Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
4. neděle velikonoční C / Lepší jeden den jako lev?

1. čtení Sk 13,14.43-52

14Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. 43Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. 44Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. 45Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. 46Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. 47Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' 48Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. 49Tak se slovo Páně šířilo po celé tvé krajině. 50Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. 51Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. 52Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.



Úspěch kázání před Židy a „bohabojnými“ pohany (srov. Sk 13,16.26) v Pisidské Antiochii byl nezvykle velký (Sk 13,42-44). Lk zde líčí ideální typickou scénu zvěstování obracejícího se od Židů k pohanům (a to nejen na základě jejich odmítnutí - srov. Sk 18,6 - ale především na základě Božího plánu, srov. Sk 1,8; 10n; 28,28; dnešní v. 47). Pavel si je však neustále vědom „přednostního“ práva Židů na Boží slovo (v. 46) a i později se snaží nejprve zvěstovat v synagógách (viz dále vynechané Sk 14,1nn).





Mezizpěv Žl 99

Jsme jeho lid a stádce, které on pase.
Nebo:
Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, - služte Hospodinu s radostí, - vstupte před něho s jásotem! *
Uznejte, že Hospodin je Bůh: - on nás učinil, a my mu náležíme, - jsme jeho lid a stádce, které on pase. *
Neboť Hospodin je dobrý, - jeho milosrdenství je věčné, - po všechna pokolení trvá jeho věrnost. *





2. čtení Zj 7,9.14b-17

9Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou. 14A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení: roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. 15Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. 16Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, 17protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“



Náš úryvek odpovídá na otázku, kdo obstojí během událostí „tříbení a zkoušky“, které mají následovat po zlomení šesté pečeti (Zj 6,12-17). Jakousi anticipací z pohledu „věčnosti“ ukazuje sedmá kapitola nebeskou liturgii zachráněných, kteří obstojí ve zkouškách. Mohou nosit bílý šat, zaslíbený těm, kdo zachovali Boží slovo (Zj 3,3.4; 6,9). Palmy v jejich rukou jsou znamením dosaženého vítězství. Po předchozích bolestech a utrpení mohou nyní zakusit životodárnou a osvěžující Boží blízkost. Přestože oslavený Beránek přebývá v Božím majestátu (v. 17), „sníží se“ na úroveň člověka a dovede ho k živým vodám (srv. Jan 4,10.14; 7,37). Tímto činem Beránek dovrší své „snížení“ k člověku, jež se projevilo už ukřižováním. Toto „snížení“ je důsledkem hluboké ná-klonnosti neboli blaho-sklonnosti vůči člověku.






Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Aleluja.




Evangelium Jan 10,27-30

Ježíš řekl: 27„Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. 28Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. 29Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. 30Já a Otec jedno jsme.“



Evangelista ve v. 27 – 30 zařazuje třetí část výkladu „pastýřské obrazné řeči“, tentokrát soustředěného na „ovce“: ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem-Pastýřem (ony „slyší“ Ježíšův hlas – on je „zná“; ony „jdou“ za ním – on jim dává „věčný život“). Ti, kdo takto „naslouchají“ a „následují“, tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím. Otec skrze Ježíše již daroval vše.





K hlubšímu porozumění textu

27 Už ve SZ Bůh předával pastýřům svůj lid: Mojžíšovi, Jozuovi, soudcům. Pozdější prorocké texty mluví proti nevěrným pastýřům (Jer 23,1-4: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. Proto Hospodin, Bůh Izraele, praví proti těm pastýřům, pastýřům svého lidu, toto: „Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův. Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův.“). Různé texty o pastýřích pak splynuly v Ez 34. Je jasné, že evangelista čerpá i ze starozákonní tradice, avšak jeho poselství je velmi originální: máme tu jen jednoho jediného pastýře (nemluví se o žádných dalších) a tento pastýř daruje život za své ovce.

