Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
4. neděle velikonoční - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Sk 13,14.43-52
Mnohý evropský křesťan snad ani nevnímá, že plán spásy začal se židovským národem a že tedy Mesiáš přišel v první řadě kvůli Židům. Pokud to ale víme, pak nás nepřekvapí, že Pavel s Barnabášem šli nejdřív do synagogy, protože tam patřilo evangelium především. Teprve když bylo v synagoze odmítnuto, bylo zvěstováno pohanům. My jsme tedy, jakožto potomci pohanů, "druzí v řadě", a tím větší může být naše vděčnost. Za zmínku stojí ještě, že Skutky nevidí ve vyhnání Pavla a Barnabáše žádnou tragédii. Jejich poslání tím není ani zmařeno, ani oslabeno. Oba jdou prostě dál, protože všude se najdou uši i srdce otevřené k přijetí evangelia. Tento styl práce církev v Evropě dávno ztratila, stále se samu chápe do velké míry jakožto "instituci pro zbožnost", která má mít své fungující pobočky ve všech vesnicích.


2. čtení
Zj 7,9-14b-17
Opět velmi optimistická a povzbuzující vize. Těch, kteří stáli před trůnem, byl nespočetný zástup. Spása zřejmě není určena jen pro maličké stádce. Přicházejí ze soužení, tedy ze světa, z obtíží, z prostředí, které známe a přicházejí tam, kde to pro nás známé není. Je tam ale beránek, a opět je u trůnu, tedy na nejdůležitějším místě a kromě toho i zde vystupuje jako pastýř. Tedy mezi Ježíšovým působením na zemi a na nebi je zřejmá kontinuita. Pokud jde o utrpení, strádání, je zde naopak naprostá diskontinuita - tyto věci u Boha nebudou. Co se týká kladných věcí, pak zde kontinuita je, je postižitelná pro toho, kdo na zemi Boha zná a v Kristu má pastýře svého života (viz evangelium). Život z víry, život, který před Bohem obstojí, zřejmě není jen "záslužný život", který bude odměněn na věčnosti. Je to život, ve kterém člověk už zažívá něco z toho, o čem mluví Apokalypsa - Beránka jakožto pastýře. Otce, jakožto ochranu, živou vodu, i když nemáme její pramen stále u sebe. Víme tedy díky tomuto životu s Bohem kam jdeme, a že nejdeme zcela do neznáma. I pro druhé lidi je život křesťana pak více nebo méně srozumitelným znamením toho, jak bude "vypadat" situace závěrečná, u Boha Jsme stále v jeho péči, pod jeho vedením. Kromě toho, ten, který sedí na trůnu, se nenechává jen oslavovat, ale bude sám záštitou těm, kteří k němu přijdou (doslova: rozprostře nad nimi svůj stan). To co trápí a tísní člověka na zemi, bude bez problémů, v pořádku. Končí slzy a voda života bude v hojnosti. Ti, kdo prošli utrpením a očistnou krví Beránkovou, jsou u jejich pramenů.


Evangelium
Jan 10,27-30
V 27 - mluví-li se zde o křesťanech jakožto o ovcích, pak je zřejmé, že je toho slova užito vzhledem k pastýři Kristu (on se o nás stará jako se stará pastýř o ovce), ne že by tím měly být vystiženy vlastnosti křesťanů (že by měli být jako nerozumné stádo) .Řekne-li člověk z hebrejského světa "znám je", pak je tím míněno mnohem víc, než jen vědomí o něčí existenci (v hebrejštině "poznat" znamená také intimně se spojit). Tedy pastýř Kristus má se svým stádem velmi úzké a důvěrné společenství, proto ho mohou ti, kdo jsou jeho, následovat. Všechny způsoby výkladu křesťanství, které prohlubují vzdálenost mezi Kristem a křesťany, jsou v podstatě škodlivé.

V 28 - "život" je pro Jana jeden z centrálních pojmů. V hebrejském chápání je život jen a pouze Boží záležitostí, jen Bůh jím disponuje. Proto život je darem darů, darem v pravdě Božím, něčím, nač se člověk sám nikdy nezmůže. A je-li věčný, pak je tím míněn život, který je platný ve všech epochách a stavech, které věřící před sebou viděl, které čekal, tedy život, který člověku umožní prožít naplnění všech Božích zaslíbení, ne jen život bez konce. Tento život znamená pro ty, kdo jsou Kristovi, ohromnou jistotu - je to život nezničitelný. A slova o tom, že nikdo je z jeho ruky nevyrve, ujišťují o Ježíšově vůli spasit lidi. Křesťan se tedy opravdu nemusí bát.

