Boha, odtrženo od něj. My bychom asi dnes řekli: komplex postojů, názorů takto orientovaných.

Spravedlnost je zde něco zcela jiného, než co znamená tento pojem podle římského práva, tedy dát každému to, co mu náleží. Pavel užívá tato slova ve smyslu hebrejském - starozákonním. A tam je spravedlivý ten, kdo obstojí před Bohem. Spravedlnost, darovaná Kristem, je u Pavla zhruba totéž, co odpuštění. Je to dar, který umožňuje, abychom mohli stát před Bohem (my, nedokonalí, hříšní lidé) bez pýchy a v pravdě a přece ne jako odsouzenci.


Myšlenky k promluvě
1 Kor 1,26-31
Kdo platí před Bohem víc - moudrý, prostý, nevzdělaný nebo vzdělaný, slavný nebo bezvýznamný? Jsou to falešné alternativy: ale lidé si druhé podle takových a podobných měřítek rozdělují. U Boha to ale neplatí. On si povolává, volá tak, jak chce sám. Pavel konstatuje, že v Korintě byli povoláni spíš (ale ne jenom!) ti slabší, méně významní, méně moudří. Nový zákon i na jiných místech ukazuje, že slabí, chudí mají před Bohem velkou šanci - že jim v tom nepřekáží jejich síla a bohatství a že Bůh má jakousi "slabost" pro bezvýznamné. Ale nikde není řečeno, že ti, kteří ve světě něco znamenali, neměli na evangelium šanci. Pavlovi jde hlavně o to, aby ukázal, že Bůh se v církvi neopírá o lidskou úspěšnost. Že jedná svobodně a často zcela jinak, než by si lidé mysleli. Bůh povolává a obdarovává sám ze svého rozhodnutí, ne za odměnu, ne jen ty, kteří to mají i jinak ve světě dobré. Chlubit se před ním nemůže nikdo - a samozřejmě ten bohatý (čímkoli bohatý) a úspěšný je ve větším pokušení, že se chlubit bude, než ten, který ani před lidmi se nemá s čím vytasit.

Měli bychom si dát pozor, abychom zcela mechanicky nepřenášeli do naší doby z Písma pouhý sled slov bez ohledu na jejich smysl. Všimněme si, že to nejsou právě ti nejbezvýznamnější, nejchudší a nejprostší, kteří se dnes u nás k víře dostávají. U nás je často snazší pro člověka vzdělaného, aby se probojoval houštím předsudků a polopravd, které mu stojí v cestě k poznání evangelia. Ovšem i dnes u nás ten, kdo chce být "něco" v očích lidí a kdo na tom staví, má malou šanci, že neodloží evangelium jako věc, která mu překáží.
Ale vraťme se k našemu textu. Co nám především říká? Že Bůh povolává koho chce, a to ne podle lidských měřítek a zásluh. Že věřící můžeme najít i tam, kde bychom je podle našeho rozumu vůbec nehledali. Je to tedy text plný naděje. Nikdo není ze spásy předem vyloučen, každý může být povolán. A Bůh dělá takováto rozhodnutí podle zcela jiných měřítek, než jaká uplatňují mezi sebou lidé.