28-29 Ruka je v Bibli metaforou pro označení ochranné Boží moci (Dt 33,3; Iz 43,13; Iz 49,2). Tato ruka bude chránit učedníky při pronásledování podobně jako samotného Ježíše, který je nyní obklopen od nepřátel. Jinými slovy: tou pevnou skálou, na které stojí církev, není v první řadě Petr ani samotný Kristus, ale Otec zároveň se Synem.
Verše 28 a 29 tvrdí totéž o Otci a o Synu: nikdo nemůže vyrvat ovci z rukou Otce ani Syna. Toto tvrzení nám pomáhá pochopit verš 30 („Já a Otec jsme jedno“): mezi Otcem a Synem je jednota v činnosti a moci. A právě tento verš přivedl církev (ve IV. století) k vyjádření nauky o jediné Boží přirozenosti Otce i Syna (tato přirozenost je vlastně principem činnosti).
„Ovci nemůže nikdo vyrvat z Otcových ani Synových rukou“: v tom se odráží i jistota a sebepochopení janovské obce, která je si vědoma, že je tak úzce spojena s Ježíšem, že nikdo z nepřátelského okolí (během pronásledování za Diokleciána, rok 95) nemůže vzít její „spásu“, její dědictví. Apoštol Pavel vyjadřuje stejnou myšlenku básničtějším způsobem: „ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).
Větou „Otec je větší nade všecky“ (verš 29) se dodává ještě větší autorita Ježíšovým slovům. I na jiných místech se vyjadřuje, že Otec má prvenství (ne ve smyslu, že je „větším Bohem“ než Syn, ale ve smyslu, že od něj pochází iniciativa, poslání Syna). Ježíš se víckrát odvolal na Otce, aby ujistil „Židy“, že jedná podle vůle Otce, tj. v jeho autoritě (Jan 6,37-40; 5,19-30).

30 Po zdůrazněném ujištění své vlastní starostlivosti o ovce (verše 27 a 28, v řečtině opakování zájmena „já“, které je jinak nadbytečné: právě tím se však vyzdvihuje, že právě Syn má tuto péči o ovce) Ježíš vyjadřuje svoji jednotu s Otcem, jakoby řekl: „Nejen já sám a sám ze sebe mám tuto starost o ovce, ale spolu s Otcem. O ovce se starám právě já, ale zároveň nejen já, ale spolu s Otcem.“
Jako Otec a Syn jsou jedno, tak i věřící jsou uváděni v jednotu: „nechť jsou jedno jako my“ (Jan 17,11). Jednota Otce a Syna je „vzorem a modelem“ té jednoty, ke které mají dospět i věřící.





K úvaze

Jsou křesťané takové hloupé ovce? Navíc bez rozumu? Na první poslech by evangelium takový dojem vzbudit mohlo a mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako „ovce“? Mussolini prohlásil, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce. Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, ale ty „důvtipné“, protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.

Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, „uloví potravu“. Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí „v duchu evangelia“, je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k „travnatým nivám“ (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.
Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně — tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází – a vábí, přitahuje k sobě „provázky lidské něžnosti, provázky milování“ (Oz 11,4).

Největší paradox nastává však tehdy, když křesťan slyší Ježíšův hlas a přitom jde za hlasem cizím… když slyší evangelium a přitom uvažuje a jedná podle svých citů, podle standardu okolí, mediálních hvězd… Když považuje Krista za toho lupiče a zloděje, který přichází, aby plány, touhy a vztahy ničil. Není pak lepší od takového „pastýře“ utíkat? Boží slovo nás však ubezpečuje, že taková představa o Kristu by byla naprosto falešná. Jako dobrý pastýř Ježíš totiž vyvádí z našich vysněných klamných lučin, které neslibují tučnou pastvu, ale jen krátkodobé uspokojení pocitu hladu (naše zbožněné vztahy, plány, hmotné či duchovní dary). To jsou ty klamné pastviny, kde jsou ukryti draví vlci, připraveni vyjít a rozsápat. A ovce se zachrání tehdy, když se zdrží blízko svého pastýře, když bedlivě nastraží uši, aby nepřeslechly jeho hlas a nevydaly se po falešné stezce.
Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou „tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem“ (srv. Iz 25,6).

Být lvem znamená být bez Krista, bez života. Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.
Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.





K aplikaci

1. Ježíš je světlem i pro pohany, pro ty, kdo jsou daleko od Boha. Určitě znáš takové lidi ve svém okolí – projdi si je v duchu a řekni si: „Ježíš je světlem i pro tohoto člověka!“
2. Představ si, že právě ty jsi jedním z těch, kdo stojí v tom zástupu – a že o tobě se říká…(v. 14-17).
3. Kdo je mým pastýřem? (Já sám, někteří lidé okolo mě, nikdo…)
Vezmi si žalm 23 a pomalu si jej opakuj – s vědomím, že Ježíš je tvůj osobní Pastýř, který tě vede skrze konkrétní události, zamotané či temné situace…