Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
5. neděle v mezidobí C / To pověstné… „na hlubinu“

1. čtení Iz 6,1-2a.3-8

1Toho roku, kdy zemřel král Uzzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. 2Nad ním se vznášeli serafové. 3Jeden volal na druhého:
„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,
celá země je plná jeho slávy.“
4Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. 5Tu jsem zvolal:
„Běda mně, je se mnou konec!
Vždyť jsem člověk nečistých rtů,
mezi lidem nečistých rtů bydlím,
a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“
6Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. 7(Tím) se dotkl mých úst a řekl:
„Hle, dotklo se to tvých úst,
zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!“
8Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“



Je to text, který hovoří o povolání Izajášově. V první části máme popis Božího zjevení. Použité pojmy chtějí podtrhnout Boží transcendenci (všepřesažnost): vysoký a vznosný trůn, třikrát opakované „svatý“, Hospodin zástupů (tj. Bůh mocný). Zároveň se však naznačuje Boží blízkost (díky tomu, že se zjevení odehrává v chrámu). V druhé části textu se člověk nachází před Bohem: nejprve potřebuje očištění a obrácení, aby byl schopný přijmout Boží pověření.





Mezizpěv Žl 137

Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, - žes vyslyšel slova mých úst. - Budu ti hrát před anděly, - vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. *

Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost, - neboť nade vše jsi zvelebil své jméno a své zaslíbení. - Když jsem volal, vyslyšels mě, - v mé duši jsi rozhojnil sílu. *

Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, - až uslyší slova tvých úst. - Budu opěvovat Hospodinovy cesty: - „Věru, veliká je Hospodinova sláva!“ *

Zachraňuje mě tvá pravice. - Hospodin pro mě dokončí, co začal. - Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, - dílo svých rukou neopouštěj! *





2. čtení 1 Kor 15,1-11

1Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. 2Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
3Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; 4že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; 5že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti.
6Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. 7Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. 8A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. 9Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev.
10Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. 11Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.



Tato kapitola je reakcí na dva problémy Korinťanů: 1) není vzkříšení z mrtvých! 2) jakým tělem vstávají mrtví k životu? Pavel neodpovídá „vědecky“, ale pomocí argumentů víry. Především připomíná to „krédo“, které jim sám předal. Ježíšovo vzkříšení je základem všech dalších úvah o vzkříšení ostatních lidí.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pojďte za mnou, praví Pán, a udělám z vás rybáře lidí. Aleluja.



Evangelium Lk 5,1-11

1Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, 2lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. 3Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
4Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ 5Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsem se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ 6Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly.
7Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
8Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ 9Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; 10stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy.
Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ 11Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.



Tento text dokládá, jakou sílu má Ježíšovo slovo – tak jako umožní bohatý rybolov, umožní také bohaté plody apoštolátu. „Zajeď na hlubinu“ pak nemůže být symbolickým vyjádřením výzvy vést „hluboký duchovní život“ (Bible pro to nepoužívá obraz „na hlubinu“, ale „vystoupit na horu“), ale výzvy k apoštolátu, k otevřenosti pro druhé.





K hlubšímu porozumění textu

1-3 Skoro hned po zahájení veřejné činnosti se Ježíš postará o to, aby měl spolupracovníky. I v tom se projevuje jeho „zřeknutí se slávy“ (kenoze, doslova „vyprázdnění“, ochuzení, viz Fil 2,6-11): on „potřebuje“ spolupracovníky, hříšné spolupracovníky! A toto povolání (lépe: zaslíbení o budoucím povolání) se děje tváří v tvář velkému zástupu, který naslouchá Božímu slovu.

4 Ježíš dává nečekaný pokyn právě tehdy, když tito rybáři už skončili práci. V noci nic nechytili a ve dne není příhodná doba. A Ježíš jim říká, aby se znovu vydali… ve dne!

Slova „zajeď na hlubinu“ (v perikopě Lk 5,1-11) jsou natolik známá, nakolik zavádějící – aspoň v češtině. „Na hlubinu“ totiž vyvolává představu „sestoupení do hlubin svého nitra“. Teprve po „sestoupení na hlubinu“ je možné se dočkat velkého rybolovu. Tento axiom duchovního života (jistě platný, ale ne bez výjimek) není však obsažený v tomto evangelním úryvku. Kdybychom měli k dispozici jiné překlady, tak nebyli bychom navedeni k takovému mylnému výkladu: např. italský překlad nabízí „zajeď dál“, latinský „zajeď k vysokým (vodám)“. Běžný mylný výklad je způsobený také tím, že výraz „sestoupit“ (do nitra) je pro nás šifrou pro duchovní život. Tento model (tak typický pro Augustýna) se však nenachází v Písmu (ale tím neříkáme, že není vhodný). Tam se pro „duchovní život“ (setkání s Bohem) používá „opačný model“, vystoupení (na horu).

