Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
5. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 58,7-10
Je to výsek z prorokova delšího poučení o správném postu, které vyplňuje celou 58. kapitolu. Půst je neoddělitelný od pozornosti vůči chudému, Hospodinova přízeň není slučitelná s lidským konáním nespravedlnosti a nepravosti. Prorok tedy ukazuje pravý půst a dobrou almužnu jako projevy obrácení člověka, na něž Hospodin čeká.


2. čtení
1 Kor 2,1-5
Perikopa patří do dalšího úseku, v němž Pavel srovnává moudrost Boží, která se projevuje v tom, co je slabé a neúspěšné, s moudrostí lidskou, která se projevuje v tom, co je před lidmi silné a úspěšné.
Pavel poukazuje na svůj vlastní případ - jeho působení v Korintě stálo na třech pilířích:
- Ježíš Kristus, a to ukřižovaný
- projevování Ducha a moci
- moc Boží

Tento styl Pavlova působení je v souhlase se "stylem" Ježíšova života: pro lidskou úspěšnost je v něm uděláno pramálo, běžné pozemské cesty k úspěchu jsou pominuty.

V 2 - v konkurenci nejrůznějších mýtů, mystérií, nauk v Korintě (srov. úvod k 2. a 3. neděli) stojí Pavel vědomě s "pouhou" pozemskou postavou Ježíšovou (ukřižovaný - tedy ten, který trpěl zde na zemi). Všechny úniky do mysteriózna, pouhého tajuplna či nadzemna jsou vyloučeny. Pavel se drží jasně středu víry: Ježíše, který vše nutné pro naši spásu, prožil zde na zemi.

V 4 - tady nám asi chybí konkrétní představy. Ale pomůže negativní vymezení: Pavel nesází na lidskou chytrost a šikovnost. Působí tím, co má od Boha, co je Boží.

V 5 - Pavel jednal tak, aby do popředí vystoupila moc Boží. To předpokládá vybavení charizmaty a ovšem také nepřekážení těmto darům tím, že nesázel na lidské síly a prostředky).


Evangelium
Mt 5,13-16
Sůl a svítilna v Horském kázání zobrazují úkol Ježíšových učedníků. Jejich pozice je jak "v těstě", tak "na hoře". Jsou tedy ve světě i pro svět, každé plné oddělení se nebo trvalé skrytí by bylo hrubou chybou. Oba příklady (sůl a světlo) vyjadřují na jedné straně nezbytnou přítomnost Ježíšových učedníků ve světě, na druhé straně význam této přítomnosti, která je pro celý svět.


K úvaze
Perikopa by mohla sloužit k "hlubokému zpytování svědomí" každému knězi a vůbec každému křesťanu, který usiluje o rozvoj církve, o apoštolát. Výřečnost, moudrost, přemlouvavá slova - to bývá obdivováno. Nezřídka i určitá "šikovná" manipulace s lidmi. Naproti tomu působit "projevováním Ducha a moci" zřejmě neznamená konat podivuhodné kousky, ale předpokládá vydání se Bohu a výlučné spoléhání na jeho moc a na jeho dary Ducha v tom, co děláme.

Znát než "Ježíše Krista, a to ukřižovaného" ještě neznamená zredukovat všechno mluvení a konání na jednu větu. Ale znamená to důslednou a pravdivou centraci života a hlásání na postavu Ježíšovu a přijetí jeho životního postoje i jeho způsobů myšlení a jednání.


