Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
5. neděle postní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle postní - C

Rozbor textu

1. čtení
Iz 43, 16-21
Izaiášova slova jsou z prostoru babylonského zajetí. V situaci, která objektivně sotva mohla být považována za nadějnou, je ukázána skvělá budoucnost. Samotný Izrael si nikdy nemohl myslet, že přemůže přesilu babylonské říše. Ale Bůh mohl z této situace vytvořit novou cestu a to také udělal.

V 16-17 - snadno zde rozpoznáme stručné a výmluvné připomenutí největšího díla osvobození v dějinách Izraele - vyvedení z Egypta. Takový je Bůh Izraele - udělá něco tak nemožného, jako je stezka uprostřed vod. Přemůže přesilu válečných reků, a to ne jednou, jak víme z dějin Izraele.

V 18 - minulost: zde není míněna připomínaná slavná minulost vyvedení z Egypta, ale neslavná minulost ne tak dávná, za které se Izrael dostal do babylonského zajetí - minulost, plná nevěry a odpadů od Hospodina. A na ni není teď třeba vzpomínat, protože Bůh tvoří nové cesty do budoucnosti, nenechá se věčně vázat našimi špatnými cestami minulosti.

V 19-20 - nové Boží dílo je přibližováno obrazy, které byly Izraelcům srozumitelné, byly pro ne náročné: cesta v poušti, stezky a řeky v pustině.

V 21 - vyvolený národ si Bůh stvořil pro sebe. Izrael mu patří, proto se o něho stará.

Že toto všechno tím více platí o novém lidu smlouvy, o církvi, o křesťanech, je nabíledni.


2. čtení
Flp 3,8-14
Pavel nebyl člověkem, který by poznal křesťanství jako prvou věc ve svém životě. Vzdělaný farizej a zřejmě i člověk vzdělaný v řecké vzdělanosti, měl co opouštět, když poznal Krista. A skutečně to udělal.

V 8-9 - poznání Ježíše je to, co Pavlovi umožňuje "život v Kristu". A to je mu nade všechno. Je to společenství života, které má cenu, převyšující všechno ostatní. Pavel ví, že zachovávání zákona, kterému se jako farizeus učil a naučil zřejmě velmi dokonale, mu nepomůže. Neučiní ho před Bohem spravedlivým, a proto se toho může vzdát ve prospěch víry.

10-11 - moc Kristova vzkříšení je totiž to, co nesnese srovnání s jakoukoliv jinou mocí či výhodou. Pavel na ní staví. A protože ji zná, ví, že může umřít i věcem a jistotám tohoto světa.

V 12 - zatímco běžný náboženský člověk se chce (v nejlepším případě) zmocnit toho, co mu víra ukazuje, Pavel ví, že je to opačně: jeho se zmocnil Ježíš. A to je jeho jistota, i když ví, že zdaleka ještě nedosáhl dokonalosti. Smýšlení farizea (který stavěl na své vlastní dokonalosti) se tedy u Pavla dokonale převrátilo.

13-14 - Boží věci jsou dosažitelné a jsou vždy "o krok napřed". Zabývat se tím, co je za námi (ať jsou to naše selhání nebo naše zásluhy) nemá samozřejmě cenu. Ale to co je Boží, co je před námi, to člověka vede, motivuje, o to má smysl usilovat. A tedy doslova: před námi je vzkříšený Ježíš.


Evangelium
Jan 8, 1-11
Formou jasného a stručného příběhu je velmi názorně ukázána jedna velká lidská potíž: totiž neschopnost oddělit hřích od hříšníka. A je také ukázáno, že Ježíš umí odpustit tak, že pravda není zatemněna a hříšník není zničen. Ti, kdo chtěli Ježíše nachytat, jsou sami nachytáni a dostane se jim poučení, o které ani nestáli.

Boží čin pak spočívá zejména ve skutečnosti, že ona žena dostává šanci. Tohle umí Bůh a nebojí se šanci dát. Na rozdíl od člověka, který to někdy neumí, někdy se bojí, někdy mu brání oboje najednou.


K úvaze
Iz 43, 16-21
Vyvedení z babylonského zajetí je v podstatě předobrazem toho, co se stalo v Kristu. Izrael se při vyvedení z Babylónu vrací do své země, která je zemí zaslíbenou, zemí Boží. Znovu tedy může budovat chrám a celé svaté město. Křesťan se díky víře a křtu vrací k Bohu, do jeho blízkosti. Jeho "dědičnou, zaslíbenou zemí" je sám Kristus. A on je také cestou (v poušti, ve vyprahlé zemi) po které se člověk do země své budoucnosti dostává. Je novým Kyrem, králem, který vysvobozuje a to pro sebe a po Trojjediného Boha.

