Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
5. neděle postní C / V tenatech smrti

Místo těchto perikop se dnes mohou číst všechna čtení z ročního cyklu A.


1. čtení Iz 43,16-21

16Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, 17který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: 18„Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! 19Hle, činím vám věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. 20Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, 22lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu.“



Jednal Bůh pouze v minulosti? Nebo pomůže i nyní? Na tyto palčivé otázky odpovídá prorok svým zvěstováním spásy. Největší událostí spásy v dějinách Izraele bylo vyjití z Egypta. Vzpomínka na přechod Rudým mořem (v. 16-17) není však nostalgickým útěkem do minulosti, ale oživením naděje do budoucnosti. Lid v babylónském vyhnanství nesmí proto ustrnout ve vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž se má otevřít v očekávání nových Božích činů. Bůh dává nový začátek: On nejen vyvede svůj lid z Babylónu, ale bude o něj pečovat také na poušti, podobně jako po vyvedení z Egypta. Bůh dal velkou minulost a dá také velkou budoucnost.





Mezizpěv Žl 125

Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, - byli jsme jako ve snách. - Tehdy naše ústa byla plná smíchu - a jazyk náš byl plný jásotu. *

Tehdy se říkalo mezi pohany: - „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ - Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, - naplnila nás radost. *

Hospodine, změň náš osud, - jako se mění údolí na jihu země. - Kdo sejí v slzách, - žnouti budou s jásotem. *

Vycházejí s pláčem, - když nesou semeno k setí: - přijdou však s jásotem - a přinesou své snopy. *





2. čtení Flp 3,8-14

Bratři! 8Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, 9abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. 10Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. 11Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 12Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. 13Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. 14Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.



Pavel po svém obrácení zanechal mnoho věcí za sebou, především vědomí vlastní spravedlnosti a dokonalosti. Co ho k tomu přivedlo? Poznání Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Nebylo to však poznání rozumu, ale živé poznání srdce, zkušenost hluboké blízkosti. Tato živá zkušenost ho nenechává na pokoji a žene ho dál k plnému setkání s Kristem. Apoštol používá obrazy převzaté ze sportu (1 Kor 9, 24-27; Fil 2, 16), aby vyjádřil „napětí“ a dynamismus křesťana uchváceného Kristem. Takový člověk se podobá běžci, který se na stadióně žene vší silou do cíle, aby dosáhl vítězství a odměny. Tím vítězstvím křesťana je Kristovo vítězství nad smrtí: vzkříšení. Odměnou je samotný Kristus (v. 9).





Zpěv před evangeliem

Praví Pán: Nyní se tedy obraťte ke mně celým svým srdcem, neboť jsem dobrotivý a milosrdný.



Evangelium Jan 8,1-11

1Ježíš odešel na Olivovou horu. 2Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 3Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed 4a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. 5Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ 6Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. 7Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“ 8A sehnul se opět a psal na zem. 9Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 10Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ 11Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“



Tento příběh je jedinečným svědectvím o Ježíšově postoji k provinilému: on nepřijímá hřích, ale hříšníka. Pro zákoníky a farizeje je cizoložnice jenom „případ“ a příležitost, jak vtáhnout Ježíše do léčky. Kdyby se on vyslovil pro její propuštění, byl by jasně proti Mojžíšovu zákonu. A pokud by ji odsoudil k ukamenování, překročil by římský zákon, který vyhrazoval takový rozsudek pouze státní moci. Mistr se však vyprostí z léčky skutečně mistrovským způsobem. Nerušeně píše na zemi a obrací soud na samotné žalobce, když jim do jejich rukou předá „soud“ o sobě samotných! Ježíš neodsuzuje ani „spravedlivé“ farizeje, ani hříšnou ženu. Pro něj je rozhodující odpověď srdce na dar i nárok omilostnění: „Jdi a už nehřeš“.



K hlubšímu porozumění textu

3-5 Žena je postavena doprostřed: tak to bylo běžné při soudu (Sk 4,7). Toto místo ji izoluje od ostatních; zároveň se evokuje, že kolem ní jsou žalobci, kteří se odvolávají na Mojžíšův zákon a explicitně žádají pro ni kamenování, což byl běžný trest za cizoložství (Dt 22,21; Ez 16,38-40). Teprve později farizeové nahradili tento trest uškrcením.

6 Ježíš píše na zemi: symbolický úkon. Exegeté nabídli mnoho různých výkladů. Velmi rozšířený je výklad, že tímto gestem se naráží na Jer 17,13 („Všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina.“ V řeckém překladu SZ, Septuagintě, to zní: „…budou zapsáni na zemi“) a Dan 5,5 („V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala.“). Podle tohoto výkladu je píšící ruka znamením „soudu“. Proti tomuto výkladu se dá vznést jednoduchá námitka, že kdyby byl důležitý obsah napsaných slov, evangelista by podal jejich znění. Proto se zdá přijatelnější jednodušší výklad, že Ježíš prostě na zemi „jen tak“ kreslí a čmárá, zatímco přemýšlí nebo zadržuje pocity znechucení z násilných sklonů žalobců. Anebo tímto gestem chce projevit nerušenost, klid tváří v tvář pohnuté a napjaté události, o to napjatější, že nejen žena je postavena takřka před soud, ale dokonce i Ježíš: bude věrný Mojžíšovu zákonu? Jak tento slavný Učitel vyřeší tuto prekérní situaci? Čmáráním na zemi Ježíš „nechává“ utichnout vzbouřené emoce a pomalu přenáší pozornost od obžalované ženy, ba dokonce od něj samotného (od něj se očekává rozsudek) k žalobcům! Nastane nepředvídaný zvrat: slovem „kdo je bez viny, ať první hodí kamenem“ Ježíš přivádí žalobce před soud! Situace se tedy nečekaně otočila! Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začíná poznáním vlastní hříšnosti.

