Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
9. neděle během roku /Stůl slova - Aleš Opatrný

9. neděle během roku

Rozbor textu

1. čtení
Dt 11,18.26-28.32
Obraz volby jedné ze dvou cest, cesty požehnání a kletby, se objevuje ve Starém zákoně vícekrát (např. Joz 24). Souvisí také s pojmy "chodit s Bohem" nebo "setrvávat (chodit) ve smlouvě". Slova, která vlastně obsahují slova smlouvy, má mít Izraelita stále při sobě (srov. Dt 6,6.8) a hlavně stále ve svém srdci. Na jejich zachovávání závisí dobrá budoucnost Izraele - požehnání, protože tato budoucnost je zakotvena v sinajské smlouvě, která je ostatně pokračováním a naplňování smlouvy s Abrahamem.


2. čtení
Řím 3,21-25a.28
V této části třetí kapitoly začíná apoštol Pavel svůj důležitý výklad o spáse v Ježíši Kristu.

Pavel uvádí zcela zásadní a důležité pojmy: spravedlnost, přicházející od Boha (V 21-22), ke které se dospěje skrze víru, vykoupení (V 24), smírná oběť (V 25) a vztah víry a skutků (V 28). Tak, jako je univerzální skutečností hříšnost lidí, a to všech, je podobně jediná univerzální cesta z této situace, a to je přijetí Božího daru spásy skrze víru. Bůh je spravedlivý a je spasitel, toto spojení, lidsky těžko představitelné, má svůj uzlový bod v Ježíšově oběti. Cesta záchrany skrze mojžíšský zákon, která až do Krista platila jako jediná, se nyní rozšiřuje. Ne dodržování Zákona, ale život ve víře v Krista Ježíše, přijetí plodu jeho smrti, totiž ospravedlnění, je nabídnutou cestou záchrany jak v Izraeli, tak daleko za jeho hranicemi.


Evangelium
Mt 7,21-27
Pouze "slovní víra" byla nebezpečím pro Ježíšovy následovníky a je jím stále. Proto o ní mluví i Horské kázání. Dokonce ani jednání v Ježíšově jménu a moci nestačí. Co platí, to je následování Ježíše čili plnění Otcovy vůle.

Využití celého poučení VV 21-23 je potom dále konkretizováno v krásném katechetickém příkladu o domu na skále. Posluchač je tedy stavěn před otázku, na čem skutečně v životě staví. Podle toho bude vypadat výsledek jeho života. Této otázce nelze unikat ani dnes. Je položena jednotlivci i církvi a v dějinách církve lze najít mnoho ilustrativních příkladů obou možných výsledků.


K úvaze
Řím 3,21-25a.28
Bylo vlastně ctí Pavlových současníků, že si uvědomovali mnohdy velmi živě svou nedostatečnost a dlužnost vůči Bohu. Proto otázka po ospravedlnění, spáse, byla frekventovaná, živá a srozumitelná. Dnes je situace poněkud jiná. Většina lidí v moderním světě hledá své jistoty, záchrany a spásy uvnitř světa a uvnitř vlastního života, to, co je za oběma hranicemi, je příliš nezajímá. Slovo o spáse tedy nelze dnes podat srozumitelně jen tradičním slovníkem a v převzatých myšlenkových kategoriích. Pro evangelizaci musí být nově promýšleno.


Myšlenky k promluvě
2. čtení Řím 3,21-25a.28
Po řadu nedělí teď bude naším učitelem a průvodcem svatý Pavel. Úvahami nad jeho listem Římanům si snad více ozřejmíme dar spásy, největší a základní dar, který jsme skrze Krista dostali. A znovu a znovu se budeme vracet k myšlence, že Bůh jedná jinak než člověk, že Boží štědrost a velkorysost je nesouměřitelná s velkorysostí člověka.

Kdybychom chtěli přesvědčit většinu svých současníků, že jsou pravdivá Pavlova slova, když říká, že "všichni jsou hříšníky", asi bychom neměli velký úspěch. Nanejvýš je ochotna velká část lidí uznat, že hříšníky jsou ti druzí. A čím více se člověk cítí být druhými lidmi poškozován či znevýhodňován, tím spíš prohlásí sebe za bezhříšného. Nejen to. Velká část lidí v našem národě možná existenci Boha připouští, ale nemá k němu osobní vztah a tak se vůči němu necítí být odpovědná. Když k tomu připočteme, že řada veřejných autorit si opravdu počíná nemorálně - zamlžované podvody a vzájemné promíjení nevysvětlených závažných nejasností najdeme v celém spektru politické scény - není divu, že se většina lidí prostě hříšníky být necítí, mají dojem, že jsou stále ještě lepší než ti druzí. A pokud jejich svědomí přece něco signalizuje, snaží se to vyřešit sami, protože neznají autoritu, vůči níž by se cítili být z vlastního přesvědčení odpovědni. Na konci této cesty myšlení a jednání ovšem není ráj, ale spíš sobectví, skepse nebo trvalé morální oslepnutí.

Jakkoliv ovšem člověk může ohluchnout a oslepnout vůči existenci hříchu a potřebě daru vykoupení, neohluchne a neoslepne vůči vlastním nesnázím a vlastnímu utrpení. Otázka "jak odstranit zlo, které mne trápí" je otázka veskrze praktická. Křesťanství zde nabízí známou a pro mnohé neatraktivní odpověď: "Chceš-li odstranit zlo, začni s jeho odstraňováním u sebe samého". Jiná cesta pro nikoho z nás ke skutečné nápravě věcí nevede. Protože jinak - a dějiny to dokazují - jsou i ty nejlepší plány těch nejschopnějších lidí kontaminovány zlem. A všechna řešení a všechny pomoci jsou jen velmi a velmi částečné a velmi a velmi nedokonalé. Není těžké si v této věci opatřit aktuální příklady ze života. Uvěřit v Ježíše - a Pavel říká, že k ospravedlnění se dojde na základě této víry - neznamená ovšem jen a pouze uvěřit v jeho existenci. Znamená to uvěřit jeho životní cestě, přivlastnit si její výsledek pro sebe (tedy uznat, že jsem jím zachraňován) a přijmout ji za svou životní cestu, po níž jdu (tedy následovat ho). Je to cesta mnohdy namáhavá, ale člověka důstojná a přináší do světa nepochybně dobro nejméně v té míře, v jaké je následování Ježíš upřímné a poctivé.