Postní doba (cyklus B)
6. neděle postní - Květná B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Bůh nám ani neslibuje život bez trápení a smrti, ani nám tyto věci nevysvětluje. On pro nás dělá mnohem víc.

Květná neděle

Rozbor textu

1. čtení
Průvod s ratolestmi: Mk 11,1-10
Když Ježíš nasytil zástup několika chleby a rybkami na poušti, chtěli se ho zmocnit a prohlásit za krále. On ale odešel na osamělé místo. Nebyl úspěšným politickým vládcem, vždy se vyhýbal možnému omylu v této věci. Jen zde, při vjezdu do Jeruzaléma, se chová jako král, nechá se i oslavovat. Je to totiž triumfální vjezd k jeho zavržení a odsouzení mocnými tohoto světa, k utrpení a smrti. Takový, a ne mocensky úspěšný, je Mesiáš Ježíš. Zde už tedy možnost omylu není. Za pár dní všichni uvidí, jak je to s Božím vyvoleným. A budou se moci rozhodnout, jestli se k němu přidají, jestli uvěří v zavrženého, trpícího Mesiáše. Stojíme před stejnou otázkou. Slavit v tuto chvíli můžeme Krista oprávněně jen tehdy, pokud nevynecháme jeho kříž a smrt. Nemůžeme znát jiného Ježíše Krista, než toho ukřižovaného, jako svatý Pavel.

1. čtení:
Iz 50,4-7
Písně o Božím služebníku byly chápány církví od nejrannějších dob jako prorocké slovo o Ježíši. Zde máme třetí píseň. Služebník je vybaven pro svou službu od Pána a to jak utěšujícím jazykem, tak ochotným uchem. Služebníkova je jen jeho vlastní vydanost a jeho utrpení. Jistotu nenachází ve svých vlastních schopnostech, ale v tom, že mu Hospodin pomáhá, že je v jeho moci.

Trpící Ježíš se solidarizuje s trpícími lidmi, tedy i s touto postavou trpícího služebníka. A proto se také trpící člověk může ztotožňovat s trpícím Ježíšem.

2. čtení
Flp 2,6 - 11
Známá píseň z listu Filipanům je zřejmě textem, který byl v Pavlově době rozšířený a on ho do svého listu zapracoval. Ukazuje na naprostou vydanost Ježíše, který své božství nezapírá a nepopírá, a přece se vzdává jeho užívání a to až ke smrti na kříži.

Na toto ponížení navazuje povýšení a to povýšení nade všechny a nade všechno. Ponížení kříže a vydanost Ježíšovu ovšem ani tak nelze přehlédnout a nesmí se na ni zapomenout.

Z úryvku je zřejmá nesmírná blízkost Ježíše každému člověku (V 7), která nebyla ani vzkříšením odvolána či zrušena!

Evangelium
Pašije Mk 14,1-15,47
Ježíšův život se naplnil v Jeruzalémě o židovských velikonočních svátcích, o svátcích vysvobození z egyptského otroctví. Snad to bylo 7. dubna r. 30. V utrpení a smrti Ježíše je zřetelné to, co v celém evangeliu zůstává ukryto: Ježíš je Syn člověka a Boží služebník, mesiášský král. Boží Syn sám určuje okamžik svého zatčení, dává signál pro rozsudek smrti, umírá vědomě a svobodně. Ale jediným, který v něm vyznává Božího Syna, je římský důstojník, pohan.

K úvaze
Mohli bychom říci, že liturgie Květné neděle je zviditelněním Pavlových slov: "Já mám svou chloubu v kříži našeho Pána Ježíše Krista" (Gal 6,14), nebo: "Umínil jsem si neznát mezi vámi nic jiného, než Ježíše Krista a to ukřižovaného" (1 Kor 2,2).

