Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Nejsvětější Trojice C / Nebylo by lepší učení o Trojici vynechat?

A náš obyčejný život? Byl by méně obyčejný a šedý, kdybychom „viděli a prožívali“, že nežijeme my… ale samotná Trojice si učinila v naší vnitřní svatyni „místo k přebývání“ – v nás je její svatostánek! Místo svaté!

1. čtení Př 8,22-31

22Toto praví Boží Moudrost: „Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. 23Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. 24Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, 25dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, 26dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. 27Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, 28když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, 29když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, 30tu jsem u něho přebývala jako nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, 31před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“



Moudrost zjevuje svůj původ (v. 22-26), svoji aktivní účast na díle stvoření (v. 27-30) a úkol ve prospěch lidí: přivést člověka k Bohu (8,31.35-36). V tomto úryvku je těžko rozlišitelné, nakolik je personifikace (zosobnění) Moudrosti literárním prostředkem a nakolik novým zjevením. V každém případě nauka o Moudrosti je prohloubena v NZ a vztažena na Krista (Jan 1; 1 Kor 1,16-17.24-30).





Mezizpěv Žl 8
Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, - na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: - Co je člověk, že na něho myslíš, - co je smrtelník, že se o něho staráš? *
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, - ověnčils ho ctí a slávou, - dals mu vládnout nad dílem svých rukou, - položils mu k nohám všechno: *
Ovce i veškerý dobytek, - k tomu i polní zvířata, - ptáky na nebi a ryby v moři, - vše, co se hemží na stezkách moří. *





2. čtení Řím 5,1-5

Bratři! 1Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. 2Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 3A nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. 4Vytrvalost (plodí) osvědčení, osvědčenost (plodí) naději. 5Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.



Jedině vírou je možné stále znovu přistupovat k milosti ospravedlnění, tj. k pokoji a přátelství s Bohem (v. 1). Tato víra oživuje i naději, že jednou bude toto přátelství s Bohem prostoupeno září slávy (v. 2). Taková naděje není založena na pouhém lidském přání, ale na jistotě Boží lásky k nám. Tato jistota je vnuknuta přímo Duchem svatým, přítomným v našem srdci. Tento Duch nás ujišťuje o Boží lásce tím, že připomíná největší a nejkrajnější projev Boží dobroty: Boží Syn zemřel za nás, když jsme byli slabí a hříšní, když jsme dokonce odporovali Bohu (v. 6).





K hlubšímu porozumění textu

1 Proto (vynechané v liturgickém překladu, srovnej však ekumenický překlad: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry“): tato částice je důležitá, pomáhá nám pochopit, že následující verše mluví o důsledcích ospravedlnění (protože jsme ospravedlněni, pak…).
Ospravedlněni: pasivní aorist (tj. trpný minulý čas dokonavý) označuje, že Kristův čin ve prospěch lidí platí jednou provždy.
„Jsme v pokoji s Bohem“: tento pokoj není jen klidem svědomí či mysli, ale (v duchu starozákonního šálóm) plností dobra a štěstí, které plynou z ospravedlnění, tj. ze „správného vztahu“ věřícího k Bohu.
„Skrze našeho Pána Ježíše Krista“: Vzkříšený a Živý „rozdává“ spásu, která pochází od samotného Otce.

2 „Jsme dostali přístup“: zakoušený pokoj prýští z Boží blízkosti – byli jsme uvedeni do sféry Boží dobrotivosti, až do samotné audienční místnosti, do místa Božího přebývání. A tato Boží blízkost přináší pokoj (ve smyslu šálóm!).
„V této milosti“: díky Kristu se křesťané těší z Boží přízně, náklonnosti. Stojí před Božím tribunálem ospravedlněni Kristovou milostí. Není to ospravedlnění získané, ale darované.
„A chlubíme se nadějí na Boží slávu“: druhý důsledek ospravedlnění je naděje. Tato naděje se týká Boží slávy, o které Pavel předtím napsal, že je daleko od lidí (Řím 3,23 – daleko kvůli hříchům). Nyní však díky ospravedlnění lidé mohou tohoto cíle dosáhnout. Pavlův výrok obsahuje typický paradox: věřící člověk se chlubí něčím, co přesahuje jeho lidské schopnosti a výkony. I to je darem, podobně jako víra. V Řím 3,27-31 Pavel vylučoval veškerou chloubu, nyní však mluví o chloubě věřícího: Kristus umožnil, že se věřící může chlubit, protože je povolaný k samotnému životu s Bohem.

