Raniero Cantalamessa, P., OFMcap | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
7. neděle v mezidobí / Cantalamessa

Odveta přináší opět odvetu; a tak tomu bude bohužel až do konce světa, skutečnost už je taková. Nicméně my jsme dnes pochopili, že to není evangelium se svým pozváním k odpuštění, kdo by se mýlil, ale je to právě oponující „skutečnost“.

Milujte své nepřátele

Čtení: 3. kniha Mojžíšova 19,1–2.17–18
1. list Korinťanům 3,16–23
Matouš 5,38–48

Před třemi nedělemi jsme měli příležitost v rámci blahoslavenství rozjímat nad otázkou vztahu křesťanů k použití násilí a síly. V první části navazuje dnešní evangelium na tuto tematiku a objasňuje ho – Ježíš ruší staré antické mravní pravidlo, které dal Mojžíš lidu: „Oko za oko, zub za zub“ (Ex 21,14). Proti němu se staví svou revoluční etikou, do té doby neslýchanou – neodporuj zlému; když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou.

Pro ty, kdo chtějí evangelium zesměšnit, je poměrně snadné jeho slova překroutit, a obvykle začínají právě tady. Co by to bylo za svět, v němž by se každý, namísto kladení odporu a prosazování vlastní spravedlnosti, nechal udeřit i do druhé tváře? – To by opravdu bylo málo. Ježíš se nespokojuje s touto pasivní nerezistencí, již v některých případech praktikovali také řečtí stoikové jeho doby (Epiktetos). Ve druhé části evangelijního úryvku jde ještě dál a říká svým učedníkům, aby své nepřátele přímo milovali: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Až k tomuto bodu se nikdo před ním neodvážil dojít. Pravá evangelijní revoluce je následující: „Když uznáme tu nejvyšší čest zneuznané existenci,“ napsal velký filozof Hegel, „všechna pouta lidského společenství se až do hloubky rozvazují a uvolňují.“

Mnozí posluchači evangelia jsou při takových slovech v pokušení říct stejně jako Židé, že to je příliš tvrdá řeč, kdo to má poslouchat, a chystají se odejít pryč. Není možné je zadržet pouze s poukazem na to, že tu Ježíš používá záměrně jazyka plného paradoxů a nadsázky, aby si získal a přitáhl pozornost a že se to nemusí brát do písmene vážně. Je to východisko z nesnází, k němuž se někdy utíká, nicméně velmi klamné. Kdybychom postupovali tímto způsobem, mohli bychom po čase smazat celé evangelium, neboť je to od začátku do konce radikální popření společenských norem a dobrých lidských mravů. Ty nám jasné říkají: Miluj toho, kdo tě miluje, pozdrav toho, kdo tě také zdraví. Ježíš však říká: Jestliže milujete ty, kdo milují vás, jakou zvláštní zásluhu na tom máte? Vždyť tímto způsobem jednají přece i lidé nevěřící. Je zapotřebí zachovat význam Ježíšových slov netknutý a snažit se spíše o odkrytí jejich hlubokého smyslu. Proč by se měl člověk postavit proti své prvotní instinktivní reakci, která ho podněcuje, aby reagoval na urážku, aby odporoval anebo se pomstil? Odpověď je jasná: protože jenom tak jsme syny nebeského Otce, který nechává vycházet své slunce nad spravedlivými i nespravedlivými. Dnešní responzoriální žalm přivedl naši pozornost právě k této Boží výsadě:

„Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neoplácí.“

Bylo absurdní žádat po lidech, aby odpouštěli ještě před příchodem Krista, kdy se dokonce božstva projevovala jako pomstychtivá a plná nenávisti. S jeho příchodem se však věci změnily – zjevil lidem, že jsou syny jednoho Otce, který dává své slunce a déšť také těm, kdo ho zraňují.

A zde se nachází zásadní důvod: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“; „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ „K svému bratru neměj nenávist… Nemsti se, nechovej v srdci zášť…“ (první čtení). Buďte tedy dokonalí a svatí – to jsou výrazy, které v daných souvislostech jasně vypovídají o tom, že máme být dokonalí v milosrdenství, heroicky a naprosto odpouštět tak jako nebeský Otec.