9 Detail „od nejstarších“ může naznačit, že oni mají větší zkušenost s vlastní slabostí a hříšností. Jejich implicitní vyznání může být pochopeno jako počátek jejích osvobození od zlého.

10 Nakonec zůstali jen Ježíš a hříšnice: „Relicti sunt duo, misera et misericordia“ (sv. Augustýn, „zůstali dva, po-litováníhodná a s-litování“, doslova „ubohá a milosrdenství“). Ježíš se ženy neptá na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci. Jeho otázky mají dovést ženu k vědomí, že ji nikdo neodsoudil a neodsuzuje.

11 Zproštění viny se stává výzvou k obrácení: nehřeš! Přijatý dar „zproštění“ má být pro ni silou a výzvou k novému životu: zproštění má být silou k „oproštění“ od hříchu, k novému životu. „Ježíš tak přece odsoudil: ne však člověka, ale hřích“ (sv. Augustýn).

Je tu velká rovnováha mezi milosrdenstvím k hříšníku a odsouzením hříchu: Ježíš odsuzuje hřích, ale ne hříšníka. Svým paradoxním postojem Ježíš naznačuje dvě věci: nestaví se proti zákonu, který odsuzuje cizoložství, a zároveň ukazuje, že jeho poslání není odsoudit, ale zachránit.





K úvaze

V tenatech smrti! Chycena! Bez úniku: uvnitř zdrcující výčitky, vně krvelační žalobci. A zákon neúprosně odsuzující… To byla zkušenost té ubohé ženy: a zároveň často tou naší zkušeností. Odsuzování druhých, hlodající a zdrcující výčitky svědomí, zklamání nad sebou, odsuzování sebe („proč jsem to udělal?“, „proč jsem takový bídák?“). A navíc: neutuchající výčitky, které se nedají ničím „uplatit“.

Kdo doopravdy poznal hloubku a „tvář“ hříchu, asi zažil tyto pocity. Že to patří k pravému křesťanu? Jasná odpověď zní: ne. Ježíš odsuzuje hřích, ne hříšníka. Na rozdíl od nás, kteří tak snadno „smícháme obojí dohromady“ (i to patří k naší porušené přirozenosti, že nedokážeme jasně rozlišovat). A tak odsuzujeme druhé, anebo i sebe. Obojí je koneckonců tím snadnějším způsobem, jak se vypořádat s hříchem. Ježíš jde po té těžší cestě. Nepodléhá citům, mlčí a čeká – aby zároveň poskytl čas „k prohlédnutí“ těm, kdo mají kameny již připravené.

Uvnitř úzkosti, vně kameny neúprosného odsuzování. A Ježíš mlčí. Prostoupen Božím pokojem. A tento pokoj je nakažlivý – a proto tato žena, díky Ježíšově blízkosti, vidí, jak se postupně hrozba odsuzování vytrácí. Smrt ustupuje, raší nový život. Tma přechází, pomalu svítá. A to ne samo sebou! To Ježíš působí tento neočekávaný zvrat – a kdo zažil někdy tuto změnu, ví, jak to bývá opravdu nečekaně (člověk v zajetí odsuzování si už už myslí, že je „beznadějně vydaný smrti“, bez šance). A podobně jako ona žena, i my potřebujeme být v Ježíšově blízkosti, ano, postavit se před jeho tvář – a to i přesto, že všude kolem (v našem nitru) zaznívá ohlušující žaloba a neuplatitelná výčitka. Postavit se před Ježíšem se srdcem na dlani – neutéci, neschovat se. A Ježíš svou přítomností zahání výčitky… a bouře utichá.

A tento velký dar odpuštění je zároveň závazkem: jdi, a už nehřeš. Jdi – neuvízni nevěřícně v minulosti, zaobíraný svými stinnými stránkami. Jdi – nezůstávej v minulosti, přijmi odpuštění, uvěř, že Ježíš vzal na sebe tvůj hřích. Uvěř a jdi – nezůstávej ležet na zemi jako poražený. Vstaň a jdi – přece Bůh tě nestvořil proto, abys zůstal vězněm smrti a černoty! Tragické totiž není prohrát a padnout, ale zůstat ležet na zemi. Ale ty jdi… a už nehřeš! Rozhodni se pro novou cestu. Řekni si: „Nechci žít jako dřív“. Ježíš tě vysvobodil proto, abys žil jako svobodný člověk – ne jako zajatec… spoutaný v tenatech smrti a sebeodsuzování.

„Což jsi otrokem? Otrockého rodu? Proč by ses měl stát kořistí? Proč by měli krvelační mladí lvi řvát, vydávat hlas, určovat tvé kroky? Proč by měli pustošit tvůj život, tvé nitro, tvé vztahy?“ (Srv. Jer 2,14-15)





K aplikaci

1. Něco nového! Bůh má pro tebe něco nového! Uvěříš tomu?

2. Je škoda rozmělnit tato slova – spíš je na místě nechat se jimi uchvátit…

3. Kdykoli tě budou sužovat výčitky, postav se před tichého Krista a přijmi jeho slovo: „Já tě neodsuzuji“.