V 29 - toto je ještě zesíleno poukazem na Otce, který je bezpochyby větší než všichni. Je to stvořitel, on své neopustí.

V 30 - je-li Otec a Syn jedno, pak je tu další důvod k jistotě pro toho, kdo se Kristem nechá vést. Protikladné vztahy mezi Otcem a Synem jsou vyloučeny.


K úvaze
Mnoho křesťanů se Boha v podstatě bojí, a mnozí z nich, i když se třeba bát přestanou, mají dojem, že do nebe chtějí oni a nějak si tam musí tu cestu "zaplatit". A pokud je někdo cestou svede, je jejich katastrofa neodvratná. Jistotu, že Bůh je má ve své ruce a že nedovolí, aby je někdo jiný vyrval, mnohdy postrádají. A přece je asi nejlepším základem pro jistotu víry a pro plodný křesťanský život vědomí, že jsem vyvolen, že jsem veden, že Bůh si dává práci s tím, aby mu mne nikdo "neukradl". Důvodem k tomu je stejně jasný, jako nepochopitelný fakt: je to proto, že mne má rád.

Někdy by křesťanu prospělo, kdyby se víc než o svou dokonalost staral o to, aby slyšel jasně Kristův hlas den po dni mezi ostatními "hlasy", které na něho denně dorážejí. Kristův hlas je víc, než jen církví shrnuté formulace víry v katechismu a než obsah různých církevních dokumentů. Je to oslovení velmi osobní, které ovšem nepopírá to, co je v obecných formulacích učení církve řečeno.


Myšlenky k promluvě
Jan 10,27-30

Touha po jistotě je zřejmě jedna z nejsilnějších tužeb v člověku. A lidé velmi těžko nesou, když o sebechabější jistoty přijdou. Jak jsme na tom my, křesťané? Jaké jsou naše jistoty? Na čem stavíme a na co spoléháme? Kde se cítíme úplně v bezpečí? Je to u Boha? Nespěchejme s odpovědí. Řada hodných věřících lidí se domnívá, že si počínají velmi zbožně když říkají:" já bych rád do nebe, já sice vím, že mne má Bůh rád, ale kdoví, jak dopadnu. Copak já si to nebe zasloužím? Vím snad, jak se na mne bude při posledním soudu Pán Bůh dívat?" A tak podobně. Jistě, nejsme ještě u cíle své cesty, a tak právem uvažujeme o tom, že jsme schopni svou cestu k Bohu pokazit, že jsme schopni se vydat jednoho dne špatnou cestou ... Ano, jistotu v sobě samotných nemáme a mít nemůžeme. Bylo by pošetilé říkat, že já se nemohu zmýlit a že já se sám v sobě nemohu zklamat. Ovšem jak je to s jistotou, kterou nemám v sobě samém, ale v Bohu? Je totiž známou věcí, že nemá-li člověk hlubokou jistotu v Bohu, začne si hledat nakonec velmi mělké jistoty v tomto světě. A tím si nijak nepomůže, spíš naopak.

O čem nás to ale dnes ujišťovalo Písmo? O tom, že Ježíši nikdo jeho ovce z jeho ruky nevyrve. Že on sám jim dává věčný život. Že z Otcovy ruky nikdo Ježíšovy ovce nevezme. Takže zbývá jedna jediná otázka: patřím já mezi Ježíšovy ovce? Patřím do jeho stáda - církve? Patřím Ježíši? Vím, že si mne zamiloval, že mi odpustil, že on sám mne bere do své ruky? Vím, že mne drží a nechce mne pustit, když by si zlo na mne dělalo nárok? Vím, že z Ježíšovy ruky mohu tedy utéci jen já sám? Mám tuto jistotu? Velmi na ní záleží. Protože bez ní se budu podobat člověku, který vidí krásnou pevninu, chce na ni z moře doplavat, ale stále má obavu, že cestu nevydrží, že nedoplave, a tak samým strachem začne polykat jeden doušek za druhým a může utonout.

Zopakujme to tedy ještě jednou: my sami nejsme žádnou jistotou. Věřit neoblomně jen sobě samotnému je prostě pošetilost. Ježíš je naší jistotou. To on nás má ve své ruce. Nese nás. Sám nás nechce ztratit. A je se svým Otcem zajedno, on a Otec jednou jsou. Kam by tedy člověk šel? Kde najde víc? A pokud toto přijal, čeho by se bál? Vždyť ten, který nás drží a nese, zná naše slabosti a naše nebezpečí stokrát lépe než my. A je láska. A je pravda. A chce nás víc, než my jeho! Je tedy důvod ke strachu? A má smysl hledat jistoty jinde než u něho?