Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Narození Páně - 1. Vigilie - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Narození Páně - 1. Vigilie - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 62,1-5
Manželství je jedním z nejvýmluvnějších a nejčastějších obrazů, které znázorňují vztah Hospodina a vyvoleného národa. I u Izajáše je Hospodin ukazován jako věrný manžel, jako ten, kdo se znovu a znovu uchází o Izraele jako o milovanou nevěstu. Kromě toho, že tento obraz ukazuje Hospodinovu věrnost dokládá také, jak vysoké mínění bylo v Izraeli o dobrém a pevném manželském svazku. Narození Mesiáše pak ve světle tohoto i jiných textů je možné vidět jako projev Hospodinovy věrnosti, jako událost velikou, ale ne zcela překvapivou.


2. čtení
Sk 13,16-17.22-25
V Pavlově kázání je Ježíš vždy, a tedy i teď, ukázán jako pravý a jediný Spasitel. On a nikdo jiný je nositelem davidovského zaslíbení, on je naplněním Božího slibu. Pavlovi posluchači ho měli jasně odlišit od Jana Křtitele. Jan nebyl bezvýznamný a zbytečný, ale nebyl spasitelem. Podobně je třeba odlišit i dnes Ježíše od významných lidí z přítomnosti i od významných postav různých etap lidské historie a různých kultur. Odlišit ale neznamená, že bychom je popřeli nebo jejich význam bagatelizovali.


Evangelium
Mt 1,1-25
Toto evangelium má centrum výpovědi ve V 16. Odtud je třeba postupovat nejdříve zpět: Ježíš je ukazován jako naplnění největších nadějí, daných Izraeli: Abraham, David, Šalamoun - lepší a závažnější společnost si mohl Žid těžko představit. Verše 17-25 jsou pak vysvětlením k V 16. Ukazují Ježíše jako svrchovaný Boží dar lidstvu, jako ne-produkt lidského snažení, a Marii a Josefa jako prototypy příjemců tohoto daru: vezmou tento dar svého života se vším, co v něm způsobí.


K úvaze
Vánoční doba

Je možné zvolit mnoho přístupových cest k pochopení a prožití tajemství Vánoc.A jedna jediná interpretace tohoto tajemství někdy nebude stačit.Zkusme se trochu odpoutat jen od betlémské scenerie a vánočního folklóru a doceňme o něco více to,co poselství o narození Mesiáše přináší. Vánoce nás totiž přivádějí k počátkům něčeho, co je křesťanu vlastně samozřejmé: k počátku důvěrného vztahu člověka k Bohu. Nikdo jistě nepopírá, že jak ve starozákonním lidu, tak v různých jiných civilizacích a náboženstvích byli lidé, mající blízký vztah k Bohu. Ale míra důvěrnosti, kterou přináší křesťanství, je zcela jedinečná. Tajemství vtělení totiž nemluví jen o skvělosti a laskavosti Boha, ale také o ceně člověka. Člověk při vší své hříšnosti má takovou cenu, že to přesahuje všechno pomyšlení: hříšný člověk stojí Bohu za to, aby se on, nade všechno povýšený Bůh, spojil s jeho lidstvím, a tak mu otevřel neuvěřitelnou perspektivu Božího synovství. A tak ten, kdo přijme evangelní poselství o Spasiteli, který se pro nás narodil, nemůže pochybovat o tom, zda je pro Boha důležitý. Jsme každý osobně důležití tak, až se z toho tají dech. Naše důležitost není ovšem založena na nepostradatelnosti našeho umu, naší píle, na naší neobyčejně zdatnosti a schopnostech. Je založena na nepochopitelném ale jasně doloženém zájmu Božím o člověka.


Myšlenky k promluvě
Slavení Vánoc bez vnímání významu Kristova narození je přece jen slavením svátku, vyprázdněného od jeho obsahu. Jakobychom slavili narození někoho, koho stejně neznáme a na němž nám vlastně nezáleží, protože by nám záleželo jen na prožití oslavy.

Ale slavení Ježíšova narození nás vede k důležité otázce: jaký je jeho význam? Vidíme ho v dějinách lidstva stále tak jednoznačně, jako apoštolové, tedy jako první svědkové víry? Je opravdu tak snadné a samozřejmé v dnešním globalizovaném světě, kde se stýkají nejrůznější kultury, kde se velmi zkrátily vzdálenosti a kde si pomocí televize rozličné civilizační a kulturní systémy navzájem vstupují takřka do svého soukromí, jen tak beze všeho říkat: jen Ježíš má pro záchranu lidí smysl? Nebo se spíš máme přidat k těm, kteří mají Ježíše Krista v galerii úctyhodných osob, které se podle nich všechny, byť nezávisle na sobě, zasloužily o vykoupení, o překonání moci zla, které otevírají budoucnost? A stojí vlastně člověk o věčnou budoucnost? Jakkoliv mají křesťané na tyto otázky zpravidla dávno připravené odpovědi, není tak jednoduché a samozřejmé je použít - a obhájit. A nakonec i křesťanovi se může vkrádat myšlenka, otazník, zda to není nespravedlivé ve jménu Ježíše odložit, prohlásit za nicotné všechny náboženské velikány, kteří nebyli křesťany. Ve svém apoštolském listě ke vstupu do třetího tisíciletí Tertio millennio adveniente formuluje papež Jan Pavel II. pozoruhodnou myšlenku, když říká, že všechna náboženství jsou projevem lidského tázání se po Bohu, lidského hledání Boha. Ale jen v Ježíši Kristu přichází na toto lidské hledání plná odpověď. Jinými slovy: bez Ježíše máme v jiných náboženstvích a u jiných náboženských velikánů v nejlepším případě řadu odpovědí. Více či méně správných, ale vždy jen částečných. Ježíš není určen k tomu, aby vymazal jiná náboženství a jiné velké náboženské postavy jako byli Mohamed, Buddha, Laô - tse z dějin. Ale přichází proto, aby člověka neponechal ani v bloudění, ani v půli cesty. Trochu provokativně a přece přesně řečeno: přichází proto, aby i poctivě žijící buddhista, který zná Buddhovu cestu a ne cestu evangelia, mohl dojít spásy. Ježíš - završení všeho - je zajisté větší, než Ježíš, který by byl jen popřením všeho jiného.