Myšlenky k promluvě
1 Kor 2,1-5
K čemu je vlastně člověk jako dítě formován, zejména když začne chodit do školy? Může nás to slovo překvapit, ale přece jen to tak bude: je veden k úspěšnosti. A také bychom mohli dodat k nezávislosti, ke schopnostem, které mu umožní, aby se ve světě prosadil a měl se dobře. Jen u zvlášť osvícených lidí (a zdaleka ne u většiny křesťanů) je dítě vedeno k tomu, aby se naučilo snášet to, co je v životě těžké, aby dokázalo spíš dávat, než dostávat či získávat, aby člověk nakonec dovedl v kříži rozpoznat a přijmout i pozitivní hodnotu. Dá se dokonce říci, že dnešní skutečná nebo předpokládaná nepřízeň poměrů vůči křesťanům je zvlášť silně vede k tomu, aby byli vychováváni ve vzorňáky, nebo nepostradatelné schopné jedince, nad které není. To ovšem může být výchova k postoji, ve kterém člověk vlastně pohrdá slabšími, kdy neví nic o jejich hodnotách - a to i v církvi.

Proč o tom všem uvažujeme? Ne proto, abychom se dali do traktátu o výchově, ale proto, abychom si uvědomili, jak často jsou vcelku samozřejmá východiska a předpoklady našeho života vzdáleny od ducha evangelia, od ducha křesťanství, ba i od toho, co už věděli starozákonní proroci.

Izajáš v 1. čtení mluví o pomoci těm, kteří mají v nějakém smyslu méně než my. Taková pomoc je činem, který otvírá nový svět, nový obzor, který také léčí můj vlastní život. Je to vlastně už náznak na to, co bude řečeno v evangeliu naplno: "Kdo ztratí svůj život, ten jej nalezne." Teď snad také můžeme lépe pochopit, co míní Pavel, když říká, že nechtěl v Korintě znát nic jiného, než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Znamená to vzdání se všeho lidsky moudrého, co by mohlo nejen cestu k víře připravovat, ale také ji zatemňovat (když si radikalitu evangelia našim myšlením "odradikalizujeme"), a koncentrovat se na jádro Ježíšova činu: na jeho úplné vzdání se sebe, dání se v lásce. Jestliže Pavel říká "znát", pak - protože byl výchovou žid - myslel asi poznání ve smyslu židovském, jak mu rozumí Starý zákon. A to není teoretické vědění o něčem, to je nejhlubší sjednocení. Pavel tedy neznal Krista jen jako někoho, o kom "přednášel", ale ve svém vystoupení v Korintě se s ním zcela ztotožnil: vzal svou skleslost, neúspěšnost, nemohoucnost jako podíl na Ježíšově osudu, přijal své prohry a neúspěchy jako výhru podle Boha. Jakmile se však pokusíme ve svém životě dobře "znát Ježíše, a to ukřižovaného", tedy jakmile přijmeme způsob života, který je výrazně životem pro druhé, životem ztrácení, začneme být něčím, co na prvý pohled vadí. A začneme se tedy ptát, jestli to nepřeháníme, když se ostatní na nás dívají s neporozuměním, jestli jsme normální. A přece je třeba dojít k poznání, že nejde o to, zda druzí jsou nebo nejsou jako my, ale o to, zda my jsme těmi, kterými máme být. Sůl v pokrmu je potřebná, ale není totéž, co solený pokrm. Světlo ozařuje prostor, ale prostor je tu i bez něj, bez světla. Člověk znovu a znovu žasne nad dokonalostí obrazu evangelia.

Vraťme se však přece jen ještě k našemu prvnímu tématu. Jak máme tedy sebe (druhé, děti...) formovat? Máme sebe nebo je předem vychovávat v životní outsidery? Máme dělat z neúspěchů úspěchy a pohrdat těmi, kteří něco dokáží? V žádném k případě. Život i svět jsou nám dány za úkol, a na ten je třeba se připravovat a potom ho všemi silami zvládat. Ale toto všechno by mělo být v perspektivě Ježíšova dání se, vydání se, které je vrcholem lásky - tedy vrcholem nejplnější lidské seberealizace, kterou láska je. A v perspektivě vyvolení k údělu křesťana, k poslání být solí a světlem, které znamená cestu, která se v mnohém podobá cestě druhých, ale která právě pro ně má smysl.