Tato liturgie totiž nenese v sobě jen vzpomínku na Ježíšovo utrpení a smrt (pašije), ale přímo oslavu tohoto Ježíše, kterého není možno pravdivě vnímat bez smrti a utrpení. Po všech pokusech udělat kolem Ježíše "manifestaci", oslavit ho, prohlásit ho za krále, jak o tom mluví evangelia, přichází až tato jediná chvíle, kdy se Ježíš nechá oslavit před očima zástupů. Až zde, na prahu ukřižování, kde už nemůže být mýlky, nechá se oslavit jako Mesiáš a vystupuje jako král. Za chvíli - v událostech po odsouzení - totiž bude vidět, jak jeho kralování zde na zemi (ale jen zde!) vypadá. Jakkoliv je nám to nepříjemné a chtěli bychom spíš zde na zemi trvalý nebeský triumf Ježíšův, musíme připustit, že v lidských dějinách Ježíšovo kralování bez potupy, zatracování, prohry a kříže není dost dobře možné. K Ježíšově věci se totiž chovají jak mocní tohoto světa, tak ti, kdo si hrají na Boha (a kdo z nás si občas aspoň na chvilku nesedne na jeho trůn?) v dějinách Izraele, stejně. A on přesto jde dějinami cestou kříže a současně zve ke svému stolu, aby se dal za pokrm. Lidsky vzato je to neuvěřitelné. Církev tedy nemůže nikdy jeho cestu kříže opustit, nemá-li opustit své poslání, ztratit svou identitu, být totiž svědkem Ježíšovy pravdy. To ovšem neznamená, že si křesťané budou utrpení snad vyhledávat (Ježíš ho také nevyhledával)! Znamená to ale, že v Ježíšově cestě, v životní cestě skutečného Mesiáše a krále, který je křižován a odmítán, bude stále vírou rozpoznávat cestu, která ho vede k cíli, k Bohu, a proto ji tedy nebude opouštět.

Závěr: "Sladění" slávy Božího Syna a lidskosti Syna člověka, vtěleného Slova, je možné jen tak, jak to ukazují dnešní biblické texty, hlavně obě evangelia.

Myšlenky k promluvě
Mk 14, 1-15,47
Je pravda, že je ta událost stará téměř dva tisíce let. A bylo by velkým neštěstím, kdybychom to, co jsme slyšeli, považovali jenom za vzpomínku na něco minulého, co se nás netýká. Ježíš zemřel za všechny lidi všech věků. Tedy i za mne, který žiji dnes. Z tohoto hlediska je jeho utrpení a smrt i pro mne teď událostí současnou, něčím, co se týká bezprostředně mého života. Jeho láska není minulá, je přítomná.

Ale je zde ještě další důležitý pohled. Ježíšovo utrpení a smrt je i pro mne cestou. I dnes přece existuje utrpení, smrt, nemoc, zrada, zklamání. I dnes je člověk nucen k těmto věcem zaujmout stanovisko. Někdy prostě nechce tyto stránky života vidět. Jindy se zas utěšuje nadějí, že je jen otázkou času, věcí pokroku, než budou tyto stinné stránky života odstraněny. Nebo lidé prostě před těmito stránkami života utíkají, a když se stane, že je dostihnou, hledají, na koho svalit vinu - na lékaře, na životní okolnosti, na Boha. Jako by se svalením viny na někoho věc řešila.

My ale v pašijovém příběhu a v celém evangeliu vidíme, že Bůh nám ani neslibuje život bez trápení a smrti, ani nám tyto věci nevysvětluje. On pro nás dělá mnohem víc. Tím, že Ježíš přijal lidský osud neúspěšnosti, utrpení duševního i tělesného, smrti, že touto cestou došel svého povýšení, došel k Otci a tím vším i pro nás připravil cestu. Cestu, která nevede mimo, okolo těchto skutečností, ale cestu, která vede právě skrze ně. A nevede k nějakým pomyslným lepším zítřkům, ale vede k Bohu, našemu Otci, k plnému spočinutí v něm, v jeho blízkosti. Utrpení, nemoc, nezdar, smrt - to jsou samy o sobě skutečnosti nejen zlé, ale postrádající smyslu. Samy nikam nevedou, to víme. Ale tím, že je Ježíš přijal do svého života, tím, že je vzal za své a udělal z nich cestu k Otci, tedy cestu ke spáse, tím jim smysl dal. Nebo jinak - tím zbavil tyto temné stránky jejich nesmyslnosti.

A tak my, když Ježíši skutečně věříme, nejsme v nějakém oblaku pomyslných útěch, klamů nebo neskutečných životních nadějí. Naopak jsme osvobozeni od strachu z nesmyslnosti, od tlaků, které by nás nutily nevidět tyto stinné stránky života. Jedním slovem - jsme osvobozeni k přijetí kříže, k přijetí křížů, kterých se v životě stejně nikdo nezbaví, kterým se nevyhne. A my se nemusíme ani utěšovat nepravdami, ani nemusíme utíkat před setkáním se zlem. Ale můžeme tyto věci s důvěrou prožívat a jít jimi až k cíli, tedy až k Bohu. Pašije nám nenabízejí iluzi života bez bolesti, ale dávají nám sílu k prožití tohoto bolavého, čemu se nevyhneme. A ukazují nám, že utrpení není jen něco, co pro nás samotné může mít smysl, ale něco, co přináší ovoce, požehnání, pomoc druhým, že je to cesta k vykoupení světa.