3 „A chlubíme se i v utrpení“: Boží milost vlévá naději i tváří v tvář utrpení, které by mohlo odloučit od Kristovy lásky. Utrpení a zlo se tak stávají plusem: díky Kristově kříži se minus stává plusem.
„Utrpení plodí trpělivost“: a to ne samo sebou, ale díky působení milosti.

4 „Trpělivost plodí osvědčenost“: kdo trpělivě snese utrpení, stane se osvědčeným. Obsahem těchto veršů je dovršování nového života započatého ospravedlněním.

5 „Tato naděje neklame“: jinými slovy nepřináší zklamání. Naráží se na Žalm 22,6 a 25,20 (22,6: „Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni“; 25,20: „Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“). Implicitně se srovnává tato naděje s nadějí lidskou, často klamavou.
„Protože Boží láska je vylita do našich srdcí“: proto naděje neklame. Jistota naděje je jistotou Boží lásky. Nejedná se o naši lásku k Bohu, ale o Boží lásku k nám. Pozadím výrazu „Boží láska je vylita“ je obraz oživující vody, která je vylévána (Iz 44,3: „Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.“). Ve SZ se často používá výraz „vylít“ o určitém Božím činu: Bůh vylévá své milosrdenství (Sir 18,11), svoji moudrost (Sir 1,9), svou milost (Žal 45,3), svého Ducha (Joel 3,1-2). Pavel vztahuje tento výraz na Boží lásku, která objímá a obklopuje lidi. Tímto projevem je vlastně Boží dar sebe sama, bez výhrad. Pavel zdůrazňuje nejen to, že jsme si uvědomili lásku Boží k nám, ale také to, že tato zkušenost je pro nás jistotou trvající Boží náklonnosti (a proto naděje neklame). Perfektum „je vylita“ označuje stav trvající. Lidské srdce, sídlo lidské lásky, se stává nádobou, která přijímá vylitou Boží lásku.
„Skrze Ducha“: skrze „Ducha“ Bůh přebývá v ospravedlněném. U Pavla je Duch „prvotinou“ slávy (Řím 8,23), Bůh vložil svého Ducha jako záruku (2 Kor 1,22).





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.



Evangelium Jan 16,12-15

Ježíš řekl svým učedníkům: 12„Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. 13Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. 14On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. 15Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“



To je páté přislíbení Ducha svatého v řeči na rozloučenou: Duch má za úkol správně vykládat Ježíšova slova. Duch proto „vede“ (v. 13) „do pravdy“ Ježíšovy (tj. do jeho zjevení), aby byla v plnosti pochopena. Tato úloha Ducha vůči Kristu a jeho slovu tvoří hluboké pouto mezi Otcem, Synem a Duchem: zjevení pochází od Otce, uskutečňuje ho Syn a zdokonaluje ho výklad Ducha. Proto Ježíš opakuje: Duch „nebude mluvit sám ze sebe… ale z mého vezme a vám to oznámí.“ Ježíš vždycky zůstává jediný, kdo zjevuje Otce; Duch pravdy však působí, že Kristovo zjevení plně proniká do srdce věřících.





K úvaze

K. Rahner prohlásil, že kdyby se vynechalo učení o Trojici, nic by se v životě mnoha křesťanů nezměnilo. Bohužel musíme konstatovat, že je to asi pravda. Ne že by „učení o Trojici“ nemělo význam pro náš život, naopak! Jen si však přiznejme… není to spíš tak, že v „praktickém křesťanském životě“ (v modlitbě, v liturgii…) počítáme jen s jednou božskou osobou? Jistě, bohužel nejsme schopni „pojmout“ tajemství Boží Trojice, nejsme schopni „mít vztah“ k tomuto tajemství trojjediného Boha – stěží dokážeme navázat vztah s Bohem, natož abychom rozlišovali jednotlivé osoby… či dokonce navázali vztah k Bohu v Trojici, ve třech osobách, ve společenství tří. A přitom – pokud prozatím nejsme s to žít svůj život v tomto Božím tajemství, tak nemusíme propadat rezignaci: můžeme se naopak těšit na to, že nás toto čeká.

