Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
7. neděle v mezidobí C / Být jako Bůh

1. čtení 1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23

2Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi.
7V noci David a Abišaj přišli (k Saulovu) mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. 8Abišaj řekl Davidovi: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!“ 9David však Abišajovi odpověděl: „Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?“
12(Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. 13David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - 22volal: „Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. 23Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina.“



Tato epizoda z Davidova života velmi krásně ilustruje ústřední myšlenku evangelia: lásku k nepřátelům, projevenou skrze odpuštění. David, pronásledovaný Saulem, by měl možnost zabít svého nepřítele, ale neudělá to, protože v něm vidí zástupce (posvěceného) Božího. Dává pouze důkaz této možnosti a doufá, že Bůh ho zachrání (projeví na něm svoji spravedlnost), protože on je věrný vůči tomu, kdo koná dobro.





Mezizpěv Žl 102

Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, - vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! - Veleb, duše má, Hospodina - a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! *

On odpouští všechny tvé viny, - on léčí všechny tvé neduhy. - On vykupuje tvůj život ze záhuby, - on tě věnčí láskou a slitováním. *

Hospodin je milosrdný a milostivý, - shovívavý a nadmíru dobrotivý. - Nejedná s námi podle našich hříchů - ani podle našich vin nám neodplácí. *

Jako je vzdálen východ od západu, - tak vzdaluje od nás naše nepravosti. - Jako se smilovává otec nad syny, - tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. *





2. čtení 1 Kor 15,45-49

Bratři! 45První člověk, Adam, byl stvořen jako živá bytost, poslední Adam však bude oživujícím duchem. 46Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. 47První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. 48Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. 49My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.



V třetí části 1 Kor 15 Pavel odpovídá na druhou námitku: jak vstanou mrtví? S jakým tělem? Nejprve odpovídá pomocí obrazů (15,36-44), které poskytnou vágní představu. Pak argumentem víry: skrze solidaritu s Adamem jsme zdědili porušitelnost, skrze solidaritu s Kristem zdědíme neporušitelný život. Kristus je teď duchovní bytostí. A toto je náš úděl: být jako on (1 Jan 3,2), prožít zmrtvýchvstání jako on (Řím 6,5), s oslaveným tělem jako je jeho (Fil 3,21).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.



Evangelium Lk 6,27-38

Ježíš řekl svým učedníkům: 27„Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, 28žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. 29Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. 30Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. 31Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. 32Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. 33Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. 34Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek.
35Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. 36Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
37Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. 38Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou se zase naměří vám.“



Jedná se o malý morální kodex, který charakterizuje život křesťana. Nejdříve je tu zlaté pravidlo („co chcete, aby lidé dělali vám, i vy jim dělejte“), pak následují tři „negativní“ postoje, které se mohou shrnout větou: nejednejte jako ti, kteří neznají evangelium. Od v. 35 („milujte své nepřátele…“) pak máme pozitivní vyjádření evangelního postoje. Důvodem „lásky bez podmínek“ je „následování“ Otce, který je dobrý i k těm, kteří dobří nejsou.



K hlubšímu porozumění textu

27 Po vsuvce (vv. 24-26) se Ježíš obrací znovu na učedníky (jim tedy neplatila „běda“, oni jsou naopak ti chudí a potřební, které Kristus uzdravil a blahoslavil). Nové přikázání lásky není tedy určené pro ty, kdo jsou vně společenství! Jen učedník, který řekl „ano“ ke strádání (v. 20n.) a pronásledování (v. 22), může a má prokázat „novou“ podobu lásky, která je ochotná ztrácet – toto přikázání je tedy pokračováním a uplatněním Ježíšových blahoslavenství. Ježíš vyžaduje lásku chudou, pronásledovanou, plačící, hladovějící…

28 Žehnání a modlitba za druhého jsou víc než pouhými projevy lásky: tyto projevy mají „blíž“ k srdci druhého, podobně jako proklínání a hanobení jsou „hlubšími“ projevy zloby. Zlo nemá být přemoženo zlem, ale „stvořitelským“ dobrem (Řím 12,21), a sice nejen skrze vnější skutky, ale spíš skrze vnitřní skutky srdce.

Takové pozitivní vyjádření lásky k nepřátelům ve SZ nebylo: tam nanejvýš najdeme negativní vymezení, neodplácet zlem (Ex 23,4).

29-30 Ježíš stupňuje svoji řeč – tím zdůrazňuje radikálnost svého nároku. Není to slovo proti sebeobraně – ale proti zákonu odplaty (zlým za zlé). Nastavení druhé tváře: viz Služebník JHWH (Iz 50,6; Pl 3,30). Ježíš nás miloval, když jsme byli jeho nepřáteli (Řím 5,10)!

Ochota nechat se obrat není postojem slabošství, ale lásky: kdo takto jedná, nemá zjevně žádný zájem o své vlastní já: vzdal se sebe samotného v lásce.