Z osvobození pro pobyt v zaslíbené zemi se stává tedy v křesťanství osvobození pro žití u Boha, osvobození pro vztah.


Myšlenky k promluvě
Iz 43,16-21
Co jsme se v minulém režimu naposlouchali slov o budoucnosti! A možná, že teď se mnozí utěšujeme pohledy do budoucnosti sami. Nebo naopak, možná že se jimi strašíme. K obojímu je dost důvodů. Řada věcí se jistě zlepšuje a my se na ně můžeme těšit. A naopak - řada věcí je ve světě v tak katastrofálním stavu, že z nich na nás zcela pochopitelně jde strach. Co je lepší, bát se nebo se těšit?

Když pak slyšíme ve čtení z Izaiáše o nových věcech které vzcházejí, zas nám to může být podezřelé nebo nepříjemné. Když je něco nové, nemusí to ještě být dobré. A když je něco skutečně nové, mohu mít strach, že tomu nebudu zcela rozumět, že to bude pro mne nesrozumitelné. Co si tedy představit pod těmi novými věcmi, o nichž mluví Písmo u Izaiáše? A jaký k nim zaujmout postoj?

Rozhodně nejde o "zajímavé novinky". Spíš bychom v nich měli vidět něco takového, co zažíval Izrael při vyvedení z Babylónu: novou příležitost k životu s Bohem. Nový vztah, nová smlouva, nová budoucnost. Izrael starou smlouvu mnohokrát hrubě porušil - a Bůh tuto smlouvu obnovuje. V Ježíši Kristu uzavírá smlouvu definitivní, novou, nezrušitelnou. Jde tedy o to, aby člověk sám, aby každý z nás objevil, jak se slovo proroka o nových věcech v jeho životě naplňuje.

Postní doba je přípravou k obnově našeho křestního slibu. A tato obnova by byla pustou formalitou, kdybychom se nesmířili s Bohem. Řekneme-li ale "svátost pokání", "svátost smíření", potom se mnoha lidem vybaví především hříchy. Ano, musím si uvědomit, jaké mám a musím se z nich vyznat. A budu mít na měsíc, na čtvrt roku, nebo snad dokonce na rok pokoj? Pokud je to jen takto, tak je to špatně. Protože svátost smíření není jen nějaká nepříjemnost, kterou si člověk má jednou za čas odbýt, jako třeba pravidelnou prohlídku svých zubů u zubaře. Svátost smíření je otevřením nové cesty. Je to přijetí "nových věcí", nové budoucnosti, kterou Bůh pro nás uchystal. Hříchy v ní zůstávají za námi a Boží cesta, Boží požehnání se odvíjí před námi. Nemylme se: svátostí pokání se nestaneme automaticky lepšími. Naše změny k lepšímu jsou zpravidla pomalé a mnohdy klopýtavé. Ale svátostí pokání se dostáváme na lepší cestu, do lepší situace. Bůh pro nás připravuje vlastně obnovenou budoucnost, která je zas plně podle něho - a čeká, že my se do ní s vírou vydáme.

Všechno, co Bůh tvoří, je vlastně nové. A vše, co Bůh tvoří, je také pro nás známé: víme totiž, že to, co udělá Bůh, je bezpochyby dobré. Bůh nic jiného než dobro pro nás netvoří. A tak se každý může těmto novým Božím věcem vydat s důvěrou vstříc. Lidské novinky jsou ovšem jiné. Člověk dokáže vymyslet něco úplně nového a přece zas nedokonalého, člověk dokonce může opakovat a prohlubovat v nových věcech staré chyby. Ostatně komu z nás se to nestalo! Ale to, co je od Boha, je opravdu jiné. Bůh chce a dokáže dělat dobro neoblomně, vytrvale a pro nás velmi jemně.

A tak se neohlížejme stále na to, co bylo a neutěšujme se planě tím, že v budoucnosti bude všechno samo od sebe lepší, ani se nestrašme tím, že všechno bude jen a jen horší. Budoucnost je Boží. V budoucnosti, a to od dneška, vznikají dobré Boží věci. Vydejme se jim vstříc. Prosme Boha, aby nás zbavil našich hříchů, aby nás odvedl od toho, co je zlé a přivedl k tomu, co je jeho, co je tedy dobré. Abychom měli život v co největší plnosti život, totiž život Boží, ke kterému jsme od křtu povoláni.