Z těchto dvou poznámek nám snadno vyplyne, že první posluchači, nezatížení naším jazykovým či teologickým balastem, pochopili Lukášovu perikopu docela jinak a… jednodušeji. Jak? Apoštolové přijali Ježíšovo slovo vážně, jednali podle něj a dočkali se rybolovu. To je první rovina našeho textu, který má však hlubší dimenzi: rybolov je totiž znamením evangelizace. Duchovní význam se však vždycky opírá o „základní“ (literní) smysl, a tak je tomu i v našem případě. Evangelizace (rybolov) je možná jen „na Ježíšovo slovo“ – On suverénně určuje, kdy (třeba i po namáhavém snažení „po celou noc“) a kam spustit sítě. Bez jeho slova je veškeré snažení jen lovením naprázdno.

Z tohoto stručného výkladu je zřejmé, že věta „zajeď na hlubinu“ znamená opak toho, co si běžně představujeme: není to výzva „sestoupit do sebe“ (do hlubin svého nitra), ale naopak „vyjít ven“ tam, kde jsou „ryby k lovení“. Není to tedy výzva k pohrouženosti do sebe, ale naopak k otevřenosti vůči lidem žijícím bez Krista.

5 V této lidsky beznadějné situaci má Petr námitky. Projevuje se jako typický „biblický člověk“, který vede rozhovor s Bohem: „říká“ sice své, ale nelpí na svém názoru, proto je ochotný přistoupit na nerozumný Ježíšův nápad. Tato ochota „dát na Ježíšovo slovo“ je naznačena už v oslovení „mistře“, řecky epistatés (mistr ve smyslu nadřízený, implikuje se uznání jeho autority). Velmi sympatické je vyznání: „Na tvé slovo spustím sítě“. Tím Petr dává v sázku své znalosti (on je zkušený rybář z povolání!), svoji reputaci: nechává stranou svoje zkušenosti a spoléhá se pouze na slovo mistra. Je to však smysluplné riziko, protože Petr už viděl Kristovu moc (uzdravení tchýně).

6-7 Tento nadměrný dar odpovídá „Boží matematice“: nadbytečný počet rozmnožených chlebů a ryb, přetékající kalich.

8-9 Petr poznal Krista už předtím (ví o jeho moci projevené při uzdravení tchýně, proto vsadil na Ježíšovu výzvu spustit sítě), ale přesto je teď užaslý (řecky thambos neoznačuje oslepující úžas, ale naopak „osvěcující“). Proč? Nečekal takový zázrak (ale přesto předtím čekal, vždyť spustil sítě, i když se mu to zdálo nesmyslné). Setkává se teď s novým Kristem.

Slova „jsem hříšný“ nevyjadřují tolik hříšný život apoštola, ale spíš vzdálenost mezi člověkem a Bohem (Sdc 6,22; 13,22; Iz 6,5). Tak se podtrhuje, že svěřená služba nestojí na kvalitách apoštola, ale na Ježíšově slově.

Nová tvář Ježíšova vyvolává chvění, vědomí nepřipravenosti, úžas: je třeba osvobození od strachu skrze Boží slovo.

10-11 Podobně jako při setkání s Ježíšem kráčejícím po moři nebo se Vzkříšeným, i teď je třeba osvobozujícího „neboj se“. Setkání s Boží mocí (projevené při zázraku) nestačí: je třeba i setkání s Božím milosrdenstvím, filantropií.

A po osvobození od strachu Ježíš vyslovuje proroctví: „budeš lovit lidi“. Není to tedy povolání v přesném slova smyslu. Ježíš vábí k následování nejen slovy (Mk 1,17), ale i činem (skrze zázrak – v našem případě skrze zázrak a slovo). Šimon prožil, jaké pozitivní výsledky přináší poslušnost Ježíšovu slovu, a tak slovo o jeho budoucnosti je mu (skoro) příkazem. Šimon má od nynějška lovit lidi (řecké slovo „zógreó“ znamená zachránit k životu). Lukáš tedy definuje křesťanské misijní poslání v pojmech „zachránit k životu“.

Šimon bude mít „jinou, novou životní dráhu“. Kristovo slovo je prorocké, stvořitelské: způsobí nový život Petra. Jeho nový začátek je tím skutečným divem, zázrakem.

Důraz celého příběhu je na Kristově iniciativě a jednání: evangelista věnuje jen jeden verš reakci rybářů (zanechali všeho). Odpověď rybářů se opírá o Kristovo slovo a o zázrak rybolovu. I za tímto voláním stojí milosrdný Bůh, který hledá člověka (ztracené – viz 15. kapitolu a tři podobenství o hledání a nalezení ztraceného).



