Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
5. neděle velikonoční B / Vinný kmen a ratolesti

Díval jsem se na čištění vinice ve Frascati u Říma. Pálili odstřihnuté výhonky. Uvědomil jsem si, že se v evangeliu v českém překladě čte o vinném kmeni a ratolestech. My těm slovům rozumíme podle stromů. Kmen je jenom střední pevná část. Ostatní všechno jsou větve, ratolesti. Kdyby takto ořezali vinnou révu, příští rok by nic nesklidili. Vinným kmenem jmenují tu v Itálii všechno to,co zůstane na příští rok, tedy keř pěkně rozvětvený. Ratolesti, které se pálí, jsou jenom divoké výhonky, které se ustřihují. Tento slovní rozdíl však znamená málo pro jádro evangelního přirovnání.

Snadno se tento obraz přenese na spojení lidí. Říkáme, že někdo patří k nějakému kmenu, tj. k rozšířené rodině. Plyne z toho, že má s ostatními mnoho společného. Ve staré primitivní společnosti znamenala příslušnost ke kmenu také sociální zajištění. Členové se jeden o druhého starali. Když nařídil Bůh Abrahámovi, aby odešel z domu svého otce a ze své země (Gn 12, 1), bylo to něco jako slib chudoby sv. Františka z Assisi. Od té doby musel mít důvěru jenom v Hospodina. Ale zajištění v kmenu neslo s sebou také vážné povinnosti s ostatními spolupracovat, hájit je, bojovat s nasazením života, když bylo zapotřebí.

Jak vidíme, Ježíš použil obrazu přímo z přírody, aby vyjádřil nutnost spojení se svými učedníky. Teoreticky užívají teologové výrazu, že je křesťanský život nutně kristologický. Aby ta pravda vynikla, Vladimír Loskij polemizoval i proti ideálu „napodobení, následování Krista“. Zdá se mu, že je to výraz povrchní. Napodobujeme, následujeme někoho, kdo je mimo nás, kdo stojí před námi, na koho se díváme zvenčí. Opravdový termín je ten, kterého užívá sv. Pavel: „život v Kristu“, protože On žije v nás a my v něm, jako míza z vinného kmene proniká do ratolestí. Aby tuto myšlenku potvrdil, Loskij srovnává dvě charakteristické knihy. Na Západě se čte Následování Krista Tomáše Kempenského, na Východě tomu odpovídá kniha, která má titul Život v Kristu. Její byzantský autor Mikuláš Kabasilas tam rozvádí tuto myšlenku. Křtem jsme zasadili do srdce Kristův život. Ten se ostatními svátostmi, hlavně eucharistií, dále rozvíjí a roste.

Protiklad mezi následováním Krista a životem v Kristu je ovšem umělý. Jsou to dva výrazy, které se navzájem doplňují. Můžeme říci, že první vyjadřuje pohled na věc ze stránky morální, druhý ze stránky ontologické. Vyjadřuje se v něm také mentalita různých národů. Napodobení mělo velký význam u Řeků. Malovali obrazy. Každý obraz napodobuje více nebo méně věrně originální podobu. Když někdo maluje portrét osoby, chválí ho za to, že je obraz velmi podobný člověku, kterého představuje. Věrni této mentalitě, řečtí Otcové s oblibou rozvíjeli téma, že je člověk obraz a podoba samého Boha (Gn 1, 26-27) nebo „podle obrazu a podobenství Boha“, tj. podle Krista. Kristus je obraz Otce, my jsme obraz Krista. Musíme se tedy snažit o to co nejlíp tento původní obraz napodobit. V tom smyslu píše např. Jan Klimak, že je křesťan napodobení Krista podle svých sil. Přivlastňuje si tu a upravuje definici Platónovu. Ten řekl, že je cílem života napodobit Boha podle svých vlastních schopností. Jan Klimak to přenáší do křesťanského prostředí. My napodobíme Boha ne neviditelného, ale Boha vtěleného, tj. Ježíše Krista.

Pro židovskou mentalitu byla tato mentalita tuze formální. Oni nemalovali obrazy. Když chtěli být žáci věrni svému učiteli, šli v jeho šlépějích, následovali ho ve skutcích, ve slovech, v myšlení. Takový byl poměr apoštolů ke Kristu. Když se rozešli do celého světa, měli hlásat jeho učení. Neměli po ruce, jako mají dnešní kazatelé, katechismy, příručky dogmatiky a morálky. Jakákoliv otázka se tedy vyskytla, představili si, co by na jejich místě odpověděl Kristus, co by udělal on. Taková byla a je situace mnoha prostých světců. Svatý Alfons Rodriguez byl řeholním bratrem. Dělal vrátného v jezuitské koleji, kde studovali bohoslovci. Ti ho někdy škádlili a dávali mu těžké otázky z teologie,které probírali ve škole. Ale většinou se nemohli vynadivit, jak správně na ně odpovídal. Když se ho pak ptali, jak na to přišel, prozradil jim své tajemství: „Každý den přece rozjímám o životě Ježíšově. Snažím se ho poznat z blízka a myslet ve všem tak, jak by myslel on.“

Tak žil i sv. František z Assisi. Co jiného byly jeho stigmata, než svědectví, že chtěl následovat Krista i v jeho umučení. Exercicie, duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly, sice začínají teoretickým naučením o cíli člověka a o smyslu světa, ale hned nato se tu předkládají jednotlivé scény z Ježíšova života, abychom se do nich vžívali a Krista napodobili. Výraz, kterého sám Ignác pro sebe nejčastěji užíval, je ideál „být s Kristem“, jít do světa, pracovat a bojovat spolu s ním.

Napodobit Krista, následovat Krista jsou tedy výrazy, kterými vyjadřujeme naše morální úsilí, abychom byli s Kristem. Jsme si ovšem dobře vědomi, že se nedá napodobit Bohočlověk jenom tak, jako se napodobují světští hrdinové. Aby naše jednání mělo Božskou sílu jako jeho, je potřeba, aby on žil v nás, abychom byli jedno, abychom byli jako ratolesti na jeho kmeni, abychom mohli říci se svatým Pavlem: „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20).“

Tato idea je pěkně rozvinuta v románu Dostojevského Idiot. Tolstoj hlásal, že stačí opravdovým křesťanům, aby vzali do ruky evangelium a uskutečňovali je jako morální knihu. Dostojevský takového čistě morálního křesťana vykreslil ve svém románě. Princ Myškin přijede ze Švýcarska, tj. odjinud, do Sankt Petěrburgu. Nemodlí se, nechodí ke svátostem, ale chová se ke všem tak, jak se to učí v evangeliu: nelpí na penězích, nemluví o nikom špatně, každému hledí pomoci. Na počátku se lidé skepticky usmívají, ale pak si ho zamilují, je všem sympatický. Ale nakonec se příběh pokazí. Dvě ženy se o něho pohádají, on se zaplete do situace, ve které je vražda, a nakonec skončí v ústavu pro choromyslné... Co chtěl spisovatel svým románem říci? Chtít jednat jako Kristus a nemít jeho sílu a jeho život v sobě by bylo bláznovstvím, neuskutečnitelným ideálem, který by vedl ke schizofrenii, rozpolcení osobnosti. Jsme proto nabádáni, abychom následovali Krista v církvi, abychom užívali svátostného sjednocení s ním. Jenom pak budeme schopni jednat jako on.




***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 16. května 2003