Můžeme však být vůbec tak dokonalí, abychom šli až na samé hranice možností, jako to dělá Bůh, jako to udělal Kristus, když ještě z kříže volal: „Otče, odpusť jim“? Je to samozřejmě nesmírně obtížné, ale nijak to nesnižuje skutečnost, že ideál a cíl zůstávají stále takové. Kdo kdy tvrdil, že Ježíš přišel hlásat morálku v lidských měřítcích? Přišel, aby přivedl člověka k Božím měřítkům, a ne obráceně Boha k lidským měřítkům. Proto nám dal objektivní prostředky k překonání nás a našich omezených sil – své slovo, svůj příklad, svou milost a svou eucharistii. O účinnosti těchto prostředků svědčí mučedníci, kteří dospěli až k odpuštění vlastním trýznitelům: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“ (Sk 7,60), zvolal první mučedník Štěpán. Dosvědčují to i mnozí naši bratři, kteří dokázali zvítězit dobrým jednáním nad zlem, urážky překonali odpuštěním a násilí tichostí a mírností, a to mnohdy ve skrytosti.

Mohou se za křesťany označovat pouze tito nečetní hrdinové, kteří dokázali odpouštět třeba až k smrti? A co všichni ostatní? – My ostatní jsme na cestě k cíli, tíhneme k němu, i když víme, že bude vždycky o kus výš než místo, k němuž jsme schopni dospět. Přesto jsme také křesťany, poněvadž křesťanem není jenom ten, kdo dosáhl svatosti a dokonalosti odpuštění, nýbrž i ten, kdo je na cestě k nim, kdo upadá, ale opětovně vstává, kdo se dokáže vrátit a mnohokrát odpustit svému bratrovi, protože nebyl schopen mu cele odpustit hned napoprvé.

Zůstává jedna otázka, na kterou jsme ještě dnes nepřinesli odpověď: Jaký by byl svět a jak by vypadalo lidské spolužití, kdyby všichni začali praktikovat Ježíšova slova nastavit druhou tvář, darovat i plášť? Nebyl by to konec?

Nevíme, co by se vlastně stalo. Lidská společnost ještě nikdy nedosáhla tak dokonalého křesťanského stavu, aby to bylo možné posoudit. Víme, že ti, kdo osobně následovali a následují Ježíšovu radu odpouštět, nacházejí v ní to, co nikdo nenalezl a nenalezne v pomstě a v zásadě „oko za oko“, nalézají pokoj. Jejich lidství, jež se v okamžiku urážky zdálo být ponížené a utlačené a chtělo vykřičet svůj hněv, se díky odpuštění neumenšilo ani nevytratilo, ale naopak bylo nesmírně obohaceno. Lidé „ponížení a zranění“ mohou být pro Ježíše mnohem pravdivější než ti, kdo ponižují a zraňují. Díky odpouštění rosteme ve svém lidství; doutnající knot, který jsi neuhasil, vydává světlo i pro tebe. Často si můžeme všimnout, že jsme tak získali svého bratra. Pozoruhodná a krásná přátelství se většinou zrodila z daru odpuštění; manželství, jež se ocitla v krizi, byla zachráněna a vrátil se jim původní třpyt až po obtížném odpuštění.

Víme však jinou věc – jak vypadají lidská společenství, kde se nepraktikuje to, co požadoval Ježíš. Tuto skutečnost máme dennodenně na očích. Existují národy a státy, jež žijí v neustálých latentních konfliktech, například na Blízkém východě, kde se terorismus stává odpovědí na situaci pokládanou za urážku nebo útlak, a odpovědí na terorismus je pak ještě větší represe a další odvetná opatření. Dodnes se uplatňuje zásada „oko za oko, zub za zub“. Taková je politická moudrost lidí. Nikdo si nechce ani všimnout ani uvědomit, že je to bláznovství a pošetilost, jak říká Pavel ve druhém čtení. Nic se tím nevyřeší, řetězec zla se tak nepřetrhne, naopak stále dále se rozmotává a roste. Odveta přináší opět odvetu; a tak tomu bude bohužel až do konce světa, skutečnost už je taková. Nicméně my jsme dnes pochopili, že to není evangelium se svým pozváním k odpuštění, kdo by se mýlil, ale je to právě oponující „skutečnost“. Nenecháme se tedy unášet emocemi při vnímání rozporů mezi ideálem a realitou, ale pustíme se s velkým úsilím do uskutečňování našeho evangelia, přičemž začneme od sebe samotných a kolem nás. Kdo z nás nemá nějaké to nevyřízené odpuštění někde v sobě, které by se nemělo odvážně hned po návratu domů vyslovit? Mistr nás očekává v této zkoušce. Už nemůžeme mít nepřátele; Ježíš je od nás všechny odvedl a přivedl je jako bratry, jež máme milovat.

Za malou chvíli se budeme v Otčenáši modlit k Bohu: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Aby se pro nás tato prosba nestala odsouzením, musíme se dobře připravit na to, co budeme říkat, a pak tato slova říci s odvahou a velkodušností.

Se svolením převzato z knihy: Raniero Cantalamessy: Slovo a život, Zamyšlení nad Božím slovem pro neděle a svátky v ročním cyklu A, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Kniha je součástí publikací pro liturgický rok A.