Bylo by úžasné aspoň někdy nahlédnout, že naše modlitba, liturgie, ba dokonce náš obyčejný život není „jen v Bohu“, jen v Kristu – ale dokonce v Trojici! Modlitba například není nikdy pouhým rozhovorem s Bohem: to je Duch Syna, který v nás vyvolává touhu po Otci, a tím modlitbu! A svátosti… to nejsou jen setkání s Kristem. To Otec nám daruje („v různých podobách!“) svého Syna… a to mocí Ducha svatého! A náš obyčejný život? Byl by méně obyčejný a šedý, kdybychom „viděli a prožívali“, že nežijeme my… ale samotná Trojice si učinila v naší vnitřní svatyni „místo k přebývání“ – v nás je její svatostánek! Místo svaté!

Janovo evangelium dnešní liturgie poukazuje na jeden aspekt činnosti Ducha: On uvádí do Pravdy. Co to znamená? On je ten, kdo nám dává porozumět pravdě Písma, jistě (a proto pros Ducha, kdykoli nerozumíš Božím výrokům). V janovské řeči však toto místo má ještě hlubší smysl: Duch uvádí do Pravdy, „do samotného Syna“ („já jsem Pravda“), do hlubin jeho nitra! Chceš poznat Ježíšovo srdce? Pak… pros Ducha, aby tě do něj „ponořil“!

Hans Urs von Balthasar dovádí vysvětlení této janovské pasáže ještě dál. Duch uvede do Pravdy nejen uvedením do nějakého učení (nebo do litery Písma), ale do hlubin života (tj. Pravdy) mezi Otcem a Synem. A toto „uvádění“ není jakousi „turistickou procházkou“ (podobně jako turisté obdivují „zdáli“ nádhernou jeskyni či neznámou krajinu), ale skutečným připodobněním Kristu: jen jako synové v Synu, jen stálým přetvářením do Kristovy podoby je možné pronikat do hlubin Božího tajemství. Tento Duch uvádí do Pravdy, do prostoru mezi Otcem a Synem. Toto uvádění do vnitrobožské pravdy se dá vysvětlit jen jako proměňování v Božím prostoru: Duch je pak ten, který očišťuje, osvěcuje, sjednocuje, „zbožšťuje“. (Dle H. Urs von Balthasar, Lo Spirito della Verità, 20-21)

„Tak jako jsme pozvedáni skrze neviditelný obraz (Krista) k nazírání původního slavného obrazu (Otce), tak je v Synu neodděleně přítomný Duch vhledu, který v sobě uschopňuje k nazírání Krista těm, kteří se radují při pohledu na pravdu. Duch toto koná ne z vnějšku, ale v sobě samotném uvádí do pravdy… Ve tvém světle vidíme světlo, to znamená v osvícení Ducha… A tak on ukazuje v sobě samotném slávu Jednorozeného.“ (Sv. Bazil Veliký, De Spiritu Sancto 18)

Úžasné, ne?





K reflexi

1. Určitě to bude pro tebe velkým přínosem a obohacením přečíst si v klidu tento text a srovnat jej se Sir 24,1-22. Oba dva texty patří k „vrcholům“ starozákonní moudrosti, k předobrazům Moudrosti, samotného Syna.
2. Tato slova se vztahují na tebe: věříš tomu? Převeď tento text do první osoby (Jestliže jsem ospravedlněn…), parafrázuj jej… a přijmi!
3. Jaké místo má „Trojice“ ve tvé modlitbě, ve tvém životě „obyčejném“? (Pokud má vůbec nějaké místo…)