31 Zlaté pravidlo interpretuje nárok lásky k nepříteli (v. 27-29). Na druhou stranu verše o lásce k nepříteli jsou ve znamení zlatého pravidla. Častý výskyt tohoto pravidla prozrazuje, že nyní nadešel čas, kdy zákon je zapsán do srdce (Jer 31,31n.) a každý je vyučován bezprostředně od Boha (srv. Mt 23,8): od Boha tedy dostává „konkrétní aplikace“ této obecné normy.

32-34 Jsou tu vyjádřeny motivace lásky.

Láska požadovaná Ježíšem není závislá na reakci (lásky či nelásky) druhého. Je to láska ne-vy-počítavá.

35 Budete syny Nejvyššího – to je ta eschatologická „mzda“ (35b a 32n.). Tato mzda spočívá v tom, že přijmeme důstojnost „Božích synů“: a to implikuje rodinné společenství s Bohem. Není to však mzda za „výkon“! Pojetí „mzdy“ není pochopitelné v prostředí, kde se Bůh dává zdarma jako přebohatá „mzda“.

Jelikož následuje v. 36, musí se mezi řádky číst, že toto eschatologické synovství je už teď přítomnou realitou (Mt 5,1; Ef 5,1; Ef 4,32-5,2).

Největší požadavek (lásky k nepřátelům) musí mít nejvyšší motiv – napodobení Otce. Není tu motiv mravní (sebeovládání, pohrdání majetkem, ctí). Kdo miluje Otce, bude ho napodobovat, protože mu chce být podobný: nepotřebuje žádné další motivace pro své jednání. Velkolepý ideál napodobení Boha tedy určuje lidské jednání.

36 Tyto verše specifikují požadavek lásky (31). Opět je tu myšlenka napodobení Boha – částice „jako“ vyjadřuje srovnání a zároveň důvod, základ.

37 Neodsuzovat a dávat – Ježíš nepřišel odsoudit! On jako první dával zdarma, nejzřetelněji na kříži. Bůh sice není podmíněn lidským odpuštěním a milosrdenstvím ke druhému, avšak odpuštění a milosrdenství otevírají člověka (dárce) a činí ho schopným přijmout Otcovo odpuštění.

38 Bůh dává velkolepě: a proto i jeho syn/dcera dává, a sice velkoryse.



Společné rysy prvního čtení a evangelia: Láska k nepřátelům.





K úvaze

Božské… jednoduše božské! Jak nezvolat tímto způsobem, kdykoli slyšíme evangelium? A „obzvlášť“ po vyslechnutí dnešní perikopy? Ježíšova slova nejsou pro „obyčejné smrtelníky“, o tom není pochyb! Jsou pro ty, kdo přijali zbožšťujícího Ducha. Ducha… který zbožšťuje naše nitro, ale i naše vnější projevy – který místo tvrdého slova odsouzení a odmítnutí vkládá slovo laskavé (je taková reakce pochopitelná? Ne, naprosto ne!), místo způsobení rány dává sílu ránu přijmout.

To už musí být silný „vnitřní motor“, který pohání k takovému „nelidskému jednání“! Silná motivace! A tou je… následování Otce. Pokud odpovídáme dobrotou (ne „změkčilostí, bezcharakterností“!) na nelásku, pak se podobáme Otci, který dává životodárný déšť také zlým… Otci, který nás miloval právě tehdy, když jsme byli jeho nepřátelé. A právě těmito provazy lásky si nás přitáhl k sobě… a stejnými pouty laskavosti můžeme přitáhnout „nepřítele“ k Otci.

A není to koneckonců následování samotného Ježíše? Kdo poznává jeho „láskyplnou odevzdanost“ (ne „slabost před zlem“), je pak přitahován tímto božským (ne-lidským) postojem.

Sílu „přitahovat zlé pouty laskavosti“ (požehnáním, dary, upřímným a niterným postojem lásky) může mít právě ten, kdo je okouzlen Boží „bezbranností“ a suverénností vůči zlým: Bůh miluje, protože miluje, protože „je zrovna takový“ (a ne proto, že druhý je právě takový – „hodný lásky“). Čím více pozoruji ikonu Otcovy lásky, čím víc se nechávám unášet jednotlivými detaily (těmi konkrétními projevy Otcovy dobroty – objetím, snášenlivostí, odpouštěním), pak tím víc… u-nášen Bohem se „povz-náším“ nad zraňující slova, nad nepříjemné jednání. A pak zjistím, že i já miluji, protože miluji – a ne proto, že druhý mě miluje. A tehdy „jsem jako Bůh“.




K aplikaci

1. Popřemýšlej nad Davidovým počinem… a hlavně nad tím, jak konkrétně ty můžeš nasypat žhavé uhlí na hlavu toho, kdo ti ubližuje (nasypat uhlí=zahanbit).

2. Přivlastni si tato slova. Můžeš to učinit např. opakováním si těchto vět: „Já, právě já budu podobný vzkříšenému Kristu. Já budu mít nové tělo, podobné duchovnímu tělu Ježíšovu“.

3. Žehnat je výsadou každého křesťana – proč nežehnat právě teď ty, kteří ti znepříjemňují život? Jednoduše slovy: „Bůh ti žehnej! Kéž ti dá všechno dobré“. A budeš synem/dcerou nebeského Otce.