Společné rysy prvního čtení a evangelia

Styčné body: 1) zjevení Boží slávy, moci; 2) zvolání beznaděje; 3) uschopnění skrze slovo („tvůj hřích je přikryt“, „neboj se…“) a čin (očištění uhlím, zázrak rybolovu); 4) povolání.





K úvaze

Na hlubinu – jak často… jak často jsme tato slova chápali jako výzvu k hlubokému duchovnímu životu, k větší „niternosti“, k sestupování do „hlubin svého srdce“. A přesto… evangelium hovoří o jiném sestoupení… k těm, kdo jsou v hlubinách „bez Boha“. A je to sestoupení náročnější a těžší než do vlastního nitra. Vždyť není snad sestoupení do svého nitra vlastně „pohodlnější“? Či jakoby vrozené naší uzavřenější introvertní povaze? Není pro nás naopak těžší „vyjít“ k druhým? Zřejmě také z tohoto důvodu se tak často předkládal ten smysl „duchovní“, a ne „misijní“.

Nicméně… i v evangeliu se přece jen mluví o jisté „niternosti“, která je předpokladem dobrého výsledku. Je to vztah s Kristem, vztah, který nám nemusí „vyhovovat“. Jak vypadá? Kde se o tom mluví? „Na tvé slovo spustím sítě“. Je to naslouchání Šéfovi! On určuje, kam spustit sítě… i když se mi to třeba nezdá! (Petr se předtím snažil – marně). Copak samotný zkušený „profesionál“ nenamítá, že „to takhle nepůjde“? Má své rozumové argumenty, opírá se o čerstvou zkušenost. A přesto… nakonec podlehne Ježíšovu kouzlu (jak velké asi bylo, když si podmanilo tohoto sveřepého a sebejistého rybáře!). Petr nás tedy učí, jak má vypadat ten hluboký vztah s Kristem – je to odvaha naslouchat Šéfovi mého apoštolátu. Je to odvaha se před Ním ztišit a „s nastraženýma ušima“ se snažit zachytit sebemenší šelest jeho kouzelného hlasu. Hlasu, který si dokáže podmanit vzpurného Petra, dokonce i mě (možná zaslepeného vlastními pastoračními plány)… ale také jiné vzdálené… možná doposud ležící někde v hlubinách, v bahnitém kalu.

Jistě, ne každý věřící má specifické Petrovo povolání (misijní povolání „na plný úvazek“). Nicméně je jisté, že prvořadým úkolem celé církve (a nejen kněží či biskupů) je předávat evangelium (jak potvrzuje encyklika Redemptoris Missio). Každý vykoná toto poslání jinak, s pomocí jiných prostředků. Ale je jisté, že „cílem“ našeho křesťanského života není „soukromničení“ (já a Bůh), ale „roztažení sítí“ (to je vlastně i náplní biřmování, svátosti apoštolátu). Jak to tedy udělat? Nejsnazší způsob je modlit se za ty, kdo jsou daleko od Krista (a možná to jsou moji dobří známí, spolupracovníci). Pak mohu samozřejmě nabídnout nějakou dobrou publikaci (třeba slovy: „Toto mi připadá zajímavé, nechceš se na to podívat?“), pozvat na nějaké vhodné setkání (společenství? rozhovor se zajímavým člověkem?). Někdy však je možné mluvit i o Kristu, třeba formou jednoduchého svědectví, objasňujícího, proč věřím. Jistě, je pravda to, co řekl zakladatel paulínské rodiny, blahoslavený Jakub Alberione: „Ne vždycky je možné mluvit o Kristu. Ale vždycky je možné mluvit křesťansky“.

Možná je pro mě velmi nezvyklé, že bych se mohl podělit o to, co je čistě mojí soukromou záležitostí („mých hlubin“). Avšak… pokud překonám své námitky a dám na slovo Mistra („roztáhni své sítě“), pak zažiji radost, že mohu nabídnout život jiným – třeba právě těm, kdo jsou někde v beznadějných hlubinách.





K aplikaci

1. „Zde jsem, mě pošli“ – jak je krásné dát se takto bezvýhradně Bohu k dispozici (a toto mohou i manželé, nejen řeholníci či kněží)! Pros o sílu vyslovit tato slova ze srdce.

2. a) Co zdůrazňuji v hlásání?
b) Co je základem mého (či farnostního) života s Bohem? (zbožnost, morálka, teologie…)

3. Popřemýšlej, jak by se dalo jít na hlubinu (a šířit evangelium): modlitbou za hledající (napiš si třeba na kartičku jména některých známých a za ně se vytrvale modli)? Krátkým svědectvím (o tom, co mi dává víra)? Pozváním na vhodnou akci? Nabízením zajímavého článku, časopisu? A jako Petr naslouchej, kam tě Mistr nasměrovává (kde spustit sítě).