Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
7. neděle velikonoční B / Stůl slova - Aleš Opatrný

7. neděle velikonoční B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 1, 15-17. 20-26
Hlásání evangelia, důvěryhodnost apoštolů a život první církevní obce stály především na svědectví těch, kdo byli svědky Ježíšova života, smrti i vzkříšení. Jádrem této skupiny svědků bylo 12 apoštolů. Šlo o symbolické číslo: vyvolený národ byl odvozován od dvanácti praotců izraelských kmenů. Proto i nyní nový lid Boží - církev - měl mít plnost těchto "základních kamenů". Proto byl zvolen na Jidášovo místo nástupce, i když svědků Kristova vzkříšení bylo, jak uvádí Písmo, mnohem více.


2. čtení
1Jan 4, 11-16
Téma "láska" naplňuje téměř celý 1. list Janův. A přece to není mluvení "kolem dokola" stále o tomtéž - to je třeba mít na paměti a číst pozorně, co zde v listě stojí, aby člověk pod heslem "láska" neměl jen slovní klišé.

V 11 - znovu je zdůrazněn Bůh jakožto zdroj, první příčina lásky, o níž Jan mluví.

V 12 - láska (ne jakákoliv, ale ta, o níž mluví Jan) je prostorem, v němž v nás zůstává neviditelný Bůh. Znamením tohoto zůstávání ale nejsou samy skutky lásky, ale Duch! - viz V 13 - to znamená, že skutečná láska by měla nakonec vést k ovoci Ducha, měla by vytvářet prostor pro mocné činy Boží. Je potom jasné, že jde o víc, než o utěšenou lidskou idylku.

V 15- podmínkou "zůstávání v Bohu" není láska sama, ale vyznání Ježíše jakožto Syna Božího (a všeho toho, co tento pojem v biblickém smyslu zahrnuje). Zůstávání v Bohu tedy nemůže být produktem pouhé "mezilidskosti", produktem lidských vztahů, byť sebelepších. Je-li výsledkem víry, je totiž výsledkem Božího daru, nejen lidské aktivity.

V 16 - láska, víra, zůstávání v Bohu a Boha v nás jsou neoddělitelné elementy křesťanského života. Protože jsou právě prvky života, nelze stanovit jasně jejich pořadí a závislost. Musí být prostě přítomny všechny a co možná v největší intenzitě - ovšem podle míry Kristova obdarování (srov. Ef 4,7).


Evangelium
Jan 17,11b -19
"Jméno", "být jedno", "slovo", "pravda" - to jsou výrazy z běžného života známé. A proto musíme dát pozor, abychom jim rozuměli v Janově smyslu a nepřenášeli do textu to, co známe my a co tam třeba není. Jméno v Písmu zastupuje osobu, vyjadřuje její moc či úkol. Zachovat "ve jménu" znamená zachovat učedníky v moci Ježíšově, v náplni jeho poslání, na jeho cestě. Tedy jednota ("jedno jako my") nevyrůstá z pouhého lidského sjednocování (spojování lidí navzájem), ale ze sjednocování lidí s Bohem v Kristu. Závisí na tom věčný život věřícího člověka (V 12).

V 13 - plnost radosti není z nás, ale z Boha, z našeho setrvání "v jeho jménu". Je důsledkem víry, nelze si ji jen tak naordinovat.

V 14 - přes vrcholné Ježíšovo obdarování (slovo Otcovo) nečeká jeho učedníky moc růžový život. Svět miluje to, co je z něho, ne z Boha; s tím je nutno počítat.

V 15-16 - určitá cizost křesťana vůči světu je zřejmě nepřehlédnutelná. Nevychází ovšem z toho, že křesťan sám od sebe zvolí zvláštní způsob života, nebo zvláštní oděv atd. Ta cizost je legitimní jen v tom, když vyrůstá z naší svatosti, totiž z toho, že jsme Boží (tedy v řeči Nového zákona, že jsme svatí). Potom lze také počítat se "zachováním od zlého", což ovšem není totéž, jako být ochráněn od všech křížů.

V 17-19 - posvětit, tedy učinit Božím. To z nás má dělat Otcovo slovo, které nám bylo dáno a které se má stát potravou našeho bytí. Nelze ovšem zapomenout, že "slovo" není jednotlivé slovíčko nebo věta, ale že u Jana je skutečností, která vrcholí ve Slově samotném, totiž v Ježíšovi. Jde tedy o posvěcení (a tedy zbožštění) Ježíšem, podle jehož slova jednáme, ztotožňujeme se s ním v postojích k Otci i k lidem, a tak se otevíráme jeho Duchu, který nás posvěcuje.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Jan 17, 11b-19
Svět, ve kterém žijeme, není a nebude ideální, to dobře víme. Ale svět, ve kterém žijeme, nás všelijak pokouší a svádí, je nám někdy na obtíž a jindy jej velmi milujeme a neradi bychom ho opouštěli. Dokonce v něm můžeme beznadějně uvíznout. Neměli bychom se tedy od něj zcela distancovat? Opustit jej? Není možné žít tak, že bychom s tímto světem vlastně neměli nic společného? Takové a podobné otázky člověka pronásledovaly a pronásledují. Jak se vůči nim postavit? Pro křesťana není lepší rada a závaznější norma než to, co říká Ježíš. A co jsme tedy dnes slyšeli? Ježíš za nás prosí Otce, aby nás chránil od zlého. Ale nevyvádí nás ze zlého světa! Neradí nám, abychom tento svět zatratili. Sám to ostatně, jak víme, neudělal. Chodil po tomto světě, žil v tomto světě, trpěl pro tento svět - a to všechno proto, abychom my nemuseli natrvalo zůstat jen v tomto nedokonalém, námi poškozeném světě, ale abychom mohli dospět k Otci.

Nejde tedy o to, že bychom snad mohli nebo měli tento svět opustit. Jde o to, abychom od tohoto světa nečekali to, co nám dát nemůže: plnost dobra, plnost lásky, plnost síly k dobrému životu a věčnou blaženost. Kdybychom toto čekali, tak bychom se prostě mýlili. Tento svět sice je Božím dílem, ale Božím dílem, které v mnohém pokazil lidský hřích. Dokonalým Božím dílem, které můžeme v tomto světě najít, je jen Ježíš, Boží Syn, ten, který byl počat z Ducha svatého. O něho je třeba se plně opírat. A svět? Ten není "na odpis", jak třeba často míní Svědkové Jehovovi. Svět je pole, na které nás Bůh poslal hospodařit. Je to stavba, na které máme pracovat podle Božích plánů. Je to něco, zač máme také odpovědnost. Dívat se na svět svrchu, jen jím pohrdat a nijak se o něj nestarat, je stejně nekřesťanské, jako uctívat svět coby božstvo. Jsou to dvě krajnosti, které je třeba vyloučit. Křesťan je pozván k tomu, aby byl uprostřed světa Božím člověkem, Božím dítětem. Toto poslání můžeme v síle Ducha svatého naplňovat. Ježíš to od nás chce, a on sám nám to také umožňuje.