Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
6. neděle velikonoční - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Sk 15,1-2.22-29
15. kapitola tvoří skutečný střed Skutků apoštolů. Otázka osvobození od obřízky (a tedy od židovského Zákona) křesťanů, kteří byli pokřtěni z pohanů, je centrálním problémem Lukášových adresátů.

Otázka obřízky u křesťanů z pohanství je vlastně otázkou, jak má sebe samu chápat církev - lid nové smlouvy. Pro nás jsou tyto otázky cizí, ale je třeba si uvědomit, že celé chápání spásy skrze Ježíše Krista je v novém zákoně viděno jako další realizace Božích zaslíbení, smlouvy, uzavřené s Izraelem a uskutečněné v Izraeli. Otázka, co z tohoto starého dědictví, z nějž vyrostla církev, má zůstat, je vlastně otázkou velmi poctivou. V zásadě je ve Skutcích apoštolů odpovězeno už dříve: křest pohana Kornelia dokládá, že: 1. mají být křtěni pohané a 2. nemusí se podrobovat obřízce. Tedy spása je tu i pro pohany a není třeba, aby se pohan nejdřív (obřízkou) připojil k Izraeli a potom teprve se dal pokřtít a tak přijal spásu.

V našem úryvku jde dále o to, zda Mojžíšovy předpisy, které jsou podle Starého zákona výrazem Boží vůle, mají být aplikovány v celém rozsahu, a tak upravovat život křesťanů. Pro Lukáše je však Mojžíšův zákon cizím světem (mluví vlastně ve Sk 15,1 o Mojžíšově "zvyku", ne o Zákonu). Shromáždění apoštolů tedy respektuje jak svébytnost pohanů, tak velikost a moc vykoupení a ukládá proto jako závazné jen zachovávání tří podmínek, které v podstatě mají udržovat křesťanství ve vzdálenosti od pohanství. Apoštolské nařízení tedy není břemenem, ale osvobozením od velké houště předpisů.

Pozoruhodný je princip i forma rozhodování, v němž se uplatňuje autorita i kolegialita bez konfliktu současně (autorita - apoštolové, kolegialita - obec se podílí na celém vyjasňování). Lukáš zde zřejmě demonstruje spíše ideální model rozhodování, než že by jen referoval o tom co se stalo. V zásadě jde o to, že obec v Antiochii se obrací na obec v Jeruzalémě (ne jen biskup v Antiochii na "úřad" v Jeruzalémě). V obou místech jde o obce, tedy ne o shluk lidí, ale o skutečnou pospolitost, která má své starší (představené), ale která není jen pasivním objektem rozhodování těchto starších.

Rozhodnutí Jeruzalémské obce se neodvolává na nic menšího, než na Ducha svatého. Sankce v jejich nařízení není nic negativního (nebudete-li dodržovat, stane se vám ...), ale pozitivní (budete-li dodržovat, jednáte správně), je tedy povzbudivá.

Opakovaným omylem bývá tvrzení, že prvotní církev byla jednolitou, bez napětí a bez plurality. Není to tak, jak plyne z Nového zákona. V 15. kapitole Skutků čteme o velké benevolenci nebo spíš o velkém pochopení, kterého se dostalo pokřtěným z pohanství od Judaistů. Neměli být vázáni předpisy Zákona. Podíváme- li se ale na Sk 20,21 vidíme, že zrovna tak existovali křesťané ze židovství, kteří horlili pro Zákon.

Stojí také za povšimnutí způsob, jakým byla sporná otázka mezi pohanokřesťany a judaisty řešena. Je to totiž ideální model, který uvádí Lukáš, a byl by i dnes žádoucí. Není to totiž ani postup autoritářský (Jeruzalém nařídí, Antiochie poslechne), ani čistě demokratický (demokracie stojí na tom, že většina má pravdu, což není vždy skutečností). Postup uváděný ve Skutcích počítá i s Duchem svatým, i s "lidskostí" obce. Ta musí mít své starší a zástupce, nemohou jednat všichni se všemi najednou. Obě strany jsou schopny a ochotny spolu hovořit a společně hledají pravdu. Rozhodne nakonec autorita, ale ne v libovůli, nýbrž na základě rozhovoru a v síle Ducha svatého.


2. čtení
Zj 21,10-14.22-23
Město bylo v době napsání Skutků pojmem hodným úcty - jednak znamenalo pro obyvatele bezpečí a jistotu, a dále umožňovalo život na úrovni, která mimo město nebyla. Toto město v biblickém textu znamená dovršené Boží království a je tedy dílem Božím - "sestupuje s nebe od Boha". Pisatel o něm ví díky Božímu zjevení. Ač je toto město novým dílem Božím, má jasnou souvislost se vším, co Bůh do té doby ve vyvoleném národě a v církvi udělal. To vyjadřují jména izraelských kmenů na branách a brány se jmény apoštolů.

Zásadním rozdílem proti pozemskému městu je to, že toto město nemá chrám. Zde už je totiž Bůh všechno ve všem. Není tedy třeba nějaké místo vyhradit vysloveně pro Boha - on sám všechno vším naplňuje, zlo zde tedy už není. Ozářeno je toto město slávou Boží, ta dává všemu lesk.

Tato vize nemá člověka především informovat o tom, "jak to bude vypadat v nebi". Je to totiž řeč obrazů a symbolů, které se snaží vyjádřit vnitřní podstatu eschatologické skutečnosti, Božího království. Podle těchto obrazů může člověk u Boha ("v nebi") očekávat: plnost Boží, naprosté bezpečí jako ve městě za hradbami, tedy naplnění toho, co už zde částečně zakoušíme v církvi.


Evangelium
Jan 14,23-29
V 23 - Ježíš je sám slovem (Jan 1), "zachovávat slovo" je všechno jiné, jen ne spokojení se s vyplněním litery. Milovat Ježíše a zachovávat slovo jsou spíš synonyma.

V 24 - Syn vychází od Otce, slovo vychází od Otce, a oboje je určeno k záchraně člověka, k tomu, aby "měl život a měl ho v hojnosti".

V 25-26 - Duch svatý je pokračovatel Ježíšova díla. Zde můžeme také vidět, jakým zúžením je princip "sola scriptura", tedy "jen to, co je v Písmu". Zdravé katolické učení o apoštolské tradici (tím spíš přesvědčení křesťanského východu o pokračování zjevení v širším slova smyslu v církevních otcích a lidech svatého života) bere právě v potaz toto : "Duch vás naučí".

V 27 - tato slova jsou srozumitelná, dojdeme-li až k hebrejskému ekvivalentu slova pokoj (řecky: eirene) - k pojmu ŠALOM. Není to klid, ale je to "souhrn všech Božích darů "(Hermach) .Opravdu dar Boží, ne něco, co by vycházelo jen z možností tohoto světa.

V 28 - mimo jiných míst, také z tohoto verše vyvozují Svědkové Jehovovi, že Ježíš není Boží Syn, že je Otci podřazen (viz blud subordinacionismu). Slovo "větší" berou tak, jak se mu rozumí v hovorové řeči dnes. V souvislosti evangelia je to ale jiné: Ježíš a Otec jedno jsou: Ježíš sám není všechno. Cíl je setkání s Otcem: nejprve Ježíšovo setkání ("jdu k Otci"), potom i jeho učedníků a nás. Jinak řečeno: nelze ulpět pouze u pozemského setkání s Ježíšem, je třeba s ním dojít až k jeho původci - k Otci.


K úvaze
Slovo - Duch - pokoj: tyto dary dává Kristus těm, kdo jsou jeho. Nestojí vedle sebe, jeden dar vyrůstá z druhého. Ježíšova přítomnost na tomto světě byla jen na čas - naše je taková ovšem také. Bytí u Otce, spása, Boží království, nebe znamenají ovšem přechod z omezení do neomezení. Ježíšovo slovo člověka na tuto cestu uvádí, v síle Ducha se po ní jde. A pokoj je v plnosti tam, kde jsme plně s Bohem.


Myšlenky k promluvě
Jan 14,23 - 29

Mnohdy se nám, křesťanům, vyčítá, že se za dva tisíce let svět málo změnil. Že sice tvrdíme, že přišel Mesiáš, ale na světě je stále mnoho a mnoho zla. Ostatně ani v době Ježíšově to nebylo přece jiné. Ježíš chodil po Palestině, ale jen menší část lidí mu uvěřila. A římská okupační armáda ani po Ježíšově kázáni neodešla, ti, kdo druhé okrádali, to dělali dál, ti, kdo byli nespravedliví, pokračovali ve své činnosti a tak dále. Vypadá to pesimisticky? Jen na první pohled. Podívejme se do našeho evangelia. Ježíš zde mluví o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, dává jim svého Ducha a dává jim svůj pokoj. A s tímto obdarováním potom vcházejí do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Což můžeme být i my. Můžeme, pokud nečekáme stále a stále od Ježíše něco jiného, něco, co nám ani nedal ani neslíbil. Nebo pokud nečekáme znovu a znovu od světa, že se změní, že se změní podle našich (jistě těch nejlepších) představ.

Podívejme se tedy na tyto Ježíšovy dary. Především je to Ježíšovo slovo. Je to slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není jen a pouze slovo lidské, ale protože je to slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné. Platí o něm to, co už říká Bůh ve Starém zákoně skrze slovo proroka Izaiáše: "Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku ... vykoná vše, k čemu jsme je poslal" (srv. Iz 55,11). Není to tedy jen slovo, kterým bychom se mohli chlubit, jako ojedinělým poznáním. Není to slovo, kterým bychom mohli tlouci své bližní po hlavě, abychom je usvědčili z jejich omylů a špatností. Je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (Jan 6,68). A toto slovo máme, podobně jako Maria zachovávat: a to ne jen jako respektovaný zákon, jako vnější normu, ale právě po vzoru Mariině je máme opatrovat ve svém srdci (Lk 2,51).

Další dar, který dává vzkříšený Ježíš, je pokoj. Pokoj, kterým zahrnuje své učedníky, ty, kteří mu nerozuměli, kteří ho opustili ve chvíli křižování, kteří se zdráhali uvěřit tomu, co říkaly ženy, když se setkaly s prázdným hrobem a se vzkříšeným Pánem. Pokoj, který znamená odpuštění i požehnání. Pokoj, který, jak říká evangelium, svět dát nemůže. Tento pokoj není klidem chvíle, ve které nás nikdo nevyrušuje. To není utišení, když odešla poslední návštěva s třemi rozdováděnými dětmi. To je pokoj s Bohem skrze Krista, chvíle, kdy víme, že jsme Bohem milováni a že jsme u něho v bezpečí. Boží dar, který - právě proto, že je Boží - svět dát skutečně nemůže. Tento pokoj přináší každé setkání se vzkříšeným Kristem: v jeho slově, ve svátostech, ve společenství křesťanů, v modlitbě.

A konečně je tu vrcholný dar, který vzkříšený Kristus slibuje a posléze i dává, a to je Duch svatý. Ten Duch, který nás uvede do celé pravdy, kterého posílá Otec, který křesťany naučí a připomene jim všechno to, co je Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit tak, jako jiné předměty, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i když třeba budeme mnohé znát a umět. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí, jak jsme slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.

Podívejme se ale do našeho obyčejného života. Může se nám zdát, že tam máme jiné starosti a jiné problémy, než je to, o čem jsme zde uvažovali. Že tam nám dary jako je Boží slovo, Kristův pokoj a Duch svatý, mnoho nepomohou. Kdybychom viděli věci tak, byla by to téměř tragédie. Znamenalo by to, že chceme a dokážeme působit ve světě jen vlastními silami, že jednáme tak, jako by Ježíšovo vtělení nebylo. Jenže ono bylo, a tím se změnilo všechno. Ježíš Kristus, Boží Syn, vstoupil do lidských dějin a my, kdo jsme v něj uvěřili, bychom neměli vlastně už vůbec nic dělat bez něho, nejsme-li zcela nerozumní. Nebo alespoň nic z toho, na čem nám záleží, co považujeme za významné. Jinak totiž jednáme pod své možnosti, jinak zbytečně zůstáváme na úrovni těch, kdo nebyli Bohem přijati za vlastní!

Vraťme se tedy k našim úvodnírn otázkám. Je křesťanství ve světě k něčemu? Jsou Ježíšovy dary ve světě užitečné, působí? Ano, ano a ještě jednou ano - ale jen tam, kde je člověk přijme a kde s nimi spolupůsobí. Jako křesťané jsme k tomu vybráni, vyvoleni. Smíme tedy tuto